Sezona strachu

8. 12. 2014 / Miroslav Vejlupek

V prosinci 2009 …

( 1 )

Na okenní skla lehlo ranní světlo a v hrotech stříbrných smrků podél zdi se zajiskřilo. Nad podlouhlou, teď jakoby se protahující výrobnou firmy Drobný & syn i dnes zakroužili krkavci, ale jejich rezatý chrapot se nerozlehl tak pronikavě jako jindy. Ptáky jako by poplašil křik uvnitř:

„Co koukáte jako stádo hovězího?! Zhasněte - už je vidět! Na rozhazování nemám!“ To Jiří Drobný organizoval pracovní směnu. Dělal to s opravdovou náruživostí majitele cukrářské výrobny.

Tu a tam některá z žen vztáhla ruku ke zdi, na níž se bělal vypínač, ale tvářila se přitom kysele, pouraženě. Už jí to začalo a je to stejné jako každý jiný den - znovu je jen jednou ze stáda.

„Dneska potřebuju třináct palet třenýho. Dokud je neuděláte, nepůjdete domů,“ řval Drobný dál a ptáci nad střechou výrobny ztichli docela.

„Já mám dítě ve školce. Ve čtyři ji zavírají,“ zaprotestovala Munzarová. Ale Drobný ji odbyl:

„Tak ho dej do dětskýho domova! Neměla sis ho udělat.“

Lída Michálková přispěchala na pomoc:

„Ale pane vedoucí, tu školku zavírají fakt ve čtyři…“

„Ty do toho nestrkej nos! Stejně jsi jalová!… Jak jsem řek. Zamknu dveře a nikdo se odtud nehne, dokud nebude hotových třináct palet!“

Jako v koncentráku, pomyslela Michálková, ale nahlas raději neřekla nic.

„Víc zakázek zrovna nemám! Příští týden máte dovolenou. Která z vás má dovolenou už vybranou, dostane neplacený volno!“

Klára Munzarová znovu zbystřila. „Proč neplacenou? Máme nárok na šedesát procent…“

„Já ti dám šedesát procent! Nemám na vyhazování. Krizi přežiju, já tedy jo! Řek jsem neplacený volno - a komu se to nelíbí, může jít! Nikoho tady nedržím…“

Přesto Munzarová nekapitulovala:

„Pane vedoucí, my si založíme odbory,“ rozhlédla se po ostatních ženách, jako by čekala odezvu. Ale ženské neřekly raději nic.

Odbory?! To je na Drobného přespříliš.

„Opovažte se!“ přestal se ovládat docela. „Vyženu vás bičem! Odbory jsou na prd. Komu se u mě nelíbí, může jít i bez odborů! Venku čeká za každou z vás deset nových, vy… vy…!“

Jsme jenom kusy, pomyslela si Michálková, ale nahlas neřekla nic.

Dělnice spustily stroje. Klára Munzarová vystoupala po žebříku zpět na plošinu, kde míchá den co den těsto, a šupnou poslala první várku pro kágezetku. K té se postavila Michálková, zatím co na druhém konci podávala plechy Miládka Bednářová. Pece jsou už vyhřáté. Rychlý i pomalý pás linky se rozeběhl.

Tak tedy třináct palet…

* * *

Majitel firmy Drobný & syn se vrátil z kanceláře před desátou a nejprve zavolal k plošině: „Munzarová! Nafasovat cukr! Ať ho máš i na ráno!“

Neprotestovala, třebaže cukru měla ještě na tři dny. Poslušně slezla po žebříku dolů, šněrovala tu dvanácti patnáctimetrovou cestu do skladu. Tady však nefasovala: Drobný ji jen vytlačil tělem k pytlům s moukou. „Tak ty bys tady chtěla mít odbory,“ štípl ji do klína. „Tys to dneska ráno neměla, viď?“ zase ji štípl.

Klára zavřela oči. Chlívák odpornej!…! Rok 2009, a my jsme Drobnýho otrokyně! Nic víc než otrokyně. „Dejte pokoj!“ odstrčila Drobného ruku. „Nejsem ňáká taková…“

„Tak odbory, odbory. Ód-pó-ryyy!“ štípal ji, oči hladového krkavce a v křehotu žlučovitý posměch. „Ten tvůj ti to špatně dělá, viď? Proto máš tak blbý nápady…“

„Dejte pokoj!“ zvýšila hlas, protože uhnout neměla kam.

„Tobě to nedělá dobře? Trochu vděčnosti, Munzarko, trochu vděčnosti!“ štípal ji. „Dávám ti živobytí a ty na mě s odporama? To se nedělá,“ štípal ji, „viď, že se to nedělá? Nebýt mě, chcípneš a s tebou celá famílie. Já to vím. Ten tvuj zase nemaká. Viď, že je na pracáku už bez podpory?!“

Teď už Klára pro slzy neviděla. Co si to dovoluje, ten trapič! Těší se z neštěstí jinýho. Hnusák! Odpornej! Hnusák!

„Tak tedy od-po-ry,“ kouskoval Drobný, už posedlý nenávistí. „To bys udělala ty MNĚ? MNĚ, kterej ti dává chleba? No nic. Musím bejt na tebe přííísnější. Máš prostoj, zejtra po směně si to pěkně napracuješ! Hybaj na plac, čekají na těsto!“

Než ušla vzdálenost mezi skladem a žebříkem, ženské z ní nespustily oči. Vědí to! Ony to vědí! sténala v sobě. Taky Lidka Michálková musela po směně napracovat prostoj. Taky Miládka Bednářová. Od druhého dne byly úplně jiné…

* * *

Těch třináct palet stihly udělat do půl čtvrté i s úklidem.

