"Bezpečné prostory" a břevno v americkém oku

21. 4. 2015

Mé tři děti jsou sarkastické a neuctivé. Nikoho, kdo mě zná, to nešokuje. Jejich prostořekost může rozčilovat, ale obyčejně si zvládnu vzpomenout, že nejsem dobrým příkladem pro rétorické dekorum, napsal losangeleský právník Ken White pro Popehat. Možná bych měl o tomtéž uvažovat i u cizích dětí.

Nějakou dobu jsem byl zlý na univerzitní studenty, kteří se cítí být oprávněni vlastnit "bezpečný prostor" - čímž zřejmě myslí místo, kde jsou izolováni od myšlenek, jež se jim nelíbí.

Řvu na na tyto mladé lidi, že si cení iluzorní a subjektivní bezpečnosti více, než svobody. Obviňuji je, že přijímají tezi, že projev je "škodlivý", bez logiky nebo důkazu. Znemožňuji je za to, že nechápou, že univerzity by měly být místem pro otevřené zkoumání. Odsuzuji je, že nejsou kritičtí k rozdílu mezi nepříjemnou promluvou a nepříjemnými činy, a za to že si myslí, že mají právo nebýt uráženi. Znevažuji je za to, že opouštějí fundamentální americké hodnoty.

Ale nedávno mě napadla otázka: Kde se vlastně měli tihle mladí lidé naučit hodnotám, které od nich očekávám?

Dnešní studenti colledge dospívali v letech po 11. září. Co jsme je během této doby naučili ohledně rovnováhy mezi svobodou a bezpečností?

Měli jsme je učit, aby se nevzdávali základních svobod kvůli troše bezpečí. Místo toho jsme je učili, že vláda potřebuje pravomoc vysílat létající roboty, aby zabíjely každého na zemkém povrchu, bez kontroly a bez toho, aby nám řekla proč. Vláda, říkali nám, to musí dělat pro naši bezpečnost. Učili jsme je tké, že vláda potřebuje pravomoc zadržovat lidi na neomezeně dlouhou dobu bez právního dohledu, opět ve jménu bezpečnosti. Učili jsme je, že aby vláda zajistila bezpečnost, potřebuje záznamy o knihách, které čteme, a o tom, s kým hovoříme. S takovým modelem je už jen drobnost říci, že bezpečnost vyžaduje zrušit pozvání Billa Mahera na zahájení školního roku, protože je tak trochu slídil.

Měli jsme je učit, že je vznešené vyslovovat se pro svobodu. Neudělali jsme to. Učili jsme je, že zájem o svobodu je podezřelý. Vyrůstali v Americe, kde policie tvrdí, že hovořit o občanských právech ukazuje na zapojení do kriminálního jednání, a že kritika priorit ochránců zákona skýtá dobrý důvod k vyšetřování. Vyrůstali v Americe, kde FBI monitoruje protestující a aktivisty ve jménu bezpečnosti. Vyrůstali v Americe, kde zpochybňování války proti drogám je označováno za nevlastenecké.

Měli jsme je učit, že je ostudné oponovat svobodě a pracovat na jejím podkopávání. Neudělali jsme to. Vyrůstali ve světě, kde člověk může doporučovat vládě, aby nectila naše svobody a tlachat o tom, zda stát může drtit dětská varlata, aby mučením získal informaci o jejich rodičích, jen abyste byli odměněni prestižním místem na špičkové právnické škole.

Měli jsme je učit, aby mysleli kriticky, když někdo tvrdí, že "bezpečnost" vyžaduje jednání. Neudělali jsme to. Učili jsme je, aby se podřídili osahávání na letištích. Učili jsme je, že i když požadujete změnu politiky založenou na pavědě, která je prokazatelně smrtící, můžete být přesto bráni vážně, pokud je vaše politika pravicová.

Měli jsme je učit, že naše subjektivní reakce na něčí vyjádření není důvod toto vyjádření potlačit. Neudělali jsme to. Patrně se to nenaučili ze sporů o mešitu na ground zero nebo Georgii či v Tennessee. Zřejmě se to nenaučili z výzev deportovat Pierse Morgana za prosazování zákonů proti držení zbraní od spousty úředníků tvrdících, že nesouhlas je zrada, nebo od vlády prosazující právo "vyvažovat" hodnotu projevu a jeho škodlivost. Nenaučili se to od zákonodárců trestajících univerzity na základě nesouhlasu s výukovým programem.

