K Únoru

23. 2. 2013 / Karel Dolejší

Polámal se mraveneček
ví to celá obora;
o půlnoci zavolali
vítěznýho února.

V jedné z prvních scén Vávrova normalizačního filmu Sokolovo navštíví formující se československý prapor v Buzuluku šéf komunistů Klement Gottwald. Když přednáší k vojákům armády, která podle instrukcí z Londýna měla zůstat apolitická, vypjatý projev, nad pódiem visí dvě hesla: První v ruštině, pod ním druhé česky. Nejprve je řečeno: "Наше дело правое! Враг будет разбит! Победа будет за нами!" ("Naše věc je spravedlivá! Nepřítel bude poražen! Vítězství bude naše!"). Následuje heslo, k němuž se zřejmě Vávra inspiroval četbou Švandrlíkových Černých baronů: "Po vzoru husitů po boku Rudé armády vpřed!"

Obraznost, která maluje bratru Žižkovi do ruky lehký kulomet Děkťarjov vzor 1928, prozrazuje mnohem víc, než zamýšlela: Čeština je zde teprve druhým jazykem v pořadí a národní tradice byla beze zbytku přizpůsobena aktuální ideologické potřebě.

Takové uspořádání věcí nakonec zůstalo zachováno i během komunistického převratu v únoru 1948. Vládní krizi rozhodlo nasazení komunisty kontrolovaných Lidových milic, zatímco politicky dosud "nespolehlivé" ozbrojené síly jako celek nezasáhly (až na "prověřené" pohraničníky). Milice po vzoru husitů kráčely vpřed - a vítězství patřilo Moskvě, která měla už stejně téměř na všech klíčových místech ve státě své lidi a ruské poradce. Krátce nato začala přestavba Československa v západní ruskou gubernii, která ve velkém vyráběla konvenční zbraně pro Třetí světovou válku a političtí vězni dolovali nesmírně levně prodávaný uran obratem měněný v sovětské jaderné zbraně. V armádě začaly čistky "politicky nespolehlivých", a to včetně "svobodovců" z východní fronty a nakonec i bývalého velitele Svobody samého, který na čistky z pozice ministra zpočátku dohlížel.

Vnější fasáda suverénního státu zůstávala navenek z účelových důvodů zachována, jenže víceméně všichni až na Alexandra Dubčeka věděli, že je to právě jen fasáda. Režimní nacionalismus plnil funkci čistě instrumentální, tvořil součást předstírané suverenity, jejíž falešná věrohodnost byla do základů rozvrácena teprve 21. srpna 1968.

Po pádu komunistického režimu si Gottwaldovi dědicové uchovali starý instrumentální nacionalismus a z pozice fiktivní reálsocialistické národní suverenity tvrdě kritizují všechny integrační tendence, do nichž je stát nově zapojen. Komunistická kritika je v některých případech i docela dobře podložená, nicméně zapomíná už říci, že ani "za nich" stát nebyl suverénní a o jakési suverenitě Československa lze mluvit maximálně s ohledem na období 1918-1938.

Letošní rok je zajímavý tím, že překvapivě přinesl únor ani ne tak bílý, jako modrý. Přes všechny volební neúspěchy poslední doby totiž slaví "vítězný únor" právě česká pravice. Premiér Nečas pátečním podpisem smluv potvrzujících závazek státu vyplácet po třicet let náhradu církvím posunul pochybný projekt církevních restitucí do fáze realizace ještě před rozhodnutím Ústavního soudu. Pokračuje tak v uskutečňování představy, podle které pravice získá ve společnosti oddané konzervativní partnery, kteří jí do budoucna zajistí "tvrdou" volební podporu za každých okolností. Kromě toho by církve měly přebírat od státu některé sociální služby, jichž se stát postupně bude vzdávat. Namísto garance sociálních práv jako v poválečném západním modelu nastoupí církevní charita doprovázená ideologickou indoktrinací sociálně slabých.

