Tonka Šibenice a jiné socky

21. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Že společnost hrubne, je bez debat. Ani náš slovník není imunní -- zdrsněl dříve, než jsme si to stačili uvědomit. Jazyk zabydlely patvary, které o nás možná vypovídají více, než jsme si ochotni připustit. Například: Socka. Zajisté jeden z nejodpudivějších výrazů naší neutěšené přítomnosti. Je v něm odstup i pohrdání, hraničící až s neskrývanou štítivostí. Je to děravá lodička lidství, jež v bouřlivém čase ztratila kotvu naděje. Terč krutých buranských vtipů, bezbranný sparing partner, na němž si borci trénují svá svalnatá ega pro exhibiční představení ve vysněném ringu šampiónů. Ale i pro ty méně asertivní a ambiciózní je socka vítanou příležitostí jak sám sebe přesvědčit, že na tom ještě nejsem tak špatně, ano, že i při vší své mizérii jsem ne-li o třídu výš, alespoň o ten pokálený špryclík žebříku za kurníkem. Taková Tonka Šibenice by o tom mohla vyprávět.

Možná právě ona, tak jak ji stvořil Egon Ervín Kisch, je tím archetypem dnešní socky. Tonka, milující chlapce Jana, jenž si ji chtěl vzít, nakonec skončila ve veřejném domě jako prostitutka, které začali říkat Tonka Šibenice, neboť se ze soucitu uvolila strávit s odsouzencem k smrti poslední noc, což jí vyneslo opovržení celého nevěstince, včetně ostatních lehkých děvčat, vycítivších příležitost povýšit se skrze ponížení Tonky, která se stala, řečeno aktuálním slovníkem, "sockou mezi sockami".

Za připomínku možná stojí, že Tonka Šibenice, zfilmovaná podle předlohy E. E. Kische, byl jeden z prvních českých zvukových filmů a premiéru měl právě v únoru (27. 2. 1930) v pražském kinu Alfa. Režisér Karel Anton natočil Tonku původně jako němý film, který byl později ozvučen v ateliérech Gaumont u Paříže, a to v češtině, němčině a francouzštině současně.

Tolik tedy k jednomu dobovému obrazu socky, jenž spatřil světlo světa, dávno před tím, než se nechutný výraz dotkl jazyka. Ten však je příliš pružný, aby prostě jenom zvukomalebně kopíroval archetypální kontury a bez dalších asociací je sémanticky zaaretoval.

Jednou z takových možných asociací by mohl být i výraz proletarii, s nímž přišli staří římští právníci a v původním smyslu, jak připomíná Jacques Ranciere, znamenal tu část společnosti, která reprodukuje pouze svou vlastní početnost a je proto "částí bez účasti". Tato asociace tedy souvisí ze sockou pouze zdánlivě, neboť ta je, v současném kontextu, účastna přinejmenším pobíráním sociálních dávek, čímž se dostáváme k meritu této poněkud nesoustavné úvahy, tedy k "supersocce".

Ta sice společnosti rovněž nic hmatatelného, uchopitelného, nedejbůh užitečného, neodevzdává, ale dávky (ať už je nazýváme jakkoliv -- plat, odměny, finanční plnění, atp.) jsou obrovské. Supersocka může sedět, má-li solidní politické krytí, například v libovolné správní radě, v účelově zřízeném křesle kteréhokoliv ministerstva... - prakticky kdekoliv. Jediné, co se od ní očekává, není odbornost, edukace či zkušenost, ale prostá loajalita, která odkývá vše, co žádá moc ve vyšším (tedy vlastním) zájmu. Nějaké živé umění je jí ukradené, žongléři s jogurty -- k smíchu! Oživení ekonomiky, pracovní příležitosti, lidská důstojnost, síla práva proti právu síly..., slova, slova, slova...

Supersocka má jiné starosti. Jak se udržet na vysoké noze a neupadnout. Například. Jak být nenápadně a zároveň nepřehlédnutelně vidět v blízkosti mocných. Třeba. Jak se blýsknout, když jsou u toho kamery. A proč ne? Avšak hlavně a především: Jak se udržet v tom příjemném křesle a nesklouznout z něho mezi obyčejné socky, se všemi těmi jejich ubohými starostmi o přežití, stigmaty ztracené cti, s cejchem nanicovatých, neužitečných ujídačů ze společného prostřeného stolu, vystavených pohrdavým pohledům stolovníků. S odřeným kufříkem ztracených iluzí Tonky Šibenice.

V ulici, níž jsou všechny domovní vchody zamčené. V lepším případě ve frontě na úřadu práce, s rukou nataženou pro skoupou státní almužnu. To se ovšem supersocek v žádném případě netýká. Jejich almužna je obrovská, jejich užitečnost nulová, jejich sebevědomí nezměrné. A především -- nikdo jim pranic nevyčítá. Šijí ve vybraných salonech, navštěvují vyhlášené restaurace. Tykají si s kdekým, kdo něco znamená. Supersocky jsou prostě vážení občané s konexemi a o takovou Tonku Šibenici (anebo jinou socku) by se neušpinili ani pohledem.

0
Vytisknout
8884

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2013