V Bamaku za Prahu aneb Armáda instruktorů

22. 2. 2013 / Štěpán Steiger

Pamatuji jako student, že jsem pochopil heslo U Madridu za Prahu. To když v roce 1936 přešel vzbouřenecký generál Francisco Franco z Maroka do Španělska a táhl na Madrid proti demokraticky zvolené (levicové) vládě. V Itálii tehdy už 14 let existoval fašistický režim Benita Mussoliniho a v Německu nacismus Adolfa Hitlera; obě vlády začaly Franca podporovat, fašismus byl tedy blízko -- přímo na československé hranici. Takže když dobrovolníci - i z Československa, ale také z mnoha jiných zemí včetně např. Spojených států -- přicházeli do Španělska bojovat proti nástupu dalšího zřejmě fašistického státu, chápal jsem, že u Madridu se bojuje i za Prahu.

Když však letos 11. ledna začala francouzská vojenská intervence v Mali a přispěchal i vzorný Evropan Karel Schwarzenberg s českým příspěvkem k tomuto tažení, neviděl jsem na české hranici ani jednoho vojáka z Republiky Mali. Pravda, Česká republika vyšle jenom prý asi padesát vojenských instruktorů, aby cvičili vojáky maliské armády (která žalostně selhala při obraně svého režimu. Mimochodem, český příspěvek bude zvětšen o několik tisíc automatických zbraní, jež česká armáda už předtím vyřadila ze své výzbroje). Karel Schwarzenberg také neřekl V Bamaku za Prahu -- prohlásil jenom, že bychom byli pro Evropskou unii "nevěrohodní", pokud bychom vojáky nevyslali. Nevím, kolik členských zemí -- nezdá se, že jich bude většina -- vojáky do Mali vyšle. Vím jenom, že v Mali neválčí ani EU (jako celek) ani NATO. Už proto je na místě nejenom otázka věrohodnosti (nejsme-li dost věrohodní jinak, zastoupí nás vojáci?), nýbrž i otázka nutnosti -- a české armády vůbec.

Bezpečnostní analytik Miloš Balabán sice tvrdí: "Mali je zatraceně blízko" (Právo 18. tm.) Na to bych řekl: jak pro koho. Pro Françoise Hollanda, zdá se, určitě. Zřejmě i pro Karla Schwarzenberga. Že by i pro ostatní obyvatele České republiky? Dovolím si pochybovat. Záleží totiž hlavně na tom, jak "blízko" -- nejenom zeměpisně -- jsou pro nás ti, kterým se v naprosté většině zpráv o současném Mali říká "islamisté" nebo "teroristé". A také na tom, kolik toho víme o jejich cílech (a prostředcích). Případně sáhneme-li také do historie.

Troufám si tvrdit, že ani "teroristé" ani "islamisté" ČR neohrožují a ohrožovat nehodlají. Tím nechci říct, že neohrožují nikoho -- jsou hrozbou pro mnoho jinak smýšlejících v zemích, kde se chystají zmocnit se vlády (ti, kteří bojují v Mali, chtějí ustavit svou vládu v Mali a sousedních zemích Sahelu). Otázka je, jak tím ohrožují Francii nebo dokonce Evropu. Pro takový úmysl nejenže není důkaz, spíš by se našly důvody proti. To ponechávám zatím stranou. Je však na místě ptát se, "co s tím" -- jaký postoj bychom měli (by měla Česká republika) zaujmout vůči faktu, že v severní Africe intervenuje vojensky země, která kdysi okupovala Mali jako svou kolonii a má v této zemi a státech s ní sousedících svoje "zájmy" (Mali je v Africe třetím největším producentem zlata a má dosud netěžené zdroje ropy, Niger má uran). S Francií se přátelíme, její zájmy však nesdílíme. Vyslat instruktory k výcviku maliských vojáků je přátelské gesto, nic víc. Gesta mají v diplomacii symbolické místo, jejich váha je ovšem obvykle pramalá. Víc ovšem pro Francii -- byť s předstíráním že je to i pro Mali -- udělat nemůžeme. Obě strany to vědí. Jaký význam to má pro českou "věrohodnost", ví patrně pouze Karel Schwarzenberg.

