O nové asertivní roli Německa

10. 2. 2014

Ukrajinská krize je sama o sobě důležitá, ale zřejmě důležitější je, jaké vyvolala chování Německa, píší analytikové Stratforu George Friedman a Marc Lanthemann. Berlín se přímo postavil proti demokraticky zvolenému prezidentu Ukrajiny za to, že ten odmítl upevnit styky s Evropskou unií a za to, že špatně zachází s Ukrajinci, kteří proti jeho rozhodnutí protestují. Tím, že se Berlín přímo postavil proti Janukovyčovi, postavil se také přímo proti Rusku. Je to odrazem nové drzé německé zahraniční politiky.

Od konce druhé světové války provozovalo Německo relativně krotkou zahraniční politiku. Avšak v posledních cca deseti dnech se zjevně Berlín rozhodl, že je zapotřebí dramatické změny. Šéfové německého státu, včetně kancléřky, prezidenta, ministra zahraničí a ministra obrany požadují nový rámec, který stojí v konfliktu s uměřeností, kterou Německo tak dlouho praktikovalo. Chtějí, aby Německo hrálo větší mezinárodní roli tím, že se bude v zahraničí více angažovat, politicky i vojensky.

Berlínské oznámení této podstatné strategické změny přichází uprostřed maelstromu politických proudů. Německo je de facto šéfem Evropské unie a musí zápolit a napravovat pomalý rozklad evropského projektu. Musí se přizpůsobit americké politice ukončování globálního angažmá a musí zvládnout složité, nutné a nebezpečné vztahy s Ruskem. Krotká zahraniční politika nyní neodpovídá situaci, v níž se teď Německo nachází. Pokud nebude jednat Německo, kdo bude jednat? A pokud bude jednat někdo jiný, bude to v zájmu Německa? Toto je možná zajímavější otázka.

Jak si určit hranice

Změna německé zahraniční politiky naznačuje, že Německo má své vlastní národní zájmy, které se mohou odlišovat od zájmů svých partnerů v alianci. V případě většiny jiných zemí se to zdá samozřejmé. Ale pro Německo, v důsledku jeho zkušeností z druhé světové války, je to radikální postoj. Německo dosud neprosazovalo silnou zahraniční politiku ani svůj národní zájem z obav, že obnoví strach z německé agresivity a německého nacionalismu. Zdá se, že se Němci nyní rozhodli, že tato politika už není udržitelná - a že prosazování národních zájmů už není tak riskantní, jak to bývalo.

Načasování tohoto oznámení, v době, kdy strategické postavení Ukrajiny mezi Ruskem a Evropou je dál v palcových titulcích, nebylo náhodné. Toto načasování bylo ku prospěchu Německu, avšak bylo by chybou připisovat Ukrajině samotné přílišný význam, zejména z perspektivy Německa. To ale neznamená, že je možno Ukrajinu zcela odepsat. Jako hraniční území mezi evropským poloostrovem a Ruskem na budoucnosti Ukrajiny Německu potenciálně záleží - mohou totiž vyvstanout neočekávané regionální reality.

Ukrajina je nenahraditelnou hraniční zemí pro Rusko, ale pro žádnou současnou mocnost, která se nepřipravuje na útok proti Rusku, Ukrajina význam nemá. Ukrajina je jednou z bran do srdce Ruska. Nepřátelská mocnost, která by okupovala Ukrajinu, by ohrozila ruskou národní bezpečnost. Ale obráceně to neplatí: Ukrajina není hlavní cestou z Ruska do Evropy, protože Karpaty brání invazi. Takže pokud Němci neplánují novou válku proti Rusku - a to neplánují - na Ukrajině Evropě ani Německu vůbec nezáleží.

Totéž platí i v ekonomické sféře. Ukrajina je důležitá pro Rusko, zejméno proto, že dopravuje do Evropy energii. Jenže s výjimkou dopravy energie nemá Ukrajina pro Evropu význam. Není naprosto jasné, proč Evropská unie učinila z otázky přičlenění Ukrajiny k EU tak konfliktní téma. Evropská unie má obrovský problém s neuvěřitelně vysokou nezaměstnaností v jižní Evropě, s nejistotou východní Evropy, zda opravdu stojí za to být součástí evropského bankovnického systému a evropské měny, a s rostoucí propastí mezi Francií a Německem. Pravděpodobnost, že by Evropská unie přijala Ukrajinu do organizace, která se už chlubí Řeckem, Kyprem a dalšími ochromenými ekonomikami jsou tak minimální, že uvažovat o přijetí Ukrajiny do EU by bylo iracionální. Skutečnost, že Ukrajina se nestane členem Evropské unie, způsobuje, že je ještě obtížnější pochopit politiku Německa.

