Tenze ve Svaté zemi závratným tempem sílí

5. 7. 2014 / Daniel Veselý

Úmrtí izraelských osadníků je symptomem hlubších souvislostí, jež vytvořila nelegální izraelská okupace a stále probíhající zábor palestinského životního prostoru. Tato okupace přirozeně vytváří živnou půdu pro nenávist a zločiny obou stran konfliktu, nicméně v naprostém nepoměru v neprospěch izraelských okupačních orgánů a čím dál tím více násilných nelegálních osadníků.

Brutální odpověď jak izraelské armády v podobě zákazu pohybu a dalších restrikcí týkající se 680 000 osob na Západním břehu, razií, kdy docházelo k zatčení stovek lidí, usmrcení šesti či sedmi lidí, demolicím domů a ničení majetku Palestinců, intenzivnímu bombardování pásma Gazy, odkud na Izrael dopadaly rakety, tak v podobě "pogromů" ilegálních osadníků proti palestinským civilistům v Izraeli a na Západním břehu ZDE , masových demonstrací Izraelců skandujících "slogany" typu "smrt Arabům!" ZDE, zasáhla životy statisíců nevinných lidí, již tak trpících pod okupační knutou, a není příliš jasné, kdy skončí. Z izraelského ministerstva obrany, ale i od samotného premiéra Netanjuaha padly také "odvážné" názory tváří v tvář trojnásobné vraždě: rozšířit výstavbu osad a na památku usmrcených vybudovat nové ZDE .

Tyto osady jsou ale podle mezinárodního práva nelegální a představují nepřekonatelnou překážku při řešení blízkovýchodního konfliktu. Člověk se poté nemůže zbavit nutkavé myšlenky, že vražda mladíků představuje v rukou Tel-Avivu královskou postupku v pokeru, či rovnou dar z nebes.

Podle některých zasvěcených pozorovatelů ZDE dostal nyní Tel-Aviv příhodnou možnost Palestince potrestat en bloc, což však může vést k nekontrolovatelné palestinské odpovědi. Mezi stanovené cíle operace Bratrův strážce lze zahrnout i cílenou destrukci infrastruktury Hamásu, fyzickou eliminaci jeho "kádrů" -- a obecně posílení "kapacity odstrašení" proti okupované populaci na Západním břehu i v Gaze, a to s jednoduchým poselstvím: odpor je marný.

Další možnost, již má nyní v rukou izraelský premiér Benjamin Netanhaju, spočívá v rozbití celkem čerstvého spojenectví Hamásu a Fatahu, potažmo v maření snah o fungování jednotné vlády, jak se o to Izrael pokoušel už v minulosti, příkladně na začátku roku 2012 v reakci na dohodu mezi Hamásem a Fatahem z Dauhá ZDE.

Olej do ohně přilila děsivá smrt šestnáctiletého palestinského mladíka Mohammada Abu Khdaira, kterého podle palestinských zdrojů unesli a zavraždili ultrapravicoví osadníci v odvetě za zabití tří izraelských studentů. Zohavené tělo bylo nalezeno v lesíku nedaleko Jeruzaléma. Předběžná pitva potvrdila, že hoch byl upálen zaživa; jeho tělo bylo z 90 procent zasaženo spáleninami různých stupňů, jak se můžeme dočíst v izraelském deníku Haaretz ZDE . Nicméně jde o šokující smrt mladíka, který stál na špatné straně barikády; těžko se mu tedy dostane tolik pozornosti a úcty jako jeho izraelským vrstevníkům (obdobně jako 73 Palestinců zraněných izraelskými policejními silami během pohřbu Mohammada Abu Khdaira ZDE, o jehož průběhu informuje televize Al-Džazíra).

Ačkoliv Gaza nemá žádnou spojitost s trojnásobnou vraždou izraelských osadníků, stejně se nad ní sbíhají mračna a hrozba dalšího masivního útoku ZDE. Možnost zasypání Pásma bombami, jež ovládá Hamás, tedy tradiční terč izraelské armády, přestože drtivá většina obyvatel Pásma jsou civilisté a řada z nich Hamás vůbec nemusí, není ze žánru fantasy.

Uznávaný izraelský novinář Gideon Levy v reakci na nejnovější spirálu násilností ve Svaté zemi na stránkách listu Haaretz lapidárně napsal, že "Izrael mír nechce" ZDE . Levy konstatuje, že izraelský postoj týkající se opuštění mírových aspirací trvá několik let; dokonce i před rokem 2000, kdy vypukla krvavá 2. intifáda, Izrael zájem na žádném míru neměl "ani minutu" a s Palestinci nezacházel jako s lidskými bytostmi se stejnými právy. Levy své tvrzení dokládá na faktu, že za onou neochotou uzavřít mír s Palestinci stojí nelegální osady, jejichž výstavba trvá od roku 1967. Osadnictví roztáčí kola okupace, jejíž podstatou je odmítnutí jakéhokoliv smíření či přímo míru s domorodou populací. Levy dodává, že Izrael míru v průběhu té doby mohl dosáhnout v podstatě kdykoliv; stačilo jen ukončit výstavbu osad na okupovaném území, a to bezpodmínečně. Fakt, že po tomto řešení Tel-Aviv nikdy nesáhl, jednoznačně dokazuje, že mír nikdy nechtěl.