Interstellar, čili Půjdem spolu do vesmíru, dudlaj dudlaj dudlajdá

12. 12. 2014 / Karel Dolejší

Na Zemi se množí tajemná plíseň, která prosperuje díky dusíku a současně ničí záhadným způsobem všechny klíčové kulturní plodiny současně. Planeta se mění v suchou a prašnou poušť, ve které lidstvo už nedokáže přežít. Bývalý kosmonaut Cooper díky tajemným znamením, která dcera Murph objevuje v knihovně jeho farmy, nalezne tajné středisko NASA a vydá se s několika dalšími na záchrannou misi do vesmíru, kterou po četných peripetiích a ztrátách završí kolonizace vzdálené planety Edmunds - jedné ze tří planet jednoho z dvanácti hvězdných systémů, k nimž se lidstvo navzdory technické inferioritě dostává s pomocí tajemných mimozemšťanů.

Po ztroskotání mise na prvním oceánském světě se Cooper s Brandovou na palubě neprovozuschopného přistávacího modulu zcela po americku vypovídávají ze všeho možného i nemožného, "řeší" rodinné problémy a další soukromé emocionální záležitosti, které si během pobytu na planetě, kde má za hodinu uplynout sedm pozemských let, absolutně nemohou dovolit a s nimiž nic nenadělají. Mezitím modul za ně opravuje nevzhledný a nikterak brilantní robot, který předtím zachránil Brandovou. Směšně žvanivá lidskost je samozřejmě parodií čehokoliv, co by člověk mohl obdivovat. Patří nicméně ke kultuře, která film stvořila, že ve svých příbězích při nejnevhodnějších příležitostech tak často spíše mlátí pantem než doopravdy jedná nebo myslí. Jakoby systematicky podléhala právnické představě, že se lze ze všeho na světě nějak vykecat. Došlo to ostatně až do Bílého domu. Všechna čest All is Lost.

Pokud jde o technické triky, film je překvapivě střízlivý. Způsob, jakým je v žánru sci-fi zobrazována pozemská technologie, mimochodem určitě vypovídá o čemsi širším. Od 70. - 80. let jsme se v žánru fakticky nikam neposunuli. Z mechanického hlediska jde stále o totéž. Jen kdysi bylo vše pečlivé a naleštěné, zatímco už v dobách seriálu Battlestar Galactica začala technické stránce dominovat patina odkazující fakticky k "ctihodnému britskému impériu, jež má to nejlepší za sebou". V Gravitaci jsme viděli ISS z počátku 90. let plus Sojuzy a Šen-čou technicky z roku 1962 - a nyní se všichni realisticky smířili s technologií plus mínus odpovídající projektu Apollo doplněnou o nějaké novější počítače, hrubé roboty a hibernační přístroje. Toť vrchol kosmonautiky v 21. století.

V zásadě v umírněné míře sledujeme pokračování trendu, který v žánru existuje již dlouho. Namísto orgií technické fantasie dávno převládá úsilí řešit v médiu uměleckého odcizení psychologická a existenciální dilemata zcela současná, s nimiž si v aktuálním kontextu nevíme rady. (Zdraví Stalker, který se svým vlastním způsobem dopracoval mnohem dále.) Interstellar ovšem oprašuje starý americký mýtus osadníka a snaží se jej představit znovu v relativně současné uvěřitelné podobě. Neklade si přitom žádné nové otázky a jako experiment je sterilní, protože nedospěl k žádným novým odpovědím ani mimoděk. Jde, jako v případě řady "postmoderních" děl, o synkretickou konstrukci citující kdekterého z předchůdců a soustředící se na nalití starého vína do nové lahve. Na čem sejde je relativně solidní zpracování.

Mimo jiné i proto, jak film zobrazuje technologii, považuji ideologické kritiky, jaké napsali jinak spravedlivě a uměřeně George Monbiot pro Guardian ZDE nebo opravdu příkře a doktrinářsky Eileen Jonesová pro Jacobin ZDE, za přehnané a neodůvodněné. Vyčítají Interstellaru, že není aktivistickým filmem burcujícím k záchraně planety a že obsahuje kolonialistické a patriarchální stereotypy. Přitom přehlížejí, že zápletka obětovala hned na samém počátku klíčový moderní mýtus suverénního lidstva ovládajícího vesmír vlastními silami. Lidstvo samo je ke dni X ve filmu vlastně bezmocné, na výzvy, před které bylo postaveno, nestačí. Jen Heideggerův "nějaký bůh" z jiné planety ho mohl zachránit, rozhodně ne aktuální technické hračičky a testosteronem oplývající hlavní hrdina. "Někdo" umístil červí díru k Saturnu, protože se o pozemské lidstvo stará a protože mu na něm kupodivu záleží natolik, aby sám pro sebe nezabral hned několik kolonizovatelných světů, ale místo toho je ňoumům ze Země naservíroval téměř na zlatém podnose rovnou před čumák, jako když majitel předloží kocourovi misku s krmením. "Někdo" dokonce vybral přímo na Zemi pilota pro klíčovou misi a prostřednictvím jeho dcery ho oslovil. Bez tohoto náhradně náboženského rozměru, bez predestinace zápletka nedává žádný smysl. Cooper by až do hořkého konce pěstoval na Zemi kukuřici. Díky mimozemšťanům - kteří jsou, jak se nakonec ukáže, potomky pozemšťanů v dávné budoucnosti vytahujícími sami sebe za cop z bažiny jako baron Prášil - se však stal duchem, který z budoucnosti komunikuje s lidmi na Zemi a de facto sám se sebou.

Nejsme ovšem teenageři z dobré rodiny, jimž starostliví rodičové zakoupili úžasný výlet do jiné hvězdné soustavy, na který by si ze svého nikdy nedokázali našetřit.

Máme na dosah jen tuto jednu obyvatelnou planetu, žádnou jinou. Pokud ji zničíme, zemřeme s ní - a s námi příběhy pro dospělé pubescenty jako Interstellar.