Samozřejmě, některé evropské země mají větší zájem o Ukrajinu než jiné, zejména země v bývalé sféře sovětského vlivu. Pro Polsko a pro pobaltské země zůstává Rusko hlavním geopolitickým nepřítelem, a to způsobem, jemuž západní Evropa plně nerozumí. Tito relativně malí a noví členové nemohou přimět velké státy EU, aby přijaly plán, který by při provokování Ruska zašel příliš daleko, mohou je ale přinutit, aby podnikly uměřenější akce.

Během oranžových revolucí otevřeně financoval Západ vedený Spojenými státy opoziční organizace v bývalých sovětských státech a ohrožoval tím strategické zájmy Ruska do tak velké míry, že Rusko nakonec muselo provést invazi do Gruzie, aby ukázalo důsledky nepřípustného zasahování Západu. Za poslední měsíc se Německo chová podobně, i když v menší míře: navazuje aktivistické styky a poskytuje relativně malou finanční a rétorickou podporu opozičním organizací, které dokáží iritovat Rusko, aniž by vyvolaly skutečný rozkol s Moskvou.

Během posledních deseti let si Německo nemohl dovolit naštvat Rusko, které podle názoru Berlína bylo schopno vyřešit některé problémy Německa. Rusko bylo schopné dodávat Německu relativně levnou energii, bylo potenciálním zdrojem levných pracovních sil a bylo potenciálním cílem pro německé vývozce hledající alternativy ke stagnujícím trhům v EU.

Diplomaticky to vypadalo, že se Moskva může stát blízkým spojencem a strategickým partnerem, zatímco bývalí spojenci se začínali chovat vůči Německu nepřátelsky. Styky Německa s USA jsou napjaté od doby, kdy se Berlín odmítl r. 2003 účastnil na americké invazi do Iráku a podpora Angely Merkelové pro rozsáhlé škrty v EU vedla k napjatým stykům Německa s jižní Evropou a s Francií.

Avšak ve skutečnosti to bylo jinak. Německo a Rusko se v mnohém shodují, nikoliv však perfektně. Rusko se nikdy nezindustrializovalo a nezmodernizovalo tak, jak Německo a mnozí jiní doufali, když Rusko mělo obrovský prospěch z vysokých cen svých surovin. Za vedení prezidenta Vladimira Putina se Moskva dala směrem k autokracii a zahájila politickou a hospodářskou ofenzívu ve střední a východní Evropě.

To je v rozporu se strategickými cíli Německa. Imperativem Německa je zachovat si svou hospodářskou moc, která silně závisí na exportu. Evropská hospodářská krize způsobila, že v Evropské unii začala klesat spotřeba, což vedlo Berlín k hledání exportních trhů ve větší vzdálenosti. Sice se mu podařilo najít pro určité výrobky odbyt v Číně a v USA, ale nepodařilo se Německu zbavit se své drtivé závislosti na evropských trzích. Takže jedinou možnou strategií Německa je zachovat a posléze obnovit zónu volného obchodu v Evropě.

Nový ruský vliv ve střední Evropě znepokojuje členy EU v tomto regionu. Na povrchu byli Němci ochotni obnovení ruského vlivu ve střední Evropě tolerovat, i když to hrozilo rozkladem EU. Polsko, Česká republika a Slovensko jsou nenahraditelné součásti zásobovacího řetězce pro německý průmysl a zdroj relativně levných kvalifikovaných pracovních sil. Tyto země musejí zůstat v německé sféře vlivu, toho se Berlín nevzdá.

Tyto otázky nejsou nové, ale až do nynějška Německo nemělo možnost jak říci Moskvě "odsaď až pocaď!" Berlín se obával, že jeho závislost na ruské energii je zranitelnost, které by Rusko mohlo využít. Kromě toho se obávalo, že Rusku by se mohlo podařit vyrvat střední Evropu z řízení Evropskou unií. V nejhorší možné situaci by Německo mohlo skončilt v roztříštěné Evropě, se Spojenými státy bez zájmu a s nepřátelským Ruskem.

