U Bamaka se nebojuje. A za Prahu už vůbec ne

22. 2. 2013 / Karel Dolejší

Rychlý a svým způsobem i logický francouzský vojenský zásah v Mali postupně naplňuje některé z nejhorších scénářů, které analytici zvažovali při jeho zahájení. Sice patrně na poslední chvíli zabránil islamistickým povstalcům v postupu na hlavní město, další vývoj však nepřináší mnoho pozitiv. Věci se prostě nevyvíjejí tak skvěle, jak byly mainstreamovými médii na úvod vylíčeny, a to nejhorší zemi provděpodobně stále teprve čeká - nejen z čistě vojenského hlediska.

Nicméně začnu právě vojenskými aspekty. Nekritické jásání nad francouzským Blitzkriegem v Mali (aka Opération Serval) zahájeným 16. ledna bylo založeno na špatném vyhodnocení situace. Zůstanu-li u klasické terminologie, po úspěšném proražení pomyslných linií islamistů z Hnutí za jednotu a džihád v západní Africe (MOJWA), Ansar Dine a dalších menších organizací, nenásledoval žádný obkličovací manévr zakončený Kesselschlacht. Po prvních překvapivých úderech povstalecké velení vyhodnotilo situaci zcela správně a nařídilo všeobecný ústup, který byl také v rámci možností spořádaně proveden. Zatímco francouzské jednotky teď bojují s povstalci v pohoří Ifoghas na severu Mali, přicházejí zprávy, že početné kolony maliských islamistů dorazily do Súdánu a zdržují se teď v Severním Dárfúru, údajně se souhlasem místních úřadů. Jinými slovy přítomnost maliských islamistů (přiznaná i súdánskými vládními představiteli) znamená, že přibližně během měsíce urazili tito povstalci zhruba 3 000 kilometrů, prošli dvěma sousedními státy, Nigerem a Čadem, aby vstoupili na území třetího.

Francouzi teď zjevně vycházejí z předpokladu, že v Ifoghasu lokalizovali hlavní síly protivníka a že se jim je zde podaří definitivně porazit. Zda je tento předpoklad oprávněný ovšem není zdaleka jisté. Za prvé, bitva v horských údolích a jeskyních Ifoghasu ještě ani zdaleka neskončila. Za druhé, může se ukázat, že šlo o cosi jako maliskou verzi operace proti afghánskému opevněnému jeskynnímu komplexu Tora Bora v roce 2001. Cílem zmíněné operace bylo zajmout či zabít hlavu hnutí Taliban mullu Muhammada Omara. Dvanáct let poté se má za to, že se Omar skrývá někde na území Pákistánu.

Existuje ovšem nenulová pravděpodobnost, že Francouzi situaci nepřečetli úplně dobře a hlavní skupina islamistických povstalců se nachází na jiném místě, možná dokonce zcela mimo hranice Mali. Skutečné jádro ustupujících povstaleckých sil s nimi pokud možno vůbec nehodlá riskovat rozhodující bitvu. Začínají se nicméně objevovat případy útoků sebevražedných bombových atentátníků.

Mali sama je s územím o velikosti 1 240 192 km2 čtyřiadvacátou největší zemí světa, těsně za Angolou a před Jihoafrickou republikou. Jednačtyřicátý Afghánistán je oproti ní o něco více než poloviční. Afghánská armáda měla v červnu 2012 na 200 000 mužů, kteří se spolu s početnou misí ISAF dvanáct let marně snaží udržet kontrolu nad venkovskými oblastmi v bojích s Talibanem; ten disponuje přibližně 30 000 mužů. Při guerillovém způsobu boje ovšem dokážou povstalci na sebe zpravidla vázat několikanásobek vlastních sil.

Před začátkem války bylo islamistických bojovníků v Mali asi 3 000. V Mali teď operuje 4 000 Francouzů a 8 000 vojáků africké mise ECOWAS s mandátem OSN. Maliská armáda má tabulkově asi 15 000 mužů a po puči v roce 2012 je silně rozpolcena, protože některé elitní výsadkové jednotky zůstaly věrné poslednímu demokraticky zvolenému prezidentovi, kterým je Amadou Toumani Touré skrývající se v ilegalitě. Přechodná vláda vedená předsedou parlamentu Dioncoundou Traoré tyto "neposlušné" jednotky právě rozpouští. Část jejich příslušníků obviněných z přípravy protipuče zemřela během mučení.