Když vyšla Munzarová z výrobny, upoutali ji krkavci na hrotech smrků. Vůbec se jí nebáli. A tak když před nimi sklopila oči, utkvěl její pohled na osamělém kvítku chudobky, která tu čněla ze špinavé trávy, jako by ani nebyl začátek prosince.

Je krásná! pomyslila si Klára. Je tak krásná, že i člověku je z toho lehčeji u srdce. - -

… Když se vracela s Pavlíkem ze školky domů, na kandelábru si všimla nového plakátu. VEČÍREK KRETÉNŮ UŽ V PÁTEK! stálo tam. HRAJÍ KAPELY UKRADENÝ VJECY, STO ZVÍŘAT, ZVLÁŠNÝ ŠKOLA. Kláře se sevřelo hrdlo. Ten večírek si nenechá Karel ujít. Minulý týden dostal z Úřadu práce poslední podporu, teď už bude v evidenci bez jediný koruny. I ty poslední peníze v pátek probendí za pivo a za cigarety. Na domácnost už nedá ani vindru. I proto caprtá Pavlík ze školky pěšky, aby máma ušetřila za městskou.

Doma bylo nakouřeno. Karel seděl před televizí s lahví piva v klíně a Danuška psala v kuchyni úkol.

Klára se rozčílila: „Prosím tebe! Vždyť se tu nedá dejchat. Aspoň na tu malou kdybys měl ohled!“ otevřela okno. „Takové peníze platíme za teplo a my ho vypouštíme do luftu!“ Už nemohla, už ji přemohl amok: „K čemu tě mám?! Živím tě a ty se flákáš po hospodách! Čert vem takovej život! Já už nemůžu… Nemám sílu…,“ rozplakala se dneska už podruhé, hlavu mezi koleny.

Danuška položila pero a zvedla oči od sešitu. Sklouzla pohledem z mámy na tátu a z táty na mámu. „Já potřebuju pastelky. Paní učitelka řekla, že mi je máte koupit.“

Také Karel se přestal ovládat. Vyskočil ze židle - rozlil pivo. „Ještě jednou cekneš, že něco potřebuješ a namelu ti!“

Danuška se rozplakala.

Pavlík se rozplakal.

Klára se teď aspoň navenek utišila - objala své děti. „Neplačte… Neplačte… Děti moje. Ty pastelky dostaneš. Tenhle tejden nebudu večeřet a koupím ti je. Psst. Neplač. Psst… A víte co? Danuško, dopiš si úkol, vykoupeme se a hurá do hajan. Zítra je taky den.“ - -

… Napustila vanu jen do půlky. Pěnu nepřidává už dobře rok. Pájovi dává do vody plastovou kachničku, Daně labuť. Jsou to jejich jediné hračky, ale zaplaťpánbů za ně. Zaplať Pánbů.

Když byl Pavlík čistý, navlékla ho do obnošené košilky po Daně. Když se ve stejné vodě vykoupala i Danuška, podala jí zkrácené pyžamo po sobě a pořád ve stejné vodě se vykoupala i ona. Nakonec přišla řada na Karla.

„Mami, mami! Pohádku…“

„Už jdu, Pájo, ale zhasnout světlo, ať si pro pohádku nepřijde černokněžník.“

Vyčerpaně usedla do tmy k synově postýlce - začala vyprávět. „V malém království na kraji velkýho města sídlil ve svém paláci černokněžník Drobňas. Byl zlý, hrozil, na koho se podíval, ale nikdo z celého světa si na něho netroufl, protože ho hlídalo šest hladových krkavců. Jednoho dne se stal zázrak. V království vyrostla chudobka, a protože se nebála ani Drobňase, ani krkavců, rozkvetla si do véélikéé krásy. Předsevzala si, že ozdobí Drobňasovo království a Drobňas tak ztratí svoji moc. Ale nestalo se to. I poprosila chudobka své sestřičky, ať jí vypomůžou. Měly jste to vidět! Fakt, za dva za tři dny vykvetlo chudobek ještě móóře. Byly krásné a vůbec jim nevadilo, že den je krátký, kvetly a stávaly se krásnějšími a krásnějšími, až ta krása odpudila nespokojené krkavce a ti odlétli do jiné země. Tak černokněžník Drobňas ztratil svoji moc, všichni z království utekli a opuštěný Drobňas čekal na soud Boží, aby pykal za své skutky.“

Když i Klára ulehla, Karel položil ruku na její prsa. Odstrčila ji. „Nemám na to náladu.“

„Co je s tebou? Nemáš den?“

„Jak budeme žít? Z jednoho platu… Tebe to netrápí…?“

„Ale trápí. Jenže o práci nezavadíš. Byl jsem u Mládka na Lesní správě. Neberou. Mám se zeptat před sezonou. V květnu na ožínání…“

„Proboha v květnu! Ach Bože v květnu! Když zaplatíme nájem, elektriku, teplo a vodu, z mojí vejplaty zbude tak na pár rohlíků!“

Karel se obrátil na druhý bok. „Budu o tom přemýšlet. Budu přemýšlet co a jak.“

( 2 )

Klára spala velmi špatně a krátce jen. Černokněžník Drobňas jí ležel v hlavě.

Ráno, unavená již po prvním kroku, vzala na sebe nejméně seprané kalhotky. Srdce jí bušilo. Až přijde zpátky domů, bude jiná…

Nesnídala.

