Proč Česko nepotřebuje AIPAC

16. 9. 2011 / Štěpán Steiger

čas čtení 6 minut

Nejdříve vysvětlení: AIPAC je zkratka neobyčejně silné -- jedné z nejsilnějších -- lobbyistické skupiny ve Washingtonu, American-Israel Political Affairs Committee. Skupina v průběhu let dokázala -- a dále dokazuje -- získat takový vliv na americkou zahraniční politiku, že cokoliv se týká Izraele, pod jejím tlakem jsou prosazovány izraelské zájmy. Ptáte se teď: proč Česká republika takovou lobby -- ve vztahu k Izraeli -- nepotřebuje? Odpověď je jednoduchá: I bez tohoto tlaku je zahraniční politika ČR pokud jde o Izrael (a celý středovýchodní region) zcela ve vleku izraelské politiky.

Čerstvým důkazem je vládní návštěva ČR v Jeruzalémě. Proč důraz na vládní? Vzpomínáte si snad, kterou pro Česko důležitou zemi v posledních několika letech navštívila česká vládní delegace? Sotva se můžete upamatovat. A sotva uslyšíte od českého ministerského předsedy, jak o některém (spřáteleném) státě říká: "Pro nás jste vždycky byli a budete klíčovým a strategickým partnerem." Je pozoruhodné, že takový výrok nepronáší premiér vůči některé evropské zemi (očekával bych naivně, že tak učiní vůči některému sousedovi), nýbrž vůči zemi, která je od nás zeměpisně tak vzdálená -- leda že by strategie této republiky zahrnovala oblasti mimoevropské. Nedokáži si sice představit, jaká strategie váže střední Evropu ke (také střednímu?) Východu, ale je-li ve vládní delegaci zastoupen i ministr obrany, možná že na premiérově výroku něco je. Nebo že by ministr prodával zbraně, kterých se česká armáda zbavuje? To není příliš pravděpodobné - Izrael je přece proslulý naprosto moderní výzbrojí (kterou sice údajně vyvíjí i sám, jako vyvinul zamlčovanou atomovou bombu, ale kterou dodávají především - kromě miliard dolarů "pomoci" -- Spojené státy).

Nebo že by ministr naopak zbraně v Izraeli objednával? Pro armádu, která se početně scvrkává a která tu část výzbroje, jež je ještě moderní, používá hlavně v Afghánistánu? Ze slov českého premiéra vyplývá naprostá, bezvýhradná - málem bych řekl, že až služebná -- podpora izraelské vládě. Nezapomněl zdůraznit všecko, co uším izraelského kolegy, premiéra Netanjahua, zní libě: "Jednoznačně podporujeme Izrael jako židovský a demokratický stát. Jednoznačně také podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům," řekl (mimo jiné). I bez znalosti diplomatického jazyka je nepochybné, že jakékoli námitky ze strany Palestinců (nejenom Palestinské samosprávy) vůči izraelským požadavkům při "mírovém" vyjednávání česká vláda (dnešní česká vláda) už předem odmítá. (Nemůžeme zde jít do podrobností, čtenář si však např. jistě uvědomí, co by pro Palestince, tj. arabské, nežidovské občany Izraele mohlo znamenat výslovné uznání židovského charakteru státu.)

Návštěva české vládní delegace v Izraeli vyvolává přirozeně mnoho dalších otázek. Např. zda si poradci pana Nečase všimli některých událostí na Středním východě, které většina veřejnosti zná pod názvem Arabské jaro? Při pohledu na mapu by totiž zjistili (pokud to nevědí jinak), že židovský stát je ostrůvkem v arabském moři. Nikdo nehodlá předepisovat Izraeli, jak se chovat vůči arabským sousedům (o kritických hlasech vůči jeho politice ze strany židovských intelektuálů a politiků existují knihy). Ale zůstaneme-li na půdě České republiky, jsme oprávněni se ptát, jestli česká zahraniční politika slouží vlastní zemi bezvýhradnou podporou jedné země, jejíchž sousedů bychom si také měli (byť třeba jenom zčásti) všimnout. I když je nepovažujeme za strategické partnery. Má-li stát vlastní zahraniční politiku, může přece i přátele vidět kriticky -- tj. kromě podpory, případně obdivu, vidět i jeho slabé stránky. Kde vlastní zahraniční politika neexistuje, je pochopitelně o to snazší nemít žádné stanovisko: řídíme se pak podle toho, co si přátelé přejí, nemusíme přemýšlet.

Poznámka na závěr: Ministři školství se v českých vládních delegacích vyskytují méně než zřídka. Nemohlo mě proto nenapadnout, jestli účast pana Josefa Dobeše není úklonou vůči neustále rebelujícím veverkám. Takže páně ministrova slova, pronesená, když viděl protesty proti svému blízkému spolupracovníkovi Bátorovi, mě přímo dojala. Na připomínku zpravodaje Práva, že se Bátora zúčastnil semináře o antisemitismu, totiž ministr řekl (cituji novinou zprávu, abych nebyl osočen, že si vymýšlím): "Pan Bátora se účastnil mnoha seminářů, protože se o historii zajímá. V jeho činech, v jeho projevech něco takového nevnímám." Jinými slovy, dokud neřekne -- nebo nepodnikne (vzhledem k tomu, že řeč je o činech) -- vicekancléř Bátora něco přímo na ministerstvu, nedokáže jeho šéf u něj vidět cokoli fašistoidního. Postoj premiéra Nečase je v této věci obdobný. Předseda vlády předstírá bezmocnost, když poukazuje na to, že jde o úředníka ministrova -- záležitost "Bátora" je tudíž záležitost Dobešova.

Protest několika osob -- Dobeš je měl, příznačně, za studenty -- byl jedinou, nepatrnou, přehlédnutelnou skvrnkou na pamětihodné návštěvě české vládní delegace v zemi strategického spojence na Středním Východě. Nechci se vydávat do říše hypotéz, nemohu se však ubránit další otázce: neplyne vřelost páně premiérova vůči oné zemi také z jeho křesťanského vyznání? Pokud vím, je silně věřící. Připomíná mi proto americké protestantské fundamentalisty, kteří jsou často ještě více proizraelští než ortodoxní sionisté. To by byl další důvod, proč v Česku nepotřebujeme AIPAC.

0
Vytisknout
10477

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2011