Tím se dostávám k politickým aspektům. V představách o možném politickém řešení krize v Mali figurovala na čelném místě dohoda s utlačovanými Tuaregy obývajícími severozápadní část země, jež je známa jako Azawad, a reálné obnovení ústavní demokratické vlády. Tuarežští povstalci původně uzavřeli s islamisty spojenectví proti centrální vládě, ale brzy se s nimi dostali do otevřeného ozbrojeného střetu. Vláda v Bamaku Azawad nikdy plně nekontrolovala a proto vznikly úvahy o tom, že autonomie udělená Tuaregům by jí mohla pomoci získat zde cenného a motivovaného spojence. Tato naděje je však zřejmě již mrtva: Centrální úřady krátce po zahájení francouzské intervence vydaly zatykače na hlavní tuarežské představitele. Mezinárodní červený kříž hlásí ze severu Mali vážné problémy v zásobování pitnou vodou. Kromě toho mezinárodní organizace jako Human Rights Watch začínají přinášet znepokojivé zprávy o chování vládních vojáků vůči tuarežskému a arabskému obyvatelstvu. Na amerických militárních expertních fórech se už nějaký čas diskutuje o tom, že by maliská armáda měla v prvé řadě dostat výcvik v dodržování lidských práv. Nevím, zda padesátka českých vojáků, která se má nejprve podílet na ostraze základny v Bamaku a později provádět výcvik vládních jednotek, nebyla náhodou pověřena právě takovým úkolem. Chovám o tom nicméně jisté pochybnosti.

Ti z islamistů, kteří se dosud nacházejí na území Mali a nebudou vojensky zničeni, se nepochybně vmísí mezi civilní obyvatelstvo a budou pokračovat v odporu. Pokusy nekompetentních vojáků "odhalovat" islamistické operativce popularitu vlády mezi veřejností jistě nezvýší. Stávající vláda ostatně vznikla jako výsledek vojenského převratu a má jen jediný pochybný zdroj legitimity právě v bezpečnostní hrozbě. Chystají se sice brzy volby, ale dokonce i Česká republika má čerstvou zkušenost, nakolik lze jejich výsledek ovlivnit cíleným vyvoláváním strachu. Těžko předpokládat, že česká vojenská pomoc bude za popsaných okolností obyčejnými obyvateli Mali nějak vysoko ceněna. Žít v abusivní diktatuře je možná o trochu lepší než žít pod islamistickým zákoníkem, alespoň tedy pro někoho, nicméně ke spokojenosti a prosperitě to nevede. S ohledem na rostoucí riziko teroristických útoků se právě začínají z Mali stahovat západní investoři. Místní turistický a zábavní průmysl stojí a padá s charakteristickou africkou hudbou, kterou islamisté také odsuzují a zakazují. Nelze vyloučit, že až dojde k obnovení festivalových aktivit v Mali přerušených povstáním, i ty se stanou terčem teroristů.

Pokud by se islamistům podařilo ustavit bezpečnou základnu v některém ze sousedních států, čemuž nasvědčují i zprávy ze Súdánu, mohl by se konflikt v Mali dostat na stejný mrtvý bod, na jakém už po léta setrvává válka v Afghánistánu.

Vojenské vítězství bez politického řešení bývá zpravidla bezmocné. Tím spíše to platí o guerillových konfliktech, které se neřídí konvenční vojenskou logikou a neplatí v nich klasická definice rozhodující porážky, po které protivník uznává vítěze a přestane klást ozbrojený odpor.

Ať už západní intervence v Mali nakonec dopadne po vojenské stránce jakkoliv, schůdné politické řešení zjevně nenastartovala a naopak se postupně stává záminkou k dalšímu vyostřování etnických a náboženských konfliktů, které zemi rozdělují.

Takové konflikty jsou zpravidla živnou půdou pro všechny povstalecké formace ochotné dočasně podstoupit - kvůli konečnému politickému úspěchu - třeba i velmi drastické ztráty.

0
Vytisknout
6432

Diskuse

Obsah vydání | 22. 2. 2013