Scottův Exodus: Béčkový krvák

30. 12. 2014 / Karel Dolejší

Nemusí být nutně špatně, pokud režisér zpracovávající biblickou látku je atheista, jako v případě Ridleyho Scotta. Poněkud problematickým se ale může jevit, když představitel Mojžíše považuje postavu, kterou má ztvárnit, za "barbara" a "schizofrenika" - což je případ Christiana Balea. I přesto by snad bylo možné látku zpracovat nově a objevně, buď jako demytologizující revizi náboženského příběhu, nebo jako historický film. Jenže Scottův Exodus: Bohové a králové není ani jedním z toho. Jde o béčkový kostýmový krvák natočený čistě na vizuální efekt.

Egypt film zakázal kvůli "historickým nepřesnostem", totéž provedlo Maroko a Spojené arabské emiráty odůvodňují zákaz zase nepatřičným zobrazením "náboženství", tedy nikoliv nutně islámu. Zakazovat Scottův film je samozřejmě hloupost, může to pouze vytvořit auru nespravedlivého pronásledování, což si dílo samo svou kvalitou rozhodně nezaslouží. Je totiž příliš plytké a prázdné, než aby je někdo mohl považovat za hrozbu čemukoliv.

Ještě než se film dostal do kin, byl kritizován za rasismus, neboť v příběhu ze Severní Afriky a Asie všechny hlavní role obsadili běloši. Později se navíc ukázalo, že filmaři rekonstruovaná podoba sochy Sfingy se vyznačuje evropským profilem.

Egyptská námitka ohledně historické nepřesnosti je oprávněná. Film zobrazuje Židy coby stavitele pyramid, které ovšem vznikly asi o tisíc let dříve, než se měl biblický příběh odehrát (je situován do doby kolem roku 1300 př. n. l.). A historických nepřesností je skutečně "neúrekom", zjevně tedy tvůrcům na autenticitě nezáleželo ani zbla. Takže staří Egypťané vesele jezdí na koních, ačkoliv to v realitě určitě nedělali - tehdejší koně byli pro jízdu příliš malí, používali se jen v zápřahu, navíc ještě neexistovala ani vhodná sedla - a útočí pod korouhvemi obkreslenými z anglického středověku. Mojžíš a Ramses II. nejsou vyzbrojeni bronzovým mečem chopeš, typickou zbraní egyptských důstojníků oné doby a také odznakem faraónské moci, ale železnou dvoubřitou zbraní se zlatým jílcem ještě tak nejspíše připomínající dórský xífos. Tuto zbraň, kterou dostal od bývalého faraóna coby jeho generál - identickou daroval synovi - si Mojžíš velmi "realisticky" odnáší do vyhnanství. Klíčovou pro obranu tehdejšího Egypta před Chetity byla pěchota, tu však zahlédneme jen potlačovat nepokoje a provádět razie v židovských domech, atd.

Vzal to čert, pojďme k náboženské a symbolické rovině příběhu. Mohla se stát protiváhou samoúčelných rozmáchlých násilných scén, nabízela se možnost revidovat tradiční etnickou stereotypizaci biblického příběhu, vyjádřit režisérův názor na tradiční motivy opakované náboženstvími knihy, atd. Nicméně nestalo se. Mojžíšovy náboženské zážitky jsou především vylíčeny trapně, anděl v podobě ušmudlaného osmi-desetiletého kluka je absolutně nepřesvědčivý a když oznamuje poslední egyptskou ránu, působí dítě pro svou nelítostnou krvežíznivost o to neuvěřitelněji a odpudivěji. Egyptské rány seslané podle tradice Bohem za trest výhradně na Egypťany mají charakter přírodních pohrom, které až na poslední postihují všechny bez rozdílu (tedy včetně Židů, jimž měly pomoci), jsou líčeny se samoúčelnou explicitností a navíc jak se scénáristovi zamane, bez ohledu na tradiční předlohu. Takže první rána má podobu dryáčnicky natočeného útoku nilských krokodýlů, kteří mj. napadnou po řece plující falúku, jež se tam zřejmě nějak zatoulala z arabských časů. V ranách se brzy přestanete orientovat a když nakonec Mojžíš varuje Ramsese II., aby chránil svého syna, už vůbec netušíte, zda si má proň přijíti Polednice nebo se jej chystá napadnout Vetřelec.

Při líčení útěku z Egypta konečně pochopíte, nač má Mojžíš stále u sebe nesmyslně ahistorický meč, ačkoliv ho již v bitce následující po odhalení jeho původu demonstrativně zahodil. Nejdřív zbraň zabodnutá do dna poslouží k měření hloubky Rudého moře a po scéně přechodu rozestupujících se vod - podle Scotta k tomu mělo dojít v důsledku tsunami, nicméně po mém soudu jde o jednu z mála skutečně silných scén celého filmu - následuje filmová citace prvního dílu Jacksonovy trilogie Pán prstenů.

U Jacksona elfka Arwen odvážející do bezpečí zraněného Froda těsně před dosažením bezpečné půdy zůstane stát s koněm nedaleko břehu překračovaných vod. Tam vytasí meč a takto očekává Devítku, která se za ní vydá na cestu živlem, aby byla celá skupina nepřátel následně smetena přicházejícím vodním přívalem. Scottův Mojžíš sedí na koni s vytaseným mečem na okraji dočasně odhaleného mořského dna a čeká, až se za ním vydají egyptské válečné vozy vedené Ramsesem II. Liv Tylerové v roli Arwen to alespoň na koni slušelo a z vody pak vyšla i s Frodem bezpečně (malý škrábanec na tváři utrpěla ještě při honičce v lese), ale co říci o joudovi, který se nechá spláchnout přicházejícím mořem spolu s útočícími Egypťany, utopí koně a sám jen zázrakem zůstane naživu?

Mezi několik málo světlých momentů patří vylíčení vztahu Mojžíše a jeho ženy Sipory, které je sice konvenční, ale vyhnulo se alespoň jinak všudypřítomnému přehánění a ničím nemotivované explicitnosti. Feministkám se ovšem oddaná Sipora čekající doma na manžela příliš líbit nebude.

V závěru Mojžíš pod dozorem dobře známého výrostka ryje do desek Desatero a následně ho vidíme na krytém voze s Archou úmluvy již starého, jak vykoukne ven a zahlédne téhož výrostka kráčet po poušti spolu s ostatními Židy. Kam jdou, proč a co se vlastně cestou děje, to už divák nezjistí, představuje to totiž další díru v příběhu založeném na vizuálním ohromování a dějové plytkosti.

Možná se o Židech a Egypťanech biblických časů více než ze Scottova krváku dozvíte třeba při sledování animovaného filmu Tučňáci z Madagaskaru. Vůbec bych se nedivil.

0
Vytisknout
2578

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2014