Jak se (stále "jeden furt") dělá politika

17. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Než se poněkud opět (teď podruhé) rozhlédneme po teritoriu politiky a jejích aktérech, sluší se hned úvodem poznamenat, že v osvícené teorii se politika vymezovala jako "služba veřejnosti". Hned v tom klíčovém slově "politika" přinesla ještě stará řecká tradice výraz "polis" (tj. "obec"); neboť se jednalo o záležitosti obce (a pak věci jak obecní, tak obecné); a tedy všech se týkající a pro všechny nějak prospěšné. (Aniž bychom chtěli okamžitě všechno paušálně idealizovat: ta práva se týkala ovšem jen svobodných občanů; a pro různé jejich kategorie různě. Žena v antické řecké -- stále patriarchální -- společnosti udržovala především "rodinný krb" a byla spíše "správkyní" mužovy domácnosti než přímo "občankou". Takže jsme si jenom připomněli, že můžeme vždycky něco obecně tvrdit, a budou tu zřejmě pokaždé nějaká prožluklá omezení těch noblesně vytčených regulí.)

V předchozí úvaze všímající si našich zákonodárců (www.blisty.cz/art/73407.html ) jsme si pouze letmo naznačili, že mnohé ilustrativně tam zmíněné výkony či přímo produkty Poslanecké sněmovny ČR (dále "PS") stěží adekvátně (a pohotově) odzrcadlují potřeby té naší 10 milionů velké "obce". Ne že by to nutně bylo "ze zlé vůle". Anebo pro tu mnohdy poukazovanou příslovečnou shodu-neshodu "napříč politickými stranami".

Zkusme si toho teď všimnout takříkajíc bezpředsudečně a obecně. Už třeba před sto lety Pavlov při studiu chování psů objevil podmíněné a nepodmíněné reflexy. Rozmanité reakce těch zkoumaných psů probíhaly tak, že posléze vykazovaly pokaždé obdobný projev; i když třeba pro jisté návyky bylo nezbytné navykat ty psy na podnětnou signalizaci výchozím trpělivým nácvikem. (Ať neteoretizujeme: Pokud po zrakovém či sluchovém signálu následovala potrava, později stačilo spustit signál, a pes s předstihem začal vytvářet sliny.) Jako kdyby zde vůbec nešlo o žádné rozhodovací procesy prostřednictvím mozků těch psů; to sám tělesný organismus zkoumaných psů dokázal automaticky reagovat na výchozí podněty. (O lidech zatím nemluvme; a ještě na ně nemysleme! Už kvůli tomu, kam se teď posuneme. Ne že by nemohl být a neměl být zvyk druhou přirozeností u některých zvířat; jako třeba zrovna u těch proslulých věrných přátel člověka.)

Takže pro jiný typ projektu, blíže k současnosti (také s ohledem na současné možnosti analýzy), a třeba zrovna u proslule chytrých krys: Nedávno jeden tým zkoumal, zda a jak se u těchto zvířat projevuje učení na případné registraci těchto aktivit v jejich mozcích. Takže pokud byl před zkoumanou krysou rozhodovací proces, na počátku vlastního učení byl její mozek značně aktivní; při postupném osvojování žádoucího návyku klesal; a jakmile se zvyk již "vtiskl", zaznamenaná mozková aktivita již byla jen velmi nízká. Samozřejmě dobře víme, že když se něčemu (či "něco") učíme, na počátku to bývá někdy nemalé utrpení; aniž kvůli tomu se musí nakonec příslovečně stát "kozák atamanem"! (Když se člověk učí třeba psát, anebo později začne bruslit či hrát na hudební nástroj, anebo ještě později když se učí jezdit autem, viďte?)