Skutečnost, že Německo aktivně podporovalo opoziční skupiny na Ukrajině, zejména přesto, že neexistuje naléhavý strategický imperativ, proč by to mělo dělat, je signálem, že se něco změnilo v kalkulaci Berlína ohledně jeho vztahů k Rusku. Zdá se, že německá vláda usoudila, že Rusko má na domácí scéně obrovské problémy a že jeho postavení v Evropě je slabší, než to vypadá: že riziko přerušení dodávky energií z Ruska je minimální a že neexistuje dlouhodobější prospěch z hospodářských vztahů Německa s Ruskem kromě existujících dohod o nákupu energií. Ty energie jsou velmi důležité. Rusko bude i nadále nejvýznamnějším dodavatelem energie Evropě a tato závislost je obousměrná - Evropa je největším zákazníkem Ruska - takže Německo si dá pozor, aby energie z Ruska plynula i nadále bez přerušení.

Zatímco Spojené státy stále více závisejí v zahraniční politice na rovnováze moci, a spoléhají se při zvládání hrozeb stále více na regionální síly, na dlouhodobé americké bezpečnostní závazky, které byly charakteristickým rysem evropské obrany od r. 1945, se už v Berlíně nedá spoléhat. Jak dál pokračuje rozklad Severoatlantického společenství a nebezpečí, zosobňované stále nepředpověditelnějším Ruskem sílí, zdá se, že Německo nyní podniká první krok zpět k vytvoření nového národního a regionálního bezpečnostního rámce.

Nový prvek

Když nyní Německo hovoří o prosazování nové, asertivnější zahraniční politiky, která bude záviset více na jeho armádě, to se neváže pouze na jeho znepokojení ohledně Ruska a USA. Německo přijalo, že jeho jedinou možností je zachránit a oživit Evropskou unii, jenže, jak ukazuje posledních šest let, na hospodářské frontě má v té věci jen minimální úspěchy. Evropská unie je ekonomická organizace, ale ekonomika přestala být tmelem a proměnila se v sílu, která má tendenci EU rozložit. Buď se musí do evropského experimentu vložit něco nového, anebo se to rozpadne.

Berlín je přesvědčen, že Evropskou unii musí stmelit nový rozměr: vojensko-politické vztahy. Postavit se proti slábnoucímu Rusku se bude líbit středoevropským státům: zaujme-li Německo aktivnější roli v zahraničí, bude se to líbit Paříži. Německé zmínky, že rozšíří své mezinárodní vojenské operace, zejména v Africe, jsou jasným pozitivním gestem vůči Francii, která opakovaně usiluje o hlubší vojenské a politické partnerství s Německem.

Je ale nutno si uvědomit, že snaha sblížit Německo s Francií může v dlouhodobější perspektivě vyvolat mezi nimi napětí. Nedávná schůzka britského premiéra Davida Camerona a francouzského prezidenta Francoise Hollanda byla připomínkou, že Francie a Velká Británie sice možná pohlížejí obě na Evropskou unii úplně jinak, přesto se však navzájem považují za vojenského partnera a hlavně za vojenského konkurenta Německa.

Samozřejmě, Německo není v situaci, kdy by mohlo podniknout vojenskou akci. Je v situaci, kdy o takové možnosti mlhavým způsobem může hovořit a tak vytvořit politickou sílu, která dokáže dočasně věci stmelit. Berlín potřebuje čas, zejména ve Střední Evropě, kde se Maďarsko vydalo nezávislou cestou a ostatní státy ho bedlivě pozorují. Spojené státy se nehodlají angažovat, a Německo se buď stane protivážnou silou, anebo se bude muset vyrovnat s následky.

Zpočátku se kroky Německa zdály zmatené a netypické. Avšak stávají se jasnějšími, když si uvědomíme, že Berlín hledá nové nástroje jak udržet Evropskou unii pohromadě, zatímco přehodnocuje Rusko. Německé oznámení bylo přijato pozitivně, hlavně mimo Německo, ale náznaky, že na evropském kontinentu a na globálním jevišti se nyní bude projevovat silnější a asertivnější Německo, se jistě znovu objeví. V nynější situaci nemá Merkelová jinou volbu.

"A More Assertive German Foreign Policy is republished with permission of Stratfor."

0
Vytisknout
8349

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2014