Zdroje inspirace

26. 4. 2013 / Pavel Táborský

Od pradávna přinášely Múzy, dcery Diovy a bohyně paměti Mnémosyny, světu harmonii, pomáhaly najít klid a domov, zkrátka působily blahodárně. Zejména Mnémé s resortem paměti a Meleté se zodpovědností za vynalézavost, obě jako služebně nejstarší, přispívaly zřejmě vrchovatě k žádoucímu rozvoji lidského rodu. Koho Múzy políbily, ten měl vystaráno. Stačilo mu pak jen tvořit a tvořit. Tato mylná představa platí obecně dodnes.

Onen letmý polibek éterických bytostí jednak nebýval a nebývá dopřán každému ambicióznímu jedinci navíc s různou mírou talentu. Cesta od samotného záblesku myšlenky k možné realizaci bývá taktéž značně trnitá. A tak přicházet s neotřelými přístupy, hledat a nalézat tvůrčí řešení problémů vyžaduje kromě důkladné znalosti jejich obsahu i takové osobní vlastnosti, jaké jsou dány jen jedincům mimořádně nadaným. O roli štěstí, kvalitní propagaci záměru a politickém jištění nemluvě. Nakonec i úmysly tvůrců by měly být čisté jako voda lesních studánek.

Dělení vládních resortů v současnosti se od těch bájných řeckých podstatně liší. Vývoj se zkrátka nezastaví. Takže rozdělení zodpovědnosti za jednotlivé oblasti už nebývá tak jednoznačné. Navíc zodpovědné osoby opouštějí své posty často, velmi často, aby byly nahrazeny jinými osobami více zodpovědnými. Bohužel se však stává, že s osobami odcházejí i jejich tvůrčí počiny a jejich nástupci nemění jen rozestavení nábytku a fíkusů v kanceláři, nýbrž přinášejí nové a nové přístupy. O těch bývalých persónách se pak někdy trousí nechutné zvěsti, že s sebou neodnesly jen vlastnictví duševní. Ještě že úřad zůstává a v něm pak ti podřízení, kteří jsou schopni kreativně přistoupit k plnění dalších závažných úkolů. Jelikož v dotyčných úřadech tráví nejednu sezonu, jsou připraveni k další tvorbě materiálů. Úředním slangem "matriálů". Vem, kde vem.

I tyto záležitosti byly v bájesloví takzvaně ošetřeny. Aby nebyli ochuzeni o radost z tvorby i lidé mnohdy nepolíbení, zavedli staří Řekové užití plagiátu jako běžnou součást tvůrčího procesu. Výpůjčka cizí myšlenky byla chápána s malými výjimkami jako poklona a uznání původnímu autorovi.

Jedním ze žánrů, který dodnes často podléhá plagování, je psaní politických programů, různých usnesení a dokumentů. Skutečně jen naivní občan si může myslet, že předvolební návrhy politických stran mají neposkvrněný copyright. Originalita podnětných myšlenek zkrátka nebývá silnou zbraní jejich autorů. Z některých nápadů a formulací navíc přímo vyvěrá zoufalá snaha o maximální míru zobecnění navrhovaných úkolů s cílem všemožně zabránit případné kontrole dosažených výsledků. Přesto je možné ve shodě s textem jedné písně skupiny Javory pátravě zkoumat: "Kde se berou, odkud pramení?" Testy DNA prozatím uplatnit nelze.

V citované písničce sice nejde o pátrání po zdrojích politických programů, ale poeticky se v ní pátrá po kořenech zázraků života. Zjistit původ a motivy politických záměrů však bude stejně důležité. Některé prosazené myšlenky politiků totiž mohou skutečný život ovlivnit víc, než je leckomu milé, pro mnohé únosné, ba i pro někoho dokonce ohrožující. Patří k nim zejména ty nápady s charakterem různého stupně sociálního experimentu pod názvem: Zkusit, co to udělá.

Původ zdánlivě nových i konkrétněji formulovaných návrhů může být bohatý. Poradci politických funkcionářů nepochybně šátrají v hájemství Múzy Paměti, kde se dá. Jedním z výsledků takového pátrání byly v minulosti zřejmě i myšlenky ODS o rovné dani, jednotné výši státem garantovaného důchodu a propagace stejné výše sociálních dávek v podobě státem garantovaného příjmu. Míra proklamovaného rovnostářství v návrzích liberální strany až nepochopitelná. Tato strana principiálně zastávala stanovisko oddělovat zrno od plev.

A najednou se kladně stavěla k částečně realizovanému nápadu koaličního partnera alespoň jednotně vyplácet sociální dávky a důchody prostřednictvím takzvaných s-karet. Bez ohledu na možnosti výběru z bankovních automatů pro lidi postižené, případně pro nemožnost výběru dávek a důchodů v místě, neboť síť těchto zařízení ani zdaleka nepokrývá území státu. Zkrátka politikové byli vedeni snahou vyřídit vše najednou a z jedné vody načisto. Dalším stupněm zjednodušení by pak mohla být třeba zcela jednotná dávka, nejlépe však žádná. O podobných antihumánních úvahách svědčí přinejmenším snížení výše nároků na invalidní důchod dle jakési nové kategorizace mnohým značně tělesně postiženým občanům. A tak se stává, že občan s amputovanou rukou je prohlášen za zdravého, neboť je schopen sebeobsluhy. Taktéž volební lístek může do urny vložit.

Zdroj inspirace snad není, ale může být v podobě těchto sociálních opatření vpravdě pozoruhodný. Modelem přece jen notně vzdáleným by mohlo být hromadné přidělování obilí občanům antického Říma. Nabízí se však vzorová možnost historicky přece jen bližší. V jednom z programů Gajdovy Národní obce fašistické z třicátých let minulého století je pod heslem "Blaho vlasti zákon nejvyšší" v bodě třetím uvedeno: Stanoviti životní minimum pro každého občana, které by pobíral od narození až do smrti. A bylo by vymalováno. Tuto dávku by měl každý k výplatě připravenou na poště. Pokud by ovšem mezitím nebyl příslušný poštovní úřad zrušen.

Zcela zásadní a univerzálně použitelný pro tvorbu jakéhokoliv politického programu libovolné strany je bod první z výše uvedeného dílka. Zní naprosto jednoznačně: Přesvědčiti český národ o zhoubném vlivu minulého režimu.

0
Vytisknout
3239

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2013