Socialismus se zvířecí tváří jako skutečnost

26. 4. 2013 / Pavel Urban

Milan Kohout považuje současný politicko-ekonomický systém za zrůdný, zaslepený a sebezáhubně idiotský. Jako alternativu navrhuje a popisuje model "socialismu se zvířecí tváří".

To je něco podobného, jako když někdo radí vládě, aby nespoléhala pouze na automatismus tržního mechanismu a nebála do něj tvrdě zasáhnout, pokud působí proti jejím záměrům. To není kýžený stav, ale skutečnost. Jak Vám potvrdí každý podnikatel či živnostník. Pokud nepoužije silnějšího výrazu.

Ale zůstaňme u popsaného socialismu se zvířecí tváří. Už dnes máme řadu lidí, kteří dostávají životní minimum za to, že nepracují, je jim zajištěno únosné množství potravin, přístup k sociálním službám a skrovné ubytování. Někteří z nich aktivně recyklují, někdy až příliš. Dopravu používají mnohem méně a zpravidla to je doprava veřejná. Těchto lidí utěšeně přibývá, přinejmenším v dlouhodobějším horizontu.

Je pravda, že tento stav je vnímán negativně. Tady by myšlenka socialismu se zvířecí tváří mohla opravdu sehrát jistou úlohu. A být zajímavá i pro ty, kteří jinak socialismus moc nemusí.

Je také pravda, že výše popsané nás kýženému stavu pouze přibližuje. Zvířata žádné sociální služby ani veřejnou dopravu nemají. Divoká kočka má skutečně celý život jeden kabát, jedny boty, netahá v batohu žádné zboží. A spí v jednoduchém pelechu nebo, v horším případě, pod širákem.

Ale i tento progresivní životní styl je reálný a řada lidí jej již pěstuje. Jiní k němu směřují. Často s podporou společnosti (reprezentovanou například lichváři či exekutory, jejichž práce rovněž nebývá pozitivně oceňována).

Bohužel, konec idiotských kapitalistických chrámů konzumu zatím nenastal. Problém je právě v té nedůslednosti. Osoby žijící v plném socialismu se zvířecí tváří v těchto chrámech většinou nenajdeme. Před pokušením je chrání nedostatek peněz. A v případě nutnosti bystré oči a bicepsy chrámových služebníků.

Naproti tomu neúplně socialistických najdeme v chrámech konzumu dost. Je zřejmé, že jejich prostředky jsou stále ještě větší než únosné a měly by být sníženy na míru odpovídající společnostem, které umělý konzum ještě neznaly. Lidé usilující o tento pokrok existují, a to i mezi společenskou elitou. Bohužel naráží na odpor levicové veřejnosti, která nepochopila, že je to vlastně cesta k socialismu.

Co se mě osobně týče, s radostí využívám nabízené možnosti usilovně pracovat a nechat se vykořisťovat. Dokud to půjde. Nikoli proto, že bych toužil zbohatnout. Ale relativní harmonie doprovázená nutností každý den bojovat o vlastní přežití, případně o přežití svých dětí, mi připadá jako harmonie skutečně jen velmi relativní.

Možná to někoho překvapí, ale kromě práce pro radost nebo práce pro zbohatnutí existuje i práce pro obživu.

To je moje volba. A jak jsou na tom ti, kteří již cestu k popisované harmonii nastoupili? Kolik z nich dobrovolně využívá příležitosti, jak požaduje Milan Kohout, a kolik z nich si "zvolilo" tento úděl proto, že jim jiného nezbývá?

Tenhle aspekt modelu bych raději nerozpitvával. Mohlo by se ukázat, jako už tolikrát, že myšlenka je sice zajímavá, ale chybí lidé. Mohlo by se také ukázat, při hlubším zkoumání, že lidská či zvířecí přirozenost není tak jednoduchá a svým vyznavačům má tendenci unikat. Lze ji poměrně snadno znásilnit; ale ti, kdož tak činí, obvykle plodí báchorky ještě pitomější, než je ta o Bohu-otci a Bohu-synovi.

0
Vytisknout
6247

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2013