Církevní majetek komunistický režim ukradl

9. 5. 2011

Nechci ani tak polemizovat o autorově srovnání mezi znárodňováním na bývalém východě a na bývalém západě světa, které bylo druhdy hospodářskou módou, ač bych mohl podotknout, že jde o podobné srovnání, jako mezi nakupujícím a zlodějem v supermarketu.

Ano, oba se zmocní cizího zboží, rozdíl je toliko v tom, že jen jeden z nich za zboží zaplatí. I v západním světě proběhla vlna znárodňování, avšak s tím drobným rozdílem, že se tak dělo za náhradu. Všiměte si prosím též, že tam, kde i u nás byla za zestátněný majetek (výjimečně) poskytnuta náhrada, byť vzhledem k hodnotě majetku hrubě nepřiměřená, se o vrácení takového majetku ani neuvažuje. Nešť, autor zřejmě nepovažuje peníze za podstatnou záležitost a tudíž ani tento rozdíl pro něj není podstatným - budiž.

V článku mě však zaskočil jiný autorův názor, totiž že "hřbitovy plné obětí světových válek, genocidy a holocaust, (...) v různé míře byly produkty lpění na soukromovlastnickém vnímání reality světa."

Rád bych se zeptal autora, v jaké míře? Nacionálně socialistická (!) německá společnost byla oproti autorově tvrzení založena na zcela nekritické adoraci kolektivu a kolektivního zájmu. Nacistické hospodářství bylo direktivně řízeno a soukromé vlastnictví výrobních prostředků bylo toliko tolerováno (v mnohém tato hospodářská koncepce připomíná hospodářské vize současných komunistů, aniž bych se chtěl pouštět do srovnávání politických vizí obou ideologií).

Přijmu-li spekulaci, že by v šedesátých letech sotva ve svobodných volbách mohla zvítězit dejme tomu kapitalisticky orientovaná strana, mohu obratem nabídnout stejnou spekulaci i ohledně režimu nacistického, totiž v takovém roce 1939, by hypotetické volby také těžko dopadly jinak, nez drtivým vízězstvím NSDAP. "Do jaké míry se věc podařila", ví dnes každé malé dítě.