Nepříjemný, leč nutný pohled do vlastního zrcadla

3. 1. 2019 / Daniel Veselý

Tato masivní deziluze, již násobí i další faktory počínaje strachem z globalizovaného světa přes prekarizaci práce či obavu ze ztráty zaměstnání a konče zahlcením nesčetným množstvím digitálních informací, nevyhnutelně ústí v iracionální až sebedestruktivní postoje vůči nepřehlednému světu. Tito lidé, kteří mají strach ze ztráty své identity, potřebují jednoduché a čitelné symboly a jasně definované dobro a zlo, a proto se instinktivně přimykají k trumpismu, orbánismu či putinismu - tedy k jasně definovanému autoritářství jako ke spáse, a současně lají jednolitému Západu – ať už symbolizovanému Bruselem nebo Washingtonem. Toho vrchovatou měrou využívají manipulativní média, jež předstírají zájem o starosti „Podzámčí“ a zároveň mu nabízejí jednoduchá řešení, kupříkladu zachování homogenní společnosti prosté „cizáckých vlivů“.

Je však pozoruhodné, že tato iracionální stanoviska zaujímají i mnozí vzdělaní a inteligentní lidé, takže je třeba hledat i další důvody. Ale i oni mohli nabýt oprávněného dojmu, že jimi klasičtí politikové a sdělovací prostředky opovrhují a vysmívají se jim. Ovšem proč nebýt kritický vůči tradičnímu establishmentu a zároveň nepodlehnout nebezpečné šalbě autoritářství?

Tyto nihilistické postoje se následně manifestují ve volbách, čehož zdatně využívají xenofobní a populističtí politikové nabízející jednoduchá řešení komplikovaných problémů. Je ovšem zcela očividné, že otřesní politikové typu Donalda Trumpa a Jaira Bolsonara nejsou jakousi aberací, nýbrž v celku logickým produktem dlouhodobě selhávajících, či přímo dysfunkčních politických systémů.

Navíc mezi politiky údajných starých dobrých časů a nynějšími autoritáři existuje zřetelná kontinuita, pokud ji však chceme vidět. Naopak vytváření zavádějících kontrastů mezi uhlazenými politiky předchozí éry a dnešními vulgárními populisty pouze přispívá ke všeobecnému zmatku a klade překážky na cestě k odstranění dnešního marasmu. Kontinuitu mezi starou a novou gardou světových lídrů jednoduše nelze zamést pod koberec. Vždyť centrističtí a dokonce i levicoví politikové, kteří byli celé dekády zcela oddáni fosilnímu průmyslu a bezohlednému drancování přírodního bohatství, připravili ideologickou půdu pro antienvironmentální extrémisty typu Trumpa a Bolsonara. Není proto na čase zpochybnit stávající systém, jenž není slučitelný s udržitelným rozvojem, a jehož jsou tito politikové jen logickým, byť děsivým produktem?

Otázkou ovšem zůstává, co s tím? Domnívám se, že je nejdřív nutno hledat chybu u sebe; zda jsme k tomuto neblahému stavu sami něčím nepřispěli, třeba oním mentorstvím či nezlomnou vírou v neomylnost tradičních sdělovacích prostředků. Spoustu z nás odrazují arogantní postoje dobře placených novinářů, kteří se nedokážou vcítit do obyčejných lidí a kteří se tváří, jako by spolkli Šalamounovo lejno. Nemůžeme shlížet na jedince, kteří propadli manipulacím a nesmyslům, jako na nesvéprávné idioty, ale jako na lidské bytosti, s nimiž je třeba vést diskusi, přestože je to v řadě případů boj s větrnými mlýny.

Nemůžeme pouze upozorňovat na zjevné manipulace všelijakých sputniků, breitbartů či kdysi uznávaných periodik, ale je zapotřebí, abychom taktéž analyzovali systematická selhávání a přešlapy klasických mediálních domů. Mainstream by se neměl obsesivně soustředit na nebezpečí přicházející zvnějšku, ale v první řadě by měl nemilosrdně cupovat nešvary našeho civilizačního okruhu – tedy problémy, jež se nás bezprostředně týkají. Nenabízím instantní řešení a zázračný návod, jak bleskurychle vybřednout z dnešního marastu; je to samozřejmě perná mravenčí dřina, ale jednou se snad vyplatí.