Jenže zrovna tak si z těch našich dvou set poslankyň a poslanců každý někdy poprvé sedal do ne zrovna pohodlné poslanecké lavice. A seznamoval se, možná nejdřív i ostýchavě, se svými právy a povinnostmi. A určitým honorováním této činnosti se mj. zcela vymkl z průměru běžných příjmů obyvatelstva (přičemž opět z množiny takto vytčeného průměru jeho početně zdrcující podíl na tento statisticky zprůměrovaný "průměr" tím svým aktuálním příjmem nedosahuje!). A to, co bylo na začátku povzbudivou událostí (být zvolen do PS), bylo jen výchozím "činem" (ovšemže těch voličů, že?). Chodit (anebo nechodit) na jednotlivá zasedání PS ČR se stalo časem zvykem. Součástí tohoto nového "zvyku" průběžně bylo dále a se stále větším požitkem ochutnávat ono podílení se na moci, zvláště když v rozmanitě dané situaci "nemoci se domoci" většiny pro tu či onu předlohu či již znění zákona se pak dály i různé pozoruhodné zákulisní "věci". Ten zvyk ukolébával ke stále větší rutině ve vlastním provozu při výkonu té zodpovědné (ale nutně nikoli přímo voličům se zodpovídající!) funkce. Zvyk se pak stane "druhou přirozeností" svého provozovatele. Rytmus života a požadavky na jeho realizaci svou zcela odlišné od tzv. běžného života. Také to, zač konkrétně poslanec či poslankyně odpovídá, se naprosto liší od života mimo prostory PS.

Ne že bych chtěl zlehčovat výkon poslanecké funkce. Jenže: copak jsme to mnohokrát neviděli v přímých záběrech, že někteří z těch zrovna "výkon funkce" realizujících byli v danou chvíli jenom v jakémsi možná pouze mikrospánku, jiní si prohlíželi třeba obrázky z bulvárního tisku, další měli otevřený notebook s kdovíjakým materiálem na obrazovce nebo si ukazováčkem jezdili po poště na mobilu, pokud zrovna třeba sami nevyklepávali nějakou esemesku; nemluvě o těch, kteří zrovna museli si jít naléhavě telefonovat, s důležitým výrazem ve tváři, navíc s úctyhodnou sólisticky podmanivou promenádou ve volném prostoru mezi poslaneckými lavicemi, samozřejmě za oslnivě působícího pochodu někam mimo zasedací sál a s loktem ruky, držící mobil u ucha, rozrážejícím vzduch před takto kráčejícím... A to se volič(ka) ještě může navíc bezděčně (a bez diplomatických filtrů!) dovědět, že těch pár peněz za tu funkci (včetně rozmanitých příplatků a náhrad třeba nad sto tisíc Kč) ani jednomu přitom nestačí na pokrytí výloh vlastní poslanecké domácnosti.

Takže: aniž tu měl pisatel úmysl být nějak nepřející vůči jedné shora vytčené skupině nemálo privilegovaných spoluobčanů. Od výchozího rozhodnutí "dát se na politiku" a odpovědné volby za poslance najednou tu byl překvapivě už jenom zvyk... v rámci úzce vymezené kasty zvyk (probíhající zcela mimo ostatní občanskou pospolitost). Kdo by si pamatoval, že třeba zrovna ten dávný první muž Athén Periklés (ve druhé polovině 5. století před naším letopočtem) se musel zodpovídat ze své funkce veřejně každý měsíc! A ti jeho spoluobčané nebyli zrovna "troškaři", když si chtěli na Periklea posvítit; i jeho osobní ("privátní") život uměli mu předložit jako námět k veřejné debatě... (A můžeme se dohadovat o tom, do jaké míry -- pakliže vůbec -- má veřejnost strkat nos do soukromí svých politiků. Copak musí být politik aspoň trochu vzorem těm, kteří ho či ji zvolili do veřejné funkce?)

