Bodláky Václava Duška

Od Hradu dále

13. 4. 2017 / Václav Dušek

Prozatím se střílí slepými, ale ostré náboje jsou nachystány v muničních skladech partají, i pidipartají, sdružení, kaváren, cukráren, vináren, hospodách, školách, sídlištích a špitálech v dostatečném množství k okamžitému použití. Nabíjet – pal! Hlavně být připraven, vždy připraven. Pokud však nebudeš volit, voliči, pak si laskavě nestěžuj. U nás nebývá prezident milován všemi, i kdyby nebyl proti všem, přesto padne na poli slávy a cti, halit do vlajky ho asi nebudeme; úctyhodnost nepoznáš podle hbitých slovních průpovídek, bonmotických záchvatů, a polož si otázku, kdo z našich hradních velikánů nebyl posednutý nakažlivou chorobnou mocí. Služebník přísného odsuzujícího národa musí počítat i s tím, že mu bude spočítáno a napočítáno přesně podle zásluh, i něco navíc.

Kamarila musí být ve střehu, podporovat hlavouna – stěží si lze představit, že pověřenec nejvyššího bude kriticky rozebírat kroky štědrého živitele. Máme zatím pár kandidátů, zdali vhodných, nevíme. Kdo to ví, odpoví. Pocity máme rozporuplné. Vykladačů přibývá. Takže: vykutálený vykutálenec prý přišel k penězům hazardem, navíc je narcistní hlupec, pochvalující se, jak vysoce jest převzdělán, takže pozor, občane, na samochvalného hráče. A další se hlásí do boje, profesor, vědec, touží se nechat máchat v žurnalistických neckách, nese na trh vzácnou kůži, ale vycvičená politická chasa už brojí, bude prý kandidátem nelidovým…

Panebože, proč jsi musel seslat do této líbezné země tolik značně upachtěných, ošklivě uslintaných šejdířů, kteří točí kolem mlýna budoucnosti především ve prospěch sebe sama. V závětří se prozatím schovává zaručený realista – pravda, charisma jaksi nulové, ale myšlenky zaručeně ryzí. A v zákopech čekají další kandidátní kabrňáci, vyrazí do boje o Hrad, připraveni předstoupit před šiky vědoucích v jakémkoli obtížném čase, i počasí, i bezčasí.

Prokádrovaný nekompromisním časem, služebnými žurnalisty uvyklými stoprocentní redakční práci i údajnými prostými lidmi, stojí prezident nerozvážného slova a nepřítel strachu s velkýma očima v popředí bojové linie. Boj se zákeřnými záprtky a vzteklými odpůrci, zrádná vaječná bombardování, nevybíravé slovní útoky, i podpásové protiútoky, ne, musí vyválčit k obrazu svého lidu pečeť neomylného lodivoda, který se nebojí kormidlovat v bouřích, i kdybychom pluli v záhubu; mýliti se je lidské. Nemýlí se tichošlápci, domácí umělecká garnitura, která se štětí, pokud je jí ovšem dovoleno.

Před hlavou šikovného státečku postaven pevný štít v podobě neohroženého mluvčího s hroší kůží. Trefovat se do úředníka, lahoda, pane Jahoda. Umělecká elita známá především doma, protože v zahraničí nefrčí, nabírá nejvyššího Čecha radostně na rohy a už nezávazně rozumuje, jak mašírovat politickým lánem dál k cennému pohodlí, koho prostě vystrčit na větrnou hůrku, skrýt se před hněvem odbojníků, zachovat si slušné renomé, spoléhat na nepaměť současníků… Být vzorem v krajině husitských potomků, nic ku závisti.

Prezidenství pod rentgenem neúplatných bojovníků pravdy a lásky je na hraně zamítnutí staronového nemocného kandidáta; diagnózu určilo koncilium odstrčených kapacit všeho možného druhu. Nevybíravé vulgarismy! Neohebnost! Zatvrzelost! Přehlíživost! V zájmu státním i utajeným, musí být hlavoun hospitalizován a držen stranou dění – v sázce je mezinárodní prestiž státu. Názory hlavouna dráždí většinu národa – pryč s namyšleným klonem Boha. A žurnalistický kombajn vyjíždí z kolchozních dvorů ve vhodný okamžik a seče, ničeho mu neuteče!

U nás doma máme pravidla zamezující prezidentovi ovládat čestný parlament a senátní přímluvce. Polož věnec se stuhou, naaranžovanou kytici, pohovoř k přítomnému shromáždění a zmiz do vyhrazených prostor. Hlavně nepřekážej v rozvoji země! Vláda zvládá úkoly za výbornou. A podivné nekoordinované úsměvy premiéra při jeho projevech o čemsi vypovídají – raději nekomentovat. Zajímavé, kolik toho o prezidentovi víme. Nemůže se mýlit, ale mýlí se… a chybu prý nepřizná, omlouvat se nehodlá, jeho věrný mluvka drží rány v přední linii, svět se zatřásl, vznikla divadelní hra o neústupném šafářovi slova a názorů; kdysi se diváctvo válelo smíchy při hře o blonďaté političce z podivné pidistrany, kdo o tom dneska ještě ví – s lidmi cloumají stále bleskovky, kdo s kým, o kom o čem, nevěry komediantů, politické tlachy, jepičí doby, sexuální rozmachy, výkřiky stelných kusů, rozchody, příchody, borci, kteří bloumají jevišti, ale po nocích ve městě berou právo do svých rukou a nasazují životy… Román k popukání, postava zase k podpírání, my si pokoj nedáme, bajky si vzít nedáme!

Na hradbách hradu Karlštejna prý šlapaly najatí zbrojnoši a hlaholily silnými hlasy do okolí: Od hradu dále, ať se nestane neštěstí nenadálé. Pražský hrad signalizuje již po léta nebezpečí pro každého, kdo usedne na pomyslný trůn. My hlavouny nemilujeme, ani nežereme, my je apriori odsuzujeme k zapomenutí. Vymácháme borce v lepkavých břečkách – ukazujeme světu sílu nadlidskou, jak zatočíme se šéfy určených na pár sezon. Není asi od věci připomenout přísloví z asijského regionu: když pejsek štěká, je nedovařený.

Zkusme schválně spočítat, kolik útoků proběhne během kampaně před samotnou volbou, kdo bude řízeně znevažován, kým, a proti komu se povážlivě znásobí pokusy nasadit mu slušivou psí hlavu. My považujeme volby za zdržování při cestě za růžovým mořem, kde objevíme štěstí. V továrně iluzí padají stále rekordy, ó, jak fešákům slušely kdysi gymnasťorky. Raději nevzpomínat. Jedni říkají razantně, změna je život, druzí brutálně varují, jen abychom nepřestřelili a nelitovali – bližší košile než kabát. Nezoufejme, Mahátma Gándhí řekl: Nejprve tě ignorují, pak se ti smějí, poté s tebou bojují a potom vyhraješ!“

V kališti šlendriánu čekáme zázraky. Díky za prezidenta. Bude pokračovat laškovná zábava.

0
Vytisknout
2082

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2017