„Vezmi Páju do školky ty,“ řekla Karlovi, aby se nezmohl na protest. „Ať jsi aspoň k něčemu užitečnej. Jsem nějaká slabá,“ a šla. Šla pěšky poříčínskými ulicemi.

Už z dálky viděla, že na hrotech smrků v sousedství výrobny posedávají krkavci, jako by tam dneska nocovali. Když přišla až pod smrky, zaslídila očima ve špinavém trávníku, zda přibylo kvítků. Ale nebyl tam už ani ten jediný.

Klára Munzarová vešla dovnitř. Jestli se to stane, dá Drobňasovi výpověď…

V srpnu 2013 …

( 1 )

„Už byl ve výrobně Vendoušek?… Chci říci pan Košanič?“ zeptala se do telefonu prodavačka z kavárny Romance, Monika Ševčíková.

„Néébyl,“ řekla Klára velmi rozčileně, afektovaně až.

„Já jenom jestli se mu něco nestalo…“

„Taakový starosti néémám!! Nepeleším se s nííím!“ Klára. Nenávistně. Košanič jí zase nedal vejplatu! Jako minule…! A předminule chabou polovinu…! Jo na ženský, na ženský má prachů dost! Panebože, kam jsem to vlezla! To Drobňas byl slizkej hnusák, ale výplatu dal pokaždý… Panebože, kam jsem to vlezla!

„Tedy… Vy jste sprostá…!“ vypískla prodavačka Monika. „Já to řeknu panu Košaničovi!“

„To je mi úplně volný!“ Klára totiž nemůže domů. Ona tu musí na Košaniče čekat třeba do tmy! Nemá večeři pro své malé…

Klára Munzarová zlobně položila telefon a sklem výkladu se zadívala do ulice. Nejde a nejde! Přitom ví, že na ty peníze čekám jako na smilování… Jsem úplně švorcová! Z čeho uvařím Daně a Pájovi?! Z čeho jim uvařím aspoň krupicovou kaši?!

J-j-j-ještě jsi tu nebyla. Ale já mám povolený návštěvy!!! Proč nejedeš??? Že jóóó, ty ses na mě vykvákla ……… Jojo, ty - ty - ty- tys nějaká……NnaBAlila sis ji - jiji - jiinýho féééšnýho kóóóřena…………No počkej! UVIDÍŠ…!!!!

( 2 )

„Dobrý den,“ Monika Ševčíková do telefonu téměř zazpívala. „Prosím vás, paní Munzarová, můžu se zeptat, jestli už byl ve výrobně pan Košanič?… Tady se ještě neukázal… Já jenom jestli se mu něco nestalo.“

„Samozřejmě tu nebyl,“ řekla Klára jedovatě.

„Co?... Co samozřejmě?! Jak to myslíte, vy… vy… Já to Vendovi… panu Košaničovi řeknu!“

„Proboha Moniko, vám to vážně nedošlo? Prostě obhospodařuje vedle vás ještě jinou. Řekla bych, že to bude mladičká panička. Proto mu to trvá tak dlouho. Na firmu mu nezbývá čas… Zaměstnanec je nic. Kdybych byla k čemu, nabalím si korbiče, aby Košasničovi vycinkal!“

„To mu řeknu! To vám neprojde!“

„A víš ty co? Vlez mi na záda…!“ sekla Klára s telefonem. Ne, už nemůže, vážně už nemůže. Takový nervy!... Karel nebyl doma celých tři čtvrtě roku, než to provedl. Vídávali ho tenkrát na nádraží. Hrál na foukací harmoniku a žebral, na zemi čepici s drobnými. Kdyby byl ještě v Poříčíně, stál by tam doteď. Ale ona by za ním nešla. Odepsala ho. Neměla na to, aby ho živila.

Miládka Bednářová taky nejde. Já mám za čtvrt hodiny padla a Miládka nikde. Vůbec je to všechno podivné. Ve skříňce i sukni i halenku i svetr - pracovní oblečení fuč… Co se to tu včera na odpolední dělo, že se nestačila ani převlíknout? Odešla domů v zástěře?!

Fakt, cukrářská výrobna Romance je jako začarovaná! Klára Munzarová by se i ušklíbla - jenže ono to nešlo. Nešlo to! Měla svaly v obličeji úplně ztuhlé… A na prsou kámen… skálu… horu…

Dvě tři minuty před druhou cvakl v mezipatře zámek od dveří.

Někdo je v Košaničově kanceláři!

Pak se Klára Munzarová lekla. Někdo se zachichotal - a byla to Miládka... byla to Miládka!...!

Pak cosi zasyčelo „psssst“ - a byl to Košanič… byl to Košanič!...!

Kroky po dřevěných schodech - kroky dolů - dolů do výrobny - Klára už ty dva vidí - už vidí oni ji - - -

Z Košaničových úst zahřmělo: „Krucinál, vona je tu eště… krucinál!“

To Kláru urazilo. „Je výplatní termín. Už mi dlužíte dvacet dva tisíc.“

„No a co?“

„Nemáme z čeho žít…“ Do Klářiných očí se vedraly slzy.

„No nemám!“ poškubl Košanič rameny. Ale bylo to teatrální a Klára Munzarová se rozplakala už bez zábran a nahlas.