Měli jsme je učit, aby byli podezřívaví k tvrzením, že projev je škodlivý způsobem, jenž by měl řešit zákon. Neudělali jsme to. Učili jsme je, že výroba satirických videí o policii je kriminální "kyberstalking" a že hloupé vtipy výrostků zasluhují vězení a že čtyřpísmenná slova jsou zločin (nebo by měla být) a že nadávat na internetu policistům je "neposlušné jednání" a že zpívat sprostou píseň imaginárním dětem zasluhuje vyšetřování.

Měli jsme je učit, aby byli podezřívaví k vyvolávání poplašných slov jako "rasismus" a "sexismus" a "trauma" a "nebezpečný", zejména když tyto pojmy jsou použity k omezení svobody. Docela jistě jsme to neudělali, u čerta. Učili jsme je, že zavírat babičky za nákup dvou krabic léků proti nachlazení je správné, protože myslete na děti. Učili jsme je, že policisté mohou znásilňovat a mučit, protože drogy jsou špatné. Učili jsme je, že "terorismus" je existenciální hrozba, magické slovo, kterým lze ospravedlnit cokoliv. Místo abychom je učili zpochybňovat chytlavé fráze, učili jsme je odpovídat na ně ve stylu Pavlovových pokusů.

Měli jsme je učit zpochybňovat autoritu. Místo toho jsme je učili, aby se jí bez ptaní podřídili, pokud nechtějí být postřeleni nebo utrpět elektrický šok.

Místo toho je učíme, ještě i teď, že šplhat na strom bez dozoru nebo bez dozoru pobíhat v parku (jak jsme to mnozí v dětství dělali) je záležitost vyžadující intervenci státu. To není vtip Jakova Smirnova: V Rusku k vám na ulici přijdou docela cizí lidé, aby vám vynadali, pokud nosíte špatně šátek. "Nastydneš!" Stáváme se Ruskem, před nímž nás varovali naši prarodiče: Ne stalinistickou tyranií, ale tyranií starosti. Pro naši bezpečnost, samozřejmě.

Jistě, příležitostně se nám podaří tvrdit, že svoboda projevu má přednost před pocity, nebo že spekulativní bezpečnost nemá přednost před svobodou. Ale těch pár vyjádření je utopeno v záplavě bezpečnosti, bezpečnosti, bezpečnosti.

Měli bychom očekávat, že je univerzity naučí cenit svobody nebo zpochybňovat bezpečnost? Prosím. Univerzity se domnívají, že svoboda projevu je cosi, co se má omezovat na malé koutky kampusu, aby chránily studenty před traumatem způsobeným výtiskem ústavy. Univerzity jsou místem, kde administrátoři cenzurují trička s Hrou o trůny a plakáty Firefly a pak cenzorují plakáty, které si stěžují na cenzuru, vše ve jménu "bezpečnosti". Univerzity jsou místem, kde uražení vyuřující omezují svobodu projevu a útočí na protestující a nařizují studentům zničit výstavy, které se jim nelíbí. Posílat lidi na americké univerzity, aby se naučili úctě ke svobodě, je jako posílat je do bordelu, aby tam poznali cudnost.

Dnešní mladí lidé jsou zodpovědní za své činy. Jako všichni ostatní jsou vázáni touto pravdou: Když vláda říká, že je něco správně, tak to ještě neznamená, že je to správně. Ale není fér ignorovat roli naší kultury při formování hodnot, které vedou k hladu po "bezpečných prostorech".

Nechystám se přestat nadávat univerzitníms studentům, kteří tvrdí, že mají právo nebýt uráženi, nebo kteří tvrdí, že mají právo na prostory bezpečné před myšlenkami, jež se jim nelíbí.

Ale doufám, že mi někteří z nich začnou čas od času také nadávat - nadávat nám všem.

0
Vytisknout
3807

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2015