Síly, které se proti tomuto Nečasovu "vítěznému únoru" šikují kolem prezidenta tekutého hněvu, jsou vedeny konkurenční frakcí politické třídy, jež se vymezuje antiklerikálně a nacionalisticky. Často mluví o státu a snaží se zejména mezi starší generací cíleně vyvolat klamný dojem, že právě ten typ pečovatelského státu, na nějž byla tato generace po většinu života zvyklá, dokáže v současných globalizačních a eurointegračních poměrech obnovit. Zmíněný dojem je ovšem falešný, ale to vyjde najevo teprve časem.

Mezitím se tekutý hněv ulice vybičovaný arogantním počínáním pravicových politiků hromadí a kromě agresivity nepřetržitě vedené Zemanovy volebněprezidentské kampaně neměl v několika posledních týdnech žádné jiné ventily než nenávistné osobní útoky na politiky a novináře nesdílející v plné míře iluze etatistických nostalgiků.

To se teď ale zase mění. Nečas v Mnichově přednesl vcelku nepříliš diskutabilní projev, v němž se omluvil za příkoří poválečného odsunu Němců a zároveň zdůraznil, že majetkové otázky už otevírány nebudou. Porušil však přitom zásadu, podle níž bavorská vláda ovlivňovaná lobbistickými tlaky sudetoněmeckých spolků není v těchto záležitostech partnerkou vlády české. Když poněkud přeženu, zachoval se tak, jakoby Česká republika byla jednou z německých spolkových zemí, podobně jako právě Bavorsko. To není v pořádku a zcela jistě mu to silami českého tekutého hněvu nebude odpuštěno o nic více, než zaťaté předčasné spuštění církevních restitucí. Čekejme tedy další vlnu protiněmecké propagandy a účelových interpretací výroků německých politiků, která bude mířit k soustředění tekutého hněvu proti imaginárnímu vnějšímu nepříteli za západní hranicí.

Německé evropské politice je zatraceně co vytýkat - ale nikoliv na základě defenzivního nacionalismu a starých resentimentů, pouze a jedině v evropském kontextu. Německo nemůže celé Evropě vnutit vlastní hospodářský model založený na výjimečném postavení této země v rámci EU; jednak to nedokáže bez odporu ostatních zemí (a tento odpor dál klade i Nečasova vláda), jednak jde o "řešení", protože nepovede ke slibovaným úspěchům tam, kde celá řada klíčových faktorů německého úspěchu bude vždy chybět. Všechny země nemohou být veleúspěšnými exportními ekonomikami na globálních trzích omezené velikosti a outsourcovat výhodně subdodavatele do sousedních zemí s nízkými mzdami. V takovéto soutěži bude nezbytně velmi mnoho poražených a skutečně soudržné evropské instituce by měly těmto poraženým skutečně pomáhat. (Za skutečnou pomoc jistě nelze pokládat půjčky dále zvyšující zadluženost vlád a podmíněné rezignací na samostatnou národní hospodářskou politiku.)

Strašení německým strašidlem ze strany sil tekutého hněvu ovšem ve skutečnosti postrádá evropský zahraničněpolitický smysl. Ti kdo dnes Německem straší jsou přece například smířeni s akceptací Německem prosazené evropské politiky úspor, kterou Nečas neakceptuje. Jde zde o maketu nacionální argumentace určenou výhradně pro domácí spotřebu. To přece už dobře známe.

Falešný nacionalismus fakticky německé finanční strohosti se ovšem může postupně vymknout z role pouhého instrumentálního mobilizačního prostředku stmelujícího řady odpůrců české pravice. Může získat vlastní dynamiku a přerůst svým původcům daleko přes hlavu. Může se začít vybíjet daleko agresívněji a destruktivněji než dosud, jak už to tak bývá s dlouho bezmocně potlačovanými resentimenty.

Proto by zodpovědní politici a novináři měli odolat pokušení a ani v současné situaci nepoužívat nacionalistickou kartu. V opačném případě mohou dopadnout jako pověstný Preusslerův Krabat, který coby čarodějův učeň rozpoutal síly mnohem mocnější, než byl on sám.

0
Vytisknout
8867

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2013