„Ještě mi počkejte!…!…! Krucinál!“

Byla to sice výhrůžka, ale Pája s Danuškou už se nebáli. Klára vzlykla místo nich:

„Vždyť pomřeme hlady… Bože můj, to se vůbec nestydíte?“

„Ne. Ne, já se nestydím. Co to vlastně je?“

„- - -.“

„A vůbec! Nemám na vás čas!“ a vrátil se do kanceláře a otevřel okno a nasypal do krmítka sýkorkám. „Jen si nazobejte, ťuňťulinky. Moje. Nazobejte. Pro vás budu mít vždycky.“ Když mi bylo dvanáct, koukám z okna, jestli už zrají třešně. Pod třešní stál přístřešek a na jeho střechu slétla koňadra. Chtěl jsem to vědět. Jestli to umím. Jestli se trefím. - - - Bože, uměl jsem to. - - - K mrtvé slétla jiná, poskakovala kolem a dotkla se jí zobákem. - - - Brečel jsem a chce se mi i dneska, když na to vzpomenu…

( 3 )

Sedí na stoličce vedle válu a pláče usedavě. „Bože, kam jsem to jenom vlezla?!… Ach bože! Tohle není život, není to život…“

Miládka Bednářová míchala fondán na plynové stoličce. Mlčky pozorovala ten pytel neštěstí, který se tu zhroutil. Sama však vypadala jako z jiného světa: byla zarudlá, poškrábaná na krku a kolem úst – to Košanič, neměl, kdy se oholit.

Tu však Klára umlkla, napřímila se a vychraptěla:

„Vezmu mu záákusky - nemáme vééčeři!“

Miládka míchala fondán. Stačila si přistrčit stoličku, ze které se Klára zrovna zvedla. Jinak ustavičně míchala. MÍCHALA.

„Vezmi si i na snídani,“ řekla pak a ono to Kláru zahřálo.

„Děkuju.“

„To nestojí za řeč. U mě je to jako v hrobě,“ řekla Miládka Bednářová.

* * *

Převlékala se a tu se v kanceláři, která s dámskou šatnou sousedila, otevřely dveře a pak duněly po dřevěných schodech svižné kroky.

„Miládko - tak pa. Večer zajdu.“

„Kup mi něco,“ zaškemrala Miládka altíkem děvčátka.

„Jasně, prdelko voňavá…,“ a dveře výrobny za Košaničem zapadly.

Přibylo rosy na Klářiných řasách. Takhle tedy!

Pak se dveře výrobny zase jako by rozskočily - udeřil hluk ulice - rozsypal se řetěz:

„Jen pojď, Mony, jen pojď, dáme kávinku… Já tě vážně přehlédl… Já tě fakt nepoznal… Dáme kávinku… Jsi jako lorobridžida, jak to děláš, ženská?“ - - - a vodopád ženského smíchu a šrapnelové výbuchy smíchu mužského a vrzavý refrén dřevěného, rozeschlého schodiště.

A jsou v kanceláři, a Klára Munzarová nemá zábrany: pootevřela dveře šatny, aby dobře slyšela:

„Když nejde pukl ke koze, musí koza sama,“ vystříklo z úst Moniky Ševčíkové, a Klára by se vsadila, že právě teď oči Moniky žhnou.

„Dáme kávinku. Já měl dneska frmol.“

„Co mi to děláš, medvídku,“ zvětšila Monika zvěřinec. „Byli jsme domluveni na včerejší večer, králíku… králíčku.“

„Já nemohl. Měl jsem nervy. Podívej, sýkorky! Chodí jich do krmítka sedm. A jedna červenka. Ta zapomněla odletět, byla tu i přes zimu. Momentík, je to chvilka, co jsem jim nasypal a už mají vymeteno…“

„ - - - .“

„Podal jsem návrh na osobní bankrot.“

„Čí?“

„Přece můj. Makal jsem na tom dlouho. Aby to jako nebylo účelový. Prodal jsem i strojek na holení. I zubní kartáček z Ameriky. Nemám nic - úplný chuďas. Bankrotář jako když ho vymaluješ.“

„ - - - .“

„Nejsem padlej na hlavu. Nevěřím, že tohletononc vydrží věčně. Spousta lidí půjde sedět.“

„Počkej. Ty jako myslíš, že tě budu živit?!“

„Co tě nemá… Vždyť říkám, že jsem na tom makal dlouho. Jsem za vodou. Mám ulitý čtyři melouny.“

„Já jenom dva. Najtklub jsem držela jen tři roky.“

„Cože? Cože! Tys byla bordelmamá?!“

„No - a co je na tom? Ke mně chodili kravaťáci i z Parlamentu. Představ si, měla jsem striptérku a devět erosenek. Romky, Ukrajinky. Vepři radši ty první, dacan, to máš jedno jestli v kravatě nebo v montérkách od šmíru, ten spíš po ukrajinsku. Bez gumy atakdále. Ale pak mi jedna holka zdrhla a za dva dny přišli Ukrajinci a klub mi zapálili.“

„ - - - .“

„Tak jsem si řekla, že udělám nejlíp, když se z Prahy vypařím. A jsem v Poříčíně. Tady mě hledat nebudou.“

„Ženská, tys nebezpečná partie! Proč jsi mi to všechno neřekla?!“

„Cožpak jsem měla kdy? Bušíš do toho, jako bys to měl zaplacené. Nonono, králíku. Králíčku. Taky umím zamakat. Mám číslo na ochranku.“

„Agenturu?“

„Agenturu, agenturu … Sou-kromní-ky!“

„Uh.“

„Albánci a Čečenec.“

„Úúh.“

„Těm je to fuk. Podříznou chlapa na ulici, ani se nepomodlí.“

„To je tedy síla!...!...!“

„No, medvídku. Povídalo by se, povídalo…, a čas letí. Mám pro tebe doma přékvápénííí… Ale nejdřív se osprchuj. Najednou jsi cítit potem.“

Teď se Klára Munzarová polekala. Sprcha je jenom v dámské šatně!