Čili: začíná se i u začínajícího politika rychle tvořit nový zvyk; jak žít, a co a jak hodnotit. O tom podílu na moci a o jejím bezstarostném (a nikomu, nejde-li o odpovědnost vůči stranickým špičkám) výkonu moc nemluvě, by se daly vyprávět příběhy... Zvyk je druhá přirozenost, že? Postupně stále víc ochočovaná (až k samolibosti někdy). A ze zvyku se časem vyklube také nový a zcela zvláštní charakter. Tím je Homo politicus, při životě držený nejdřív těmi finančními injekcemi, a potom také -- snad i vydatněji v určitých sférách a kontextech? -- prezentovaným zájmem veřejnosti o shovívavé úsměvy shůry; a jistě dalšími kontakty s jinak důležitými lidmi (třeba a nejen z výrobní či finanční sféry)... A máme tu určité charaktery na celý další jejich i náš život; ten osud (že jsme si moc nevybrali) už si nás najde... A voliči dále čekají na svého spásonosného Godota... A jsme opět jakoby na začátku, nejen toho rozhodovacího procesu; zda vůbec k volbám jít, či nejít... a koho pak -- "proboha"? -- volit?

Kdyby byla politika nikoli především "bojem o moc" (a o její případné udržení), nýbrž službou, asi by se tak často nestávalo, že je tak pozoruhodně malý zájem o výkon hlasovacího práva. Také by v každém poslaneckém obvodě bylo známo, kdo je jeho zástupcem v PS ČR, protože by nedocházelo jen k formální příslušnosti poslance či poslankyně do nějakého obvodu... ale lidé takovými funkcemi pověření by skutečně ve svých obvodech žili a prospěšné věci pro ně konali... A potom bychom nemuseli před každými volbami (s pochybnou často nadějí) hledat vždy nové politické subjekty pro svou případnou naději. (Zatím asi jsou státem -- a tedy fakticky námi voliči -- vynakládané prostředky na kontaktní kanceláře poslanců v obvodech pouze z okna vyhozenými penězi.)

A ještě jednu -- závažnou -- poznámku: Vstupní legitimace pro vstup do PS ČR na úrovni 5 % získaných hlasů ve volbách je nepřiměřeně vysoká a rafinovaně omezující možné nové subjekty politické moci. Např. v našich poměrech (do 200-členné PS) to znamená nutnost získat od samého začátku voličskou podporu pro docela již významnou skupinu 10 poslanců! --- Samozřejmě bychom v této souvislosti neměli zapomínat ani na ty hrátky mezi tehdy dvěma nejmocnějšími subjekty české politiky (už je to víc jak půl druhé desítky let!), když spolu jejich čelní předsedové uzavřeli onu známou "opoziční smlouvu" (jako ochočené potenciální nástupiště k vyčištění české politické scény od menších možných konkurentů). Myslím si, že už 4 poslanci či poslankyně by mohli artikulovaně dát naší veřejnosti na vědomí, čím nezištně novým přispět ke klimatu české politiky; ničím jiným by ani zaujmout nemohli (bez dalšího "zakotvení" ve strukturách moci!). Jenže chtějme prosadit, že už 2 % (tj. 4 mandáty) stačí ke vstupu do PS ČR... Copak to budou chtít v neprospěch vlastních parlamentních stran a hnutí udělat ti, kteří už tam sedí...? (Takže opravdu: jen Godot? Očekávaný "spasitel", který se ovšem -- nejen v jistém dramatu -- opětně nedostavil? A další důvod k tomu, o politiku se vůbec nestarat? Proč?)

Je asi rovněž zarážející, že málem po dvou a půl tisíciletích jsme u nás ještě evidentně nedospěli k funkčnímu opatření proti patovým situacím, když víme, že sudý počet zákonodárců k nim může vést? I když si to třeba v těch již zmíněných antických Athénách uvědomili a ve svých kolegiích měli předepsán lichá počet. Kdy bude mít PS ČR těch 199 a senátorský sbor ČR jen 81 (nebo 83) členů?

0
Vytisknout
3250

Diskuse

Obsah vydání | 19. 6. 2014