Jak československá delegace lhala ve Versailles v roce 1919

28. 2. 2017 / Jan Čulík

Několik lidí se ozvalo k mé poznámce v závěru textu čtenáře Pavla Erbena, kde jsem poukázal na to, že ačkoliv bylo chování Francie a Británie v Mnichově v září 1938 neodpustitelné, nicméně bylo zřejmě pochopitelné, protože zejména britští politikové po lhaní československé delegace ve Versailles po ukončení první světové války Čechoslovákům nedůvěřovali a považovali je za podvodníky. Argumentuji, že arogantní podvádění na mezinárodní scéně se nikdy nevyplácí. Vrátilo se to v době, kdy to mohli Čechoslováci nejméně potřebovat.

V ČR se ovšem o těchto skutečnostech neví. Vládne konvenční nacionalistický mýtus.

Zde je k té věci stručná citace z knihy Mary Heimannové Československo: Stát, který selhal. Nikomu v ní nestraní, poukazuje jen, že nacionalismus je vždycky škodlivý, ať je jeho obětí jakákoliv strana, Češi, Němci nebo kdokoliv jiný. Její líčení je založeno na citacích z pamětí dobových účastníků zmíněných historických událostí. Odkazy na zdroje jsou uvedeny.

str 58:

Navzdory tomu, že oficiálním šéfem delegace byl premiér Kramář, byl to československý ministr zahraničí Beneš, který hovořil nejvýrazněji o nedělitelnosti zemí Koruny české (a nyní odvážně tvrdil, že existují jako jednotný stát od šestého století) a o právu na sebeurčení slovenských mluvčích v Horním Uhersku. Poté, co byli nuceni poslouchat dlouhé hodiny československého a polského ministra zahraničí, jak prosazují své navzájem si odporující požadavky na hospodářsky a strategicky významný region jménem Teschen (Těšín, Ciezsyn) ve Slezsku, který byl historicky součástí zemí Koruny české, avšak, kde převážnou měrou žili etničtí Poláci, nebyl prezident Wilson jediným členem Rady deseti, kteří byli zoufalí z toho, "jak je naprosto k ničemu nutnost poslouchat dlouhé dny složité nároky, jejichž oprávněnost nejsem schopen kompetentně posoudit". (Odkaz: C. Seymour, ed., Intimate Papers of Colonel House, sv. 4, str. 275). Isaiah Bowman, další člen amerického týmu, také vzpomínal, jak když polský zástupce začal hovořit o "nárocích Polska, začal v 11 hodin dopoledne a ve čtrnáctém století, a k roku 1919 a k naléhavým problémům dneška dospěl až ve čtyři hodiny odpoledne", zatímco Beneš "který následoval okamžitě poté s opačnými nároky Československa ... začal o století dříve a skončil o hodinu později". (Zdroj: A. Sharp, The Versailles Settlements Peacemaking in Paris, 1919, str. 26-7)

Nakonec předala Rada celý komplex problémů následnických států speciální komisi "expertů". Ukázalo se však, že tito experti byli méně dobře informováni, než se samolibě očekávalo. Jak později vzpomínal jeden z těchto "expertů", mladistvý Harold Nicolson: "Já osobně jsem se předtím deset let specializoval na problémy Balkánu a jihovýchodní Evropy. Přesto mě jmenovali do výboru pro československé hranice, což bylo téma, o němž jsem nevěděl nic." (Zdroj: Harold Nicolson, Peacemaking 1919, str. 92) Později ke své hrůze zjistil, že rozhodnutí, která učinil o československé hranici, a o nichž doufal, že je zkontroluje vyšší a kompetentnější autorita, byly prostě ponechány bez kontroly tak, jak rozhodl on.

Komise o československých záležitostech zasedala od 28. února do 12. března 1919, kdy předložila svá doporučení o hranicích nového státu. Díky především podpoře Francie byly dne 4. dubna 1919 tyto hranice s Německem automaticky schváleny. Nekonala se ani diskuse o tom, že může být zapotřebí ochránit německy mluvící menšinu (odhadovanou podle rakouských statistik na asi půldruhého milionu a podle československé delegace na "přibližně 800 000").

Lloyd George, jeden z mnoha veteránů mírové konference později dospěl k názoru, že ho menší národy podvedly, a vzpomínal zvlášť živě, jak Beneš "prošpikoval" svúj projev výrazy, které byly plné "vyjadřováním sympatií pro exaltované ideály podporované Spojenci" a s jakým "umem a schopnostmi" byla československá věc prezentována ve Versailles. (Zdroj: D. Lloyd George, Memoirs of the Peace Conference, sv. 2, 587, 605.)

Členové Výboru deseti, spolu s jejich týmy "expertů", byli sice neznalí podrobností středoevropské geografie, historie a etnických konfliktů, ale nebyli hloupí. Nemohli si nepovšimnout zásadního rozporu v argumentaci československé delegace, která využívala zásady "historického práva", na jehož základě požadovala německy mluvící části Čech a Moravy a polsky mluvící části Slezska, ale opouštěla tuto zásadu, když šlo o obdobná práva Maďarska na historické země Koruny sv. Štěpána a náhle tu používala pragmatické argumenty (pro ekonomickou a strategickou životnost nového státu). anebo emocionální apely na "sebeurčení" (pro Slováky a podkarpatské Rusy, už ale ne pro Maďary, židy, Rumuny či Němce).

str. 46-47: Vedoucí představitelé československého hnutí za nezávislost, především Masaryk a Beneš, dosáhli navzdory pravděpodobnosti pozoruhodného vítězství. Přitom ale potlačili přání mnoha svých nových spoluobčanů, především německých, polských a maďarských mluvčích, a mluvili jménem slovenského, podkarpatského a slezského obyvatelstva, aniž by pro to dostali řádné pravomoci. Také, snad jen s výjimkou Rumunska, si vážně znepřátelili všechny své nové sousedy: Německo, Rakousko, Maďarsko i Polsko. Vítězní Spojenci, kteří toto všechno umožnili, protože se domnívali, že je to v jejich zájmu, později začali litovat, že hráli roli při likvidaci habsburského mocnářství a že vytvořili to, co se brzo mělo stát sporným a nestabilním státem v srdci Evropy. Lloyd George v roce 1939, když čelil právě takové válce, jaké měla versailleská konference zamezit, nemohl zakrýt svou trpkost. "Čechům," napsal, "se od Spojenců dostalo mimořádně protekčního zacházení, protože velmi napomohli spojenecké věci tím, že začali rozkládat rakouskou armádu, což urychlilo proces rozpadu a zničilo její hodnotu jako bojové mašinérie. Důsledkem bylo uznání mnohojazyčného a nekoherentního státu Československo a začlenění statisíců protestujících Maďarů a miliony rozhněvaných Němců do tohoto státu."

Tolik citace. Tím nic nikomu neoktrojuji, jen vysvětluji, jaké byly postoje západních, anglosaských politiků vůči Československu a proč se to vymstilo. Nebylo absolutně dané, že po první světové válce vznikne Československo v jeho tehdejších hranicích, a ani nebylo vůbec dáno, že bude obnoveno po roce 1945. Beneše v exilu uznala londýnská vláda za druhé světové války teprve poté, až ho uznal Stalin. Byla to těžká práce přesvědčit Brity. Bez Stalina by Beneš pro ně zůstal pouhou soukromou osobou.

0
Vytisknout
5741

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2017