Rychle se vyzula a se sandály v podpaží sjela po hýždích se starobylého schodiště.

Už je na ulici. Šourá se jenom. Ne, v tohletononc vegetit nechce. Nemůže! Nemá na to!

Ale - - ale proboha - - je vůbec kam jít? Cožpak je - někde - lepší život?!

( 4 )

Ráno. Ráno! Jako každé jiné, a přece bolí zase o něco víc. Když Klára prošla kolem okna Romance, z plechového parapetu se rozprchly sýkory. Přinesu vám drobty, pipinky.

Uvnitř výrobny ovšem zapomněla na koňadry i na Páju s Danuškou:

„No né…ach bože… kde se tady bereš, Liduš?“ vyjevila se Klára Munzarová, sotva ze sebe svlékla kabátek.

„Tak,“ řekla Lída Michálková. „Pan Košanič mě ode dneška zaměstnal. To víš, bez smlouvy. Jenom načerno. Ale já jsem ráda aspoň za to. Evidujou mě na pracáku. Sociální za mě zaplatí stát a na zdravotní tady snad naškudlím.“

„ - - - ?“

„Miládka mě doporučila.“

Milada Bednářová se zatvářila cudně. „To nestojí za řeč.“

To je příběh! Kmitlo Kláře hlavou. To je román. Tři konkubíny Drobňas měl a nakonec se všechny sešly u Košaniče. To je na román!

Pak se rozsypal řetěz v mezipatře:

„Munzarová! Pojďte si pro papíry!“

Pro co? zkrabatila Klára čelo. To snad blbě slyším. Jaký papíry?

„Čekám! Čekám!“

„Jo. Už jdu.“ Nechce se jí poslouchat Košaniče. Tak špinavýho Košaniče! No - když má pro ni papíry, nějaký pitomý papíry, tak k němu musí, musí a zase jenom musí.

Z prahu uzívaných dveří bylo dobře vidět na pracovní desku Košaničova kancelářského stolu i na lejstra na ní se povalující.

„Tady to máte. Vemte si to a frčte.“ Výpověď z důvodu závažného porušení pracovní kázně. Zápočtový list. KRADE !!! je na něm napsáno a jsou u toho tři vykřičníky.

Ty už nemáš srdce na svým mýstě!!! Ty si mě ššškrtla ty … ty …děvko!!!...... Seš mi volná …………Nabalila sis kořena……Seš mi volná……Chci jenom balíček……Všichni dostávají balíčky jenom já dycky utřu hubu. Jen si mě nepřej ..…… AááᎠmě PUSTÍ...

Lýtka Kláry Munzarové jsou pojednou slabá a hlasivky zmrtvělé. Ošklivé tohletononc. Srdce pumpuje jako o závod. Zrůdné tohletononc má zuby a zakouslo se. V tohletononcu se opravdu nedá žít. Skočit někam a nevědět NIC.

Když přece trefí na ulici, hlava se jí točí. Cukrárny Romance jsou dvě. Výlohy s atrapami dortů jsou tři. Paniček s fialovým kloboučkem - ještě víc. VÍC. VÍÍÍC.

Klára Munzarová si přesto vzpomněla, že její děti jsou dvě.

V dubnu 2014 …

( 1 )

Šourá se. Z kaple do léčebny to jinému trvá sotva tři čtyři minuty - jí deset.

Všechno jí trvá nepřirozeně dlouho. Tak neskutečně dlouho! Mozek má polovyhaslý. - - Srdce naruby. - - Žaludek zaškoudlý.

Ať dělá, co dělá, Klára Munzarová ne a ne si vzpomenout. Kdy to jenom bylo? Kde to, můj ty Bože, bylo?

Oni tak buší na její dveře, že se toho začne bát. Nějací zdivočelí mužští. „Netlučte mi do dveří! Co si to dovolujete?!“ „Paní Munzarová, to je nějaká mýlka. Ty dveře jsou moje jako ten byt!“ Pan domácí, panebože! „Otevřete to, paní Munzarová! Nedělejte drahoty. Přišli exekutoři. Řekl jsem jasně, že z vás to nájemné dostanu... jasně … … že z vás to nájemné dostanu…Otevřete to, nebo … ...“

MUJ ty bože, MUJ TY BOŽE …oni to … FAKTICKY ... ... opravdu UDĚLAJÍ!... Ježíšikriste!

Trdla (křestní jméno si Klára ještě nepamatuje): „Munzarko!! Pan primář na tebe čeká!“ bukla drsným, chraplavým hlasem vyléčené alkoholičky…

Krákora (jméno si Klára nepamatuje): „Pohni! Pohni, ty lenochode!“

Tady v léčebně to není k zahození. Jen ti pacínkové kdyby na sebe nebyli stejní jako tamti venku.

Do zahrady vspěchal primář. „Co je to tady za povyk? Paní Trdlová! Paní Krákorová! Jděte na pokoj, jen jděte. Jen v pohodě, paní Munzarová. Dost času. Přijďte ke mně,“ zase zmizel.

Má toho moc, Pan Primař. Minule jí řekl, že pacínkové přibývají a přibývají, úplně jako houby po dešti, už není, kam to dát. Lehčí případy mají lůžka i na chodbách. Klára Munzarová hovoří s Panem Primařem tuze ráda. On ze sebe nic nedělá.

