Rozklad státu a veřejný zájem

8. 12. 2014 / Boris Cvek

Zásadní pozitivní rozdíl mezi normalizací a současností vidím v tom, že se toho dá mnohem méně ututlat, že ministr financí, jeden z nejbohatších lidí u nás, musí – jak to učinil včera v Otázkách V. Moravce – mluvit o rozkladu stát v souvislosti s výbuchy munice ve Vrběticích, s vybíráním daní atd. Základní cestou k funkčnosti státu je veřejně ukázaná nefunkčnost, která vede k pochopení toho, co vyžaduje veřejný zájem, k vyšetřování a objasňování, k hledání nápravy. Bez zkušenosti požáru lze těžko pochopit, k čemu jsou hasiči.

Za normalizace se moc chápala a udržovala tak, že musela být neveřejná, že se nezodpovídala otevřenou debatou veřejnosti, která ostatně neměla žádné reálné mechanismy, jak moc kontrolovat: volby, tisk i justice byly nesvobodné, v rukou jedné stranické mafie. Při přechodu od normalizace k demokracii se zdálo, že veřejný zájem spočívá spíše v ideových diskuzích (i to bylo produktem normalizační výchovy, že světonázor je důležitější než praktické, efektivní řešení problémů ve veřejném zájmu) a že o zbytek se postarají soukromí vlastníci, kteří rozkradou státní majetek.

Demokracie ale historicky roste z jiných kořenů: z palčivé zkušenosti s nefunkčností, která se musí systémově napravovat. Už jen ten požadavek na rozdělení moci zákonodárné, výkonné a soudní nespadl z nebe, ale vyšel ze staleté zkušenosti s feudální praxí. Není to ideologie, světonázor, je to historická zkušenost. Zkrátka a dobře když ve společnosti nejsou ta či ona abstraktní opatření (zákony, vyhlášky, normy) a není na ně řádně dbáno, pak dojde k velmi neblahým reálným efektům. Veřejný zájem není abstraktní slovo, i když je ho možné dosáhnou pouze pomocí abstraktních zákonů, které jsou dostatečně inteligentní, mají intenci veřejného zájmu a jsou efektivně vymahatelné.

Dokud lidé necítí, nevidí příšerné důsledky selhávajícího státu, dokud k nim nemají přístup přes média a přes veřejnou debatu, těžko pochopí, jak zásadní je fungující stát oproti citově přepjatému vztahu k tezím, že soukromník je vždy nejlepší hospodář nebo že stát se má postarat o občany. Domnívám se tedy, že nikoli uspokojené meditování nad tím, jak se máme lépe a kam jsme to dotáhli např. ve srovnání s Ukrajinou nebo ještě lépe saharskou Afrikou, nýbrž otvírání bolestných ran, veřejné upozorňování na selhávání systému, na jeho oběti, je jedinou cestou vpřed. Když se totiž podíváme na své sousedy, Německo a Rakousko, je jasné, že jsme je zatím zdaleka nedohnali. Ten rozdíl mezi nimi a námi je podle mne především v míře pochopení pro veřejný zájem a abstraktní nástroje pro jeho ochranu, tedy pro funkční právní řád.

0
Vytisknout
4702

Diskuse

Obsah vydání | 10. 12. 2014