Když kontext dělá z lidí blby

26. 4. 2013 / Pavel Urban

(Kritici tohoto termínu prominou. Pokud všechno v normalizačním režimu bylo pouze autoritářské, pak propaganda totalitní byla. Přinejmenším v letech 1971 -- 1987. Kdo nevěří, ať srovná tehdejší noviny, časopisy a filmové týdeníky s jejich protějšky z dob protektorátu Čechy a Morava.)

Tehdy se třeba stalo, že režimně důvěryhodný novinář vyjel do nějakého západního města napsat reportáž. Viděl a popsal čisté ulice a dobře fungující hromadnou dopravu. Tohle by ale někdo mohl chápat jako pochlebování západnímu kapitalismu. A dotyčný novinář by mohl mít problémy.

Proto na závěr přidal několik odstavců o tom, jak město nezvládá problém s bezdomovci. Místo konkrétních údajů tento dodatek emotivně načechral, aby bylo jasné, co je opravdu důležité.

Soudruzi byli spokojeni, protože ideologicky pochybné informace byly uvedeny do správného kontextu. Spokojen byl i průměrný čtenář. Kontext vypustil a dostal to, co se podle jeho názoru blížilo pravdě.

Konečný efekt byl opačný, než jak propagandisté zamýšleli. "Kontextuální" informace se automaticky považovaly za propagandu. Zprávy o bezdomovcích na Západě pak byly brány jako přinejlepším silně nadsazené i tehdy, pokud se jejich autor opíral o seriózní zdroje (většinou západní tisk) a ideologické kecy nechal stranou.

Abych komunistům nekřivdil, musím napsat, že v druhé polovině osmdesátých let takovéhoto "vyvažování" citelně ubylo. A v tiskovinách určených mladým se s ním člověk setkával už jen výjimečně. Soudruhům, zdá se, začalo docházet, že pokud chtějí lidi aspoň trochu přesvědčit, musí vycházet z toho, jak lidé cítí. A nedělat z nich voly způsobem, který pochopí nebo vycítí i člověk s průměrnou inteligencí.

Jak bude český lid vnímat problematické informace povinně obalené "odrasizujícím" kontextem? V horším případě bude dotyčný novinář pokládán za lháře, což automaticky znevěrohodní vše, o čem napíše. V lepším případě vznikne pocit spoluspiklenectví - "já vím, že to musíš napsat, neboť tak žádá povinná úlitba bohům."

Pomůže to ale lidem, jejichž skutečné problémy budou v povědomí většiny degradovány na takovouto úlitbu? Silně pochybuji.

Otázka je, jak moc o ty lidi skutečně jde. Zkušenosti ukazují, že v boji o Zásadní Dobro mají obyčejní lidé váhu kanonenfutru. Jsou zajímaví jen potud, pokud jsou schopni a ochotni plnit předepsanou úlohu obětí či nositelů zla. A to, jestli jejich problémy zmírníme nebo vyhrotíme, také není důležité. Bojujeme přece proti rasismu...