Jen minulý týden se to nevydařilo …

(„V neděli jste měla návštěvu, že? Teta ze sociálního vám přivedla děti, že?“ * „No, Pane Primaři, když ono se to vůbec nepovedlo.“ * „- - - ?“ * „Lidunka s Pájou neřekli ani slovo. Nepoznali mě…, ani pohladit se ode mě nenechali. Srdce mi to mohlo roztrhnout…“ * „To se dá do pořádku, uvidíte.“ * „Nedá, Pane Primaři. Uvidíte.“ * „Ale, ale… Proč tolik pesimismu, paní Munzarová. Jste ještě mladice. Uvidíte, začnete o sebe víc dbát… Najdete si práci…“ * „Já si práci nenajdu, Pane Primaři.“ * „Ale, ale… K čemu tolik pesimismu, paní Munzarová?“ * „Já kradu.“ * „Tak tomu nevěřím! Kdo vám něco takového nakukal, ježíšikriste…?“ * „Mám to napsaný v papírech.“ * „ - - - ?“ * „Ptala jsem se na práci šestadvacetkrát. Nevzali mě. Ani na veřejnej záchod. Tak jsem spolkla ty prášky.“ )

Sláva! Konečně se došourala do léčebny. Už ťuká na dveře primářovy ordinace.

* * *

Dnešní hodina terapie nebyla jako ty předešlé. Jen vstoupila Klára Munzarová dovnitř, primář uchopil knížku, v které si četl pokaždé, když čekal na pacienta, a ladným pohybem (jako by vypustil z dlaně motýlka), odhodil román, nebo co to bylo, na lehátko. „Skutečnost je mnohem horší, než naši spisovatelé píší. Devět knížek z deseti - konjunktura, konjunktura, samá konjunktura! A pak se vztekají, že už národ neposolují… Že na ně národ kašle…“

„ - - - .“

„Nejvyšší hodnotou jim je ukojené jáství! Asertivní eristici! Místo myšlenek myšhlenky, a generace?!“

„ - - - .“

„Promarněné životy! Docela promarněné! Kapitál dokázal, že lidský život se stal nanicovatým.“

„ - - - .“

„Nanicovatým, a já vám řeknu, v čem to je. Chce to jiný řád. Nová politická paradigmata! Tohletonoc se nedá ani číst, ani žít…!“

„Když já se v politice vůbec nevyznám, Pane Primaři …“

„Ne? Měly vaše děti hlad? Měla jste hlad vy?“

„Měly. Měla.“

„Měli jste kde bydlet?“

„Neměli.“

„Tak vidíte, že se v politice vyznáte.“

„Pane Primaři, se mnou takhle ještě nikdo nemluvil…“

„Já si to můžu dovolit. Jsem psychiatr. Dávám terapii své pacientce.“ Zaklínil do sebe prsty obou rukou, byl už neurotický, a vzdychl. „Teď mluvte zase vy, paní Munzarová. Jak se cítíte na duši?“

„Na duši? Na duši …!“

„Právě.“

„Je mi šoufl. Moje děti mě nepoznaly… Ani teta Růža nevěděla, co si počít.“

„ - - - .“

„Když jsme bydleli v tom krechtu, teprve jsem přicházela a ony už zevnitř poznaly podle kroků, že jsem to já. To bylo jako víno. Měli jsme se všichni rádi!“

„ - - - .“

„Nemyslete si, měli jsme tam čisto. Zouvali jsme se hned za prknem. To abychom měli polystyren pořád čistý. Panečku, ten hřál! Byl to ten na zateplení baráků. Dala jsem na sebe tři vrstvy… Peřiny a polštáře nám exekutor nechal.“

„Proč na vás uvalili tu exekuci? Proč vlastně?“

„Dlužila jsem za nájem. A taky zdravotní pojišťovně. Za pojistné.“

Zase ruce rozepjal a dlaně složil na zátylek hlavy. „Chtěla byste se opět setkat s Pájou a Lidkou?“

„A jak chtěla! Pane Bože, já bych tak chtěla! Jenže se bojím. - - Že mě nepoznají. Zase mě nepoznajííí!“

Primář vzdychl a vrátil své ruce na desku stolu. „Uvidíme, co se s tím dá dělat. Promluvím s tetou Růžou… Vy raději muže, nebo ženy?“

„Prosím?“

„Ptám se vás, s kým se vám to líbí víc, paní Munzarová.“

Nikdy s ní žádný lékař takto nemluvil. Což může Panu Primaři říci, že to… to… tři roky neměla?

„Tak jak? Řeknete mi to?! Jestli chcete, aby vás vaše děti poznaly, tak to musím vědět. Muže raději? Ženy raději?“

„ - - - !“

„Nebo je vám to jedno?! Fuk?!“ zeptal se znovu primář a pohladil ji po vlasech.

Kláře Munzarové bylo, jako by jí žehnal sám Pánbůh. Primářovu dlaň na svém zátylku, stačila pochopit, že musí honem něco říct… jenom honem… a řekla „fuk“, aniž by věděla, jaký to dává smysl. Tak byla rozrušená. Tak byla zmatená. „Fuk.“

„No vidíte, že to jde, když chcete.“ - - -

- - - Když se vrátila na pokoj, Trdla a Krákora tam nebyly. To bylo fajn - aspoň jí do toho nebudou kecat.

Klára Munzarová rozebrala krabici, v níž si do léčebny přivezla to ubohé NIC, které jí po exekuci zbylo. Malovala. Na jednu půlku kartonu holčičku, na druhou chlapečka. Pěkně je oblékla.

Žlutě.

Fialově a zeleně.

A tváře dorůžova.

Pak vešla do sesterny a poprosila o nůžky. Dívaly se na ni, jestli si nechce ublížit.

Klára Munzarová vystřihla holčičku i chlapečka.

