Vnitřní dialog generace Y

#Pavilonč.5

13. 10. 2016 / Aneta Adámková

Ona 2: Kdes jako byla? Čekám tady už 10 minut. 

Ona: Promiň, zdržela jsem se za Julií v nemocnici. 

Ona 2: Jo? Co jí je? 

Ona: Ale, nějaké problémy… 

Ona 2: Nu a jaké? Co se děje? Bych jí třeba také přišla navštívit. Kde leží? Jsem jí včera volala a nebrala to. 

Ona: No to je právě ono… ona je v Bohnicích.. 

Ona 2: V Bohnicích? Co do háje zrovna tam dělá? Se zvockla?

Ona: Měla nějaké problémy, tak se předávkovala. Akorát mě štve, že mi o tom nikdy nic neřekla, a to se známe dlouho. 

Ona 2: Hele tak tam asi za ní nepůjdu. Tam to musí být děsně divné, ne? Mají tam ta klecová lůžka? 

Ona: Ty seš blbá, to už se nevede. 

Ona 2: No ale stejně, všichni ti blázni stojící na chodbách, musí to být děsně depresivní. Ona: Prosím Tě, u většiny lidí bys ani nepoznala, že jim něco je. Stejně jako jsme to bohužel nepoznaly u Julie. 

Ona 2: A bude ještě někdy normální? Co říkal doktor? Má na sobě kazajku? Tam do nich jen sypou prášky, co? A taky nechápu co jako dělá. Vždyť má všechno v pohodě. Super rodinu, dobrou práci, s penězi rozhodně problém nemá. Jí v hlavě nějak přeskočilo, ne?  

Ona: Já nevím. Třeba to jen vypadá navenek, že se má skvěle. Nějaké deprese prostě, to nás může potkat každého.  

Ona 2: To pochybuji. A ještě u ní. Se má moc dobře, a jen si vymýšlí. Fakt nechápu, jaké ona může mít důvody udělat takovou blbost.  

Ona: Já nevím, sama také neví. Prostě jí bylo nějak ouzko. Měla pocit, že to tady moc nezvládá. V podstatě tam nebyla žádná příčina, kterou bychom chápaly. Říkala, že to takto prožívá už dost dlouho. Někdo to tak asi prostě má. 

Ona 2: Si stejně jen vymýšlí. Tohle fakt nepochopím. Z čeho ouzko? Kdyby se rozváděla, umřelo jí dítě, přišla o práci… Možná bych to chápala. I když teda předávkovat se, to je moc. Tam určitě v tom něco je. Jsi si jistá, že ti řekla pravdu? Třeba jí ten její podvádí.  

Ona: Nepodvádí. Možná prostě nemusíš mít důvod. Jen něco v hlavě prostě není úplně v pořádku, a ten člověk za to ani nemůže.  

Ona 2: A co tam s ní dělají? Určitě ji tam nutí jíst samé prášky. To je teda pěkné svinstvo. Nevíš, co to s tebou pořádně udělá. To je jejich řešení na všechny problémy.  

Ona: Třeba jí ty prášky pomůžou. Pokud se jí stabilizuje nálada, tak může přijít na to, z čeho ty její stavy přichází. Kdo ví, třeba je to něco co prožila v dětství, třeba prostě akorát její mozek funguje trochu jinak. 

Ona 2: Já těmhle věcem nevěřím. Každý se přece má umět ovládat. Tohle jsou jen výmysly doktorů a farmaceutů.  

Ona: Kdyby to tak opravdu bylo, proč by existoval obor psychologie a psychiatrie? Někdo to tak prostě může mít. Chápu, že je to méně pochopitelné, než třeba zlomená noha. Nelze tomu moc porozumět, pokud nejsi v kůži toho člověka. Ale třeba v USA chodí k psychologovi skoro každý. A je to normální. Jen u nás je to ohromné tabu. Pokud to někomu zmíníš, tak jsi hned blázen. 

Ona 2: No to se nedivím. Pokud potřebuješ psychiatra, tak jsi prostě cvok. 

Ona: No, a právě tohle je možná důvod, proč nám o tom nikdy neřekla. Jestliže ve společnosti převažují tyto názory, tak chápu, že lidé mají strach se o tom pobavit byť jen se svými známými. Možná, že kdyby se o tom více bavilo, tak by bylo méně pokusů o sebevraždy. Možná, že kdybychom tomu byli více otevření, tak bychom byli i ochotnější tomu porozumět. Nikdy nevíš, který z tvých známých tím trpí. Nikdy nevíš, kdy to můžeš být ty. 

Ona 2: Nesmysly… 

(Ona: Seš fakt kráva!)

0
Vytisknout
2052

Diskuse

Obsah vydání | 14. 10. 2016