"Přehrada nás spasí." - Dosud neumíme snít jinak?

24. 9. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
"Pršky z Vysočiny a z Manhartských vrchů sdruží se do jednoho mohutného společenství, aby podpořily ruku člověka, pomohly mu budovat zemi. Ponesou lodě, jež sem připlují od Černého moře, napojí pole a rozvíří turbíny. Bude to nové a velkolepé." 

Jaromír Tomeček: Admirál na Dyji. 1967

Na místě bývalých severočeských dolů by měla podle ředitele Palivového kombinátu Petra Lence vzniknout obrovská přehrada s přečerpávací elektrárnou. Ta by prý zlepšila energetickou kapacitu ČR a současně zvýšeným odparem vody přispěla k podpoře krátkého srážkového cyklu v české krajině. - Zda při obrovském exportu nadbytečné elektrické energie potřebujeme či nepotřebujeme další přečerpávací elektrárnu, to zde nekomentuji. Ale skutečně může superpřehrada na severu Čech nějak pomoci řešit problémy vyvolané historickým suchem, jehož příčinou je globální změna klimatu?


Dlouhodobý průměrný roční úhrn srážek na území České republiky činíval donedávna zhruba 650 mm. V posledních třech letech však dosahuje již jen asi 300 mm. To znamená pokles o více jak polovinu. Převažující lesní ekosystémy postavené na smrkových monokulturách, ale bohužel už nejen ty, hromadně hynou, protože stresovány suchem nedokážou odolávat jinak běžným a banálním škůdcům ZDE. Obsah vody v povrchové vrstvě půdy 0-50 cm k letošnímu 16. září byl mimořádně nízký zejména v severozápadních Čechách, kde většinově dosáhl hodnot jen kolem 25 mm ZDE. Většina toků se pohybuje na škále podnormální vodnost až extrémní sucho ZDE. Jak to nyní vypadá s vodou v přehradách, o tom si lze udělat ilustrační představu z přiloženého snímku pořízeného ze zříceniny hradu Cornštejn u vranovské údolní nádrže s cca dvoumetrovým podstavem přede dvěma týdny. Fotografie zachycuje nevábně vyhlížející polévku ze sinic, v reálu se vypařující pár desítek metrů od kompletně suchého jedlového lesa a rovněž již masivně umírajících porostů mnohem odolnějších borovic. Přehrada Pařížov nedaleko Pardubic letos dokonce zcela vyschla ZDE.

Jak je vůbec možné, že nějaké vodní dílo vyschne? Vcelku snadno. Pokud jde o schopnost zadržet vodu v krajině, jednoznačně vedou lesy. Ve stromových porostech se odparem ztrácí jen zhruba 10 % průměrných ročních srážek, kdežto louky přicházejí až o 25 % napršené vody. Běžně obhospodařovaná pole vypaří až 40 % ročních srážek a holá půda bez vegetace až 100 %. Volná vodní hladina odparem v průměru poklesne přibližně o 2 mm denně, v případě že další voda do nádrže již nepřitéká ZDE. To znamená, že volná vodní plocha dokáže v ČR s přehledem odpařit i přes 200 % úhrnu ročních srážek, které na ni spadnou (>700 mm). Výpar ze zarostlé vodní hladiny (rybníky) přitom může být oproti hladině volné za nepříznivých podmínek až trojnásobný. Dále může hodnoty výparu navýšit například silný vítr. Na rozsáhlých vodních plochách se vyskytuje dosti běžně. 

V republice máme dvě oblasti s nejvyšší průměrnou roční referenční evapotranspirací (celkovým výparem ze zemského povrchu do atmosféry). Jednu tvoří Jižní Morava, navzdory Vranovské a Novomlýnským nádržím pomalu se měnící v polopoušť, druhou Praha a okolí severně od ní ZDE (pdf, s. 58). Nezdá se ovšem, že lokálním zvyšováním výparu vody z přehrad bychom automaticky dosahovali nějakého zlepšení v oblasti hospodaření s vodou či krátkého srážkového cyklu, nota bene zastavili alarmující pokles hladiny spodní vody. K tomu je třeba něčeho zcela jiného než stavět megapřehrady s velkým odparem uprostřed vybetonovaných a vyasfaltovaných ploch či polí s ornicí zhutněnou těžkou zemědělskou technikou, která už nedokáže zasakovat dopadající srážky. Musíme zvýšit celkovou retenční schopnost krajiny na co největší ploše, přičemž postupný odpar masivní zasáknuté zásoby by probíhal pomalu a rovnoměrně.

Na rekultivovaných plochách dnešních severočeských dolů, stejně jako ostatně téměř kdekoliv jinde, by tedy bylo žádoucí nikoliv stavět megapřehrady, ale vysadit smíšené lesy - a pečlivě zvolit druhovou skladbu tak, aby si (oproti smrkovým monokulturám a dalším málo vhodným porostům) i v měnícím se klimatu udržely slušnou naději prosperovat na daném stanovišti.

Takové plány by samozřejmě těžko potěšily betonářskou lobby, která v České republice podle zkušeností z posledních tří dekád dokáže s politickou tlačenkou prosadit doslova sebenesmyslnější stavební projekt. A exministr, nyní premiér Babiš, jde betonářům prokazatelně na ruku již minimálně pět let - od okamžiku, kdy podpořil (mezitím opět zrušený) projekt dostavby Temelína. Proti projektům založeným na letité představě "Poručíme větru, dešti" nebude mít takový předseda vlády jistě vůbec nic.

"Říká se, že čápi se vždy pomstí tomu, kdo je připravil o hnízdo. Přinesou prý v zobáku z ohně pastýřů žhavý uhlík, spustí na střechu a způsobí požár," psával však také výše citovaný Jaromír Tomeček.

0
Vytisknout
9758

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2018