Opět v pokoji, položila holčičku i chlapečka na polštář a přikryla je.

Svoje děti.

(2)

U snídaně zkoprněla: To… to je zlý sen… Tam! Tam na čele jídelního stolu sedí - - - Drobňas! - - - Ježíšikriste, Drobňas!

Nejprve se Klára rozechvěla rozčilením. Nebo to byl strach? Trvalo to drahnou chvíli, pak Klára uviděla, jak Jiřímu Drobnému odpadávají od rtů velké drobty, jak Drobný marně zkouší chytit je do dlaně, a zaplavilo ji teplo zadostiučinění.

Tys dopadl!... Tys dopadl!... Ty trapiči!… Trp! Trp jako zvíře!

Jenomže spravedlnost tak ta teda ekzistuje!!! Toho bezdomáče sem zabít....nechtěl. U soudu sem to řek jasně.…… Dal sem mu.…jenom tři……………………………facky..……Spravedlnost přeje…frajerům. Miloš je na mě.……..to……to…..……fakt hodnej….. ….……Na toho ne-má-š ubožačko... Dává mi cigarety……Chrání mě, protože…má.….na světě jenom mě…………………..ubo-ža-č-ko…..!!! Kašlu na tebe! Do smrti tě nechci vidět! V létě budu ožínat a v zimě uklízet chodníky … já tě nepotřebuju …Zůstanu s Milošem. S tebou ne. To ti píšu, jako že se Munzar jmenuju! Ty fakany máš stejně s jiným. Nějakým takovým jako jsi ty.

Trrrp…!! Ach bože trp! Všechno mý neštěstí jsi mi způsobil ty! Ty, Drobňasi, ty!

Jiří Drobný si nevšímal nikoho. Když bylo na jeho talířku prázdno, sesedl se židle. Na kolenou, sbírá drobty. Drobty polyká jako by to byly borůvky.

* * *

Toho dopoledne poklekávala Klára v kapli dlouho. Modlila se velmi dlouho. Jako pokaždé, prosila Boha. Jako nikdy, prosila, aby Bůh učinil spravedlnost. Neboť není ještě dost potrestán - Drobný. Zrůda Drobný.

Ta nejdůležitější zdravotní sestra se pochlubila těm nejdůležitějším pacientkám. Trdle a Krákoře. Ty dvě ovšem nemlčí jako hroby. O podnikateli Jiřím Drobném už ví Klára dost. Všechno. Pánbíčku, ten dopadl! Pánbíčku…Ten se ohřál!… To byl ohníček!

A přece je to Kláře Munzarové málo…

Bože, jak ona Drobňase NENáVIDÍ…

V květnu 2014 …

(1)

Když ne Bůh, tak já. Udělám to já, zamanula si Klára a snuje: Na sesterně mi nůžky na pokoj nepůjčí. Ale s vidličkou to půjde taky. Večer ji ukradnu tady v jídelně. Ne – ukradnu ji hned!

Nikdo neví, v čem s těmi třemi mladý Drobný jel. Frajer měl svá tajemství a neřekl o nich ani tátovi. V tom autě shořel na popel. Shořel, a když táta vyběhl z výrobny, plameny šlehaly až pod okna v prvním patře. Omdlel. Ti tři na policii jeden na druhého ani necekli. Proč to jenom udělali?

(Albánci a Čečenec.)

Klára Munzarová dosnídá, uklidí po sobě, ale vidličku ne, vidličku si zastrčí pod gumu tepláků.

Za hodinu přivede teta… Danušku a Páju. Zvládnu to vůbec? Klára si nevěří. Úzko si ji převazuje drátem, jak se mu to jen zlíbí.

Když se vrátila z jídelny do pokoje, a když dosedla na postel, a když schovala vidličku pod matraci, přišly i Trdla s Krákorou a zašklebily se na Kláru tak nějak podezřele, tak nějak provokativně. Nerozuměla tomu. Ale řešení měla po ruce hned. Vyplázla na obě jazyk, zprudka odhrnula prošívanou deku, aby se do ní zachumlala, když v tom - v tom to uviděla. Její děti! Její papírové děti nemají ručičky! Nemají nožičky!

Neviděly pro slzy. Šklebily se, Trdla s Krákorou.

Neviděla pro slzy.

* * *

„Paní Munzarová, pojďte. Dole na vás čekají děti… Paní Munzarová, co je vám? Co se stalo?“ Sestřička zvýšila hlas. „No co je, proboha?!“

Ale Klára jako by neslyšela. Sesedla z postele. „Nic,“ řekla a vklouzla do sandálů.

Šla napřed.

Na schodišti ji sestřička uchopila za paži. „Paní Munzarová, neměla byste se dát trochu do pucu? Takhle vás vaše děti ani nepoznají…“

„Ony mne stejně nepoznají,“ šla Klára napřed se schodiště do haly v přízemí. „Tak, nebo tak. Nepoznají.“

Děti seděly tak nějak zkoprněle, každé po boku tety Růži. Na muže v županech přilepily pohledy jako malé šelmičky na velké. Muži byli těmi velkými. Chodili sem a tam, někteří hrbatí, někteří pajdající. Ovšem jiní se před dětmi zastavili a kymáceli se před nimi s mrtvolným pohledem, až se vystrašený chlapec schoval pod tetinu paži. Ale Danuška si hleděla sestřičky. Ta paní za ní poloschovaná zavrtává svůj pohled do podlahy, už usedá na židli - ale hned na tu první u dveří. Má zarudlé oči od pláče, jako je mívala… Kde pořád je, maminka?

Klára Munzarová sbírá odvahu.