Miloš Balabán k tomu píše: "A nejen v Černínském paláci by se mohlo spolu se zahájením maliské mise začít s analýzou konfiktů, kterých se Západ zúčastnil v posledních patnácti letech." Pomineme-li idealistickou představu, že by se analýza z Černína mohla lišit od analýzy Spojených států nebo v daném případě od analýzy (byla-li) Elysejského paláce, múžeme si být jisti, že současná vláda (ale s velkou pravděpodobností také vláda sociálnědemokratická) by v každém případě vyslala svým spojencům aspoň instruktorskou pomoc. Česko tak učinilo v Kuvajtu, učinilo to v Kosovu, činí tak v Afghánistánu, učiní tak v Mali. Balabán charakterizuje globální situaci takto: "Absence věcné a racionální analýzy válečných konfliktů vedených se západní účastí tak vede k tomu, že se nepodařilo zastavit nástup radikálního islamismu.Vojenské zásahy neberoucí v potaz širší politický, ekonomický, náboženský a etnický kontext mají často jen velmi omezený nebo minimální dopad, naopak způsobují v dotčených zemích i chaotickou vnitropolitickou situaci."

Vzhledem k možnosti, že se proto obdobné situace jako v Mali mohou opakovat, může se česká armáda těšit vyhlídkou, že aspoň její instruktoři se uplatní i v cizině. Což mne vede k otázce: musíme proto udržovat armádu? Vydáváme na ni sice stále méně, nicméně jde o nákladnou položku zvláště v době škrtů. Vzpomenu-li na roky před druhou světovou válkou, kdy Adolf Hitler v čele našeho souseda nejmocnějšího umožnil sousedům dalším, aby si uskutečnili svůj zálusk ("nároky") na část území našeho státu (Polsko chtělo Těšínsko, Maďaři si opět přisvojili část, byť malou, Slovenska coby Horní země), musím s uspokojením konstatovat, že nic takového se už nemůže opakovat. Jinými slovy, po zemi nás žádný nepřítel nemůže atakovat. Tím vlastně ani bezprostředně ze vzduchu. Dál ve světě nepřítele mít nemůžeme, ostatně byli bychom beztak velmi ubohou kořistí. Žádnému státu -- ani při nejfantastičnější představě -- bychom nestáli za jedinou raketu. A žádnému spojenci nestojíme za to, abychom se stali předpolím proti někomu jinému. Pošetilé sny o důležitosti této země jako základny byly dosněny (kdyby se uskutečnily, byly by skoro zločinné pro nás a základna by byla zbytečná zátěž pro USA nejpozději teď, když Barack Obama nabízí Rusku další snížení počtu raket). Rakety kdekoli v západní Evropě nejsou a nebudou namířeny proti nám. Totéž platí pro rakety ruské. Íránské rakety - tedy rakety země, jež by je použila na svou obranu, kdyby byla napadena -- by neletěly do Evropy. Suma sumárum: jaké vojenské nebezpečí hrozí České republice? Vůbec žádné. Z toho vyplývá, že potřebujeme pouze instruktory. Kdyby je některá spojenecká země potřebovala. Jelikož je ovšem sotva potřebuje pro vlastní armádu, můžeme je vysílat jenom jako účastníky "misí" těchto států. Protože už jako termín znamená slovo mise "poslání", rozumí se tím zpravidla úkol za hranicemi vlastní země. To je dnes jediný úkol české armády.

Ovšem, armáda pomáhá při přírodních katastrofách. K tomu však přispívá vojenský výcvik pouze zčásti. (Bomby se při záplavách neodklízejí -- leda že by se našly z let válečných.) Uniforem zapotřebí není. "Těžká technika", je-li nutná, se jistě najde -- připravena -- ve skladech organizace, která beztoho pro takové případy existuje. Vím, že nikoho z politického establišmentu -- ani KSČM -- ani nenapadne zabývat se myšlenkou, k čemu má tato země armádu. Bezpečnost stejně jako obrana jsou termíny, o jejichž obsahu se nediskutuje -- předpokládá se, že obojí je nutné. Nejvýš se hovoří o rozsahu. Nepřítel se nedefinuje. Předpokládá se. Už z těchto důvodů bychom se však měli zabývat kaciřskou otázkou, co s armádou. Zatím nám totiž stačí instruktoři.

0
Vytisknout
6263

Diskuse

Obsah vydání | 22. 2. 2013