Homeless Tales: Prosinec

4. 6. 2021 / Vojtěch Landa

čas čtení 3 minuty

 



Můj první zákrok. „Rychle dělejte, on tady umírá. Má záchvat!“

Když vidím nechvalně proslaveného pana Štrbáka, jak sebou škube, vrátím se zpátky do kanceláře pro rukavice. Má epileptický záchvat. Pochopitelně si vůbec nepamatuju, co v takovém případě dělat. Teda kromě toho, že máme kontrolovat, jestli dýchá. Přiznám se, že dýcháním z úst do úst, z kterých mu tečou zvratky, bych nedokázal. Ostatně v době covidu to po nás těžko může někdo požadovat. Pomáhá mi jedna hodná ubytovaná azylantka. A tak tam stojíme nad Štrbákem a držíme mu hlavu v patřičné poloze. Štrbák sedí a škube sebou. Ostatní bezdomovci mi nadávají:

 

„Vy byste ho tady nechali umřít!“ „Všem je to tady jedno, jestli chcípnem!“

Už jsem si trochu zvykl, že tu fungujeme jako hromosvod jejich frustrací a pravidelně slýcháme, jak jsme všichni neschopní. Po pravdě musíme to poslouchat, kdyby nám nenadávali, tak by to znamenalo, že jim ve všem ustupujeme. Tudíž jestli tě mají všichni rádi, děláš asi něco špatně. Ale jestli tě nemá rád nikdo, asi to taky neděláš dobře. Moje pomocnice neustále panikaří, že mu musíme vytáhnout jazyk a že nedýchá. Je to blbost, jeho záchvat se uklidňuje a přešel plynule spíše ve spánek a spokojeně oddychuje. Tak tam stojíme, držíme mu hlavu, kontrolujem jazyk a otevíráme pusu. Máme tu nově televizi, takže se díváme na Hledá se Nemo a sledujeme žvatlající rybky, dokud nepřijede záchranka. Večer je Štrbák zase zpět. Děje se to tak často, že ostatní personál už si zvykl. Když hned o 2 dny později znovu stojím nad Štrbákem a otevírám mu ústa, už to taky beru s klidem.

--

Koho nechat mrznout?

Udeřily mrazy a v denním centru je celý den plno. V 7. ráno už před budovou postává fronta zmrzlých rampouchů. Počítají každou vteřinu do doby, kdy se otevřou dveře centra. Pustíme je dovnitř, zapneme televizi a chvíli je klid. Všichni jsou spokojení, že jsou v teple. Po hodince ale začínají první konflikty. 80 lidí v jedné místnosti totiž může fungovat, jen pokud jste čínští školáci, kteří (byl jsem toho svědkem) i na výlet chodí v jednom šiku jak vojáci. Nemůže to ale fungovat u bandy alkoholiků, narkomanů nebo jen lidí z rozvrácených rodin s různými poruchami osobnosti. Brzo začínají hádky, křik a první rizika rvaček. Samozřejmě bychom nemuseli pouštět všech 80 lidí, ale to by znamenalo, že ostatní budou na mrazu. A pokaždé, když budem někoho pouštět dovnitř (sociální pracovníky, doktory atd.), tak nám ti mrznoucí lidé venku budou nadávat, proč je tu necháme „umírat“. Takže raději sál naplníme k prasknutí i za cenu rizika, že dojde k rvačkám. Promrzlé figurky jsou nám 10 minut vděčné, ale za hodinu už se perou a když je vyhodíme na mráz, počastují nás sprškou nadávek. Nicméně na každého sprosťáka je tu i slušňák, který se nerve a za vše pokorně děkuje.




1
Vytisknout
2182

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2021