Klára Munzarová má strach. Víčka však pozvedne…

Jak divný, jak vytřeštěný pohled má její Danuška!!

Hledí na sebe tak dlouho… tak dlouho. Jako věčnost to Kláře připadá.

„Mamííí!“ a Danuška běží, běží, běží…

Ony tak mečí … tfuj – tfuj - jsou cítit voňavkama až sem dovnitř … až do krechtu jsou cítit … tfuj paninky ze sociálky…Cožpak to jde, aby si nějaké …bůhvíjaké frajle v lodičkách, tfuj - jen tak přišly - a ukradly mámě její děti?!?!... Dobrý den … Jo - - jsem Munzarová …Munzarová Klára …a co má jako bejt? - - - Vy že máte rozhodnutí? … No dovolte, co je mi potom … Strkám já nos do vašich věcí? … Já vím, že mají vši … Cožpak jim můžu … v téhle díře … umýt hlavu?! … Vždyť by to odstonaly!... Ne! Ne! … Jak můžou psát úkoly, když tu není světlóó!... Opovažte se! Nedám! Nedám! Nedám! Co si to dovolujete?! ZAVOLÁM NA VÁS POLICAJTY - - Policie tady je? - Vy! ... VY! … VY! - Vy jste si s sebou… přivedlyi… POLICII…!... NA MĚ … !!! – POLICII - -

(2)

„Jak jsi mě poznala, Danuško?“ Klára Munzarová, obě děti na klíně.

„Protože jsi brečela, mami…“

Také teta Růža popošla k židli u dveří. Přistavila si pro sebe ještě jinou. „Vidíš, že tě poznaly, Klárko.“

Něha, s jakou teta promluvila, Kláru upoutala. „Poznaly,“ vydechla, jako by se sebe zrovna setřásla pavouka… štíra… červa. „Jsem tak šťastná, teto.“

„Růžo,“ opravila ji pečovatelka.

„Tak šťastná, teto Růžo.“

„Růžo,“ opět ji pečovatelka opravila. „Pro tebe Růža, Klárko. Můžeš i Růženka, Klárko… Hm. Růženka. Hezké jméno, viď?“

„- - -?“

„Pan primář mi řekl, že půjdeš brzo domů…“

Domů? Růžo, vy si děláte legrácky?!… Já… my… nemáme domov.

„Klárko, Klárko… U nás v Domově se uvolnilo místo. Uklízečky. Brala bys to?“

Klára Munzarová se jenom trpce ušklíbla. Jenom vrtla hlavou. „Stejně by mě nevzali.“

„Proč ne? Řekla jsem o tobě panu řediteli…“

Jenom se ušklíbla. „To není nic platný. Já totiž kradu.“

„- - - ?!“

Zavrtěla hlavou, jenom. „Mám na to papír.“

Pečovatelka namáhavě vzdychla. Odkašlala si. Rozhlédla se ze strany na stranu, jako by hledala oporu…, ale bylo tu jen několik těžkých případů. Někteří zchátralci postávali sice poblíž, špulili ústa, přihlouple se uculovali, ale očividně nechápali vůbec nic.

„Klárko, Klárko… Takhle nemluv. To bych se zlobila. Pan ředitel tvůj případ zná. Na to místo tě přijme, žádný strach. Mluvila jsem s ním.“

„Co - co - cože? To myslíte vážně, Růženko?“

„S takovými věcmi se nežertuje. Přimluvila jsem se za tebe. Dostaneš pokoj, aby měly děti kde bydlet… Dostanete stravenky. Každý den teplý oběd, no co bys chtěla víc?“

Klára… Klára Munzarová se svezla na kolena. Popadla pečovatelčinu dlaň - - - líbala ji - - - líbala ji… Plakala usedavě.

Pečovatelka Růžena se jako by zatáhla do sebe, její obličej se zúžil, protáhl, zešpičatěl a zrudl. Zpod jejích řas vyskočily slzy. „No tak, malá. Teď ne. Tady ne,“ pohladila Kláru po vlasech. „Čumí na nás.“

„- - - .“

„Až tě pan primař pustí,“ mňoukla teď pečovatelka.

„Mami,“ vklínil se mezi ženy Pája. „Já chci taky pusu. Já chci pochovat.“

„Já taky,“ přidala se Danuška.

V červnu 2014 …

(1)

Já ti děkuju, Pane Bože! Já ti tisíckrát děkuju, Pane Bože!...!...! Milostivý Bože… Danuška s Pájou už bydlí ve svém. Pája dostal k narozkám krmítko od Pana Primaře… už se do něj naučily sýkorky … (Byly dvě jako tvoje děti. Už chcíply, řekla Kláře Růženka. Dala jsem jim čerstvý chleba, a to se prý nemá.)

Pozítří mě pustí… Udělám to teď! On si to zaslouží! On mi nejvíc ublížil. On za všechno může. Bože, já ho… NENáVIDÍM!... VidíM!

Hmátla pro vidličku. Trdla s Krákorou spí, jako když je do vody hodí.

Opatrně, aby ani můru na okně nepoplašila, vyšla Klára na chodbu. V sesterně po pravé straně chodby zavřené dveře. Do pokoje Jiřího Drobňase Zloducha šest sedm kroků vlevo.

Milostivý Bože, on má u postele židli! A zrovna u hlavy! Děkuji Pane Bože… Pane Primaři… aspoň si k tomu sednu… aspoň se mi nebude třást ruka… aspoň se líp strefím…, Pane Primaři Pane Bože, až budu zase otlačená na kalimatce mezi postelemi mých miláčků a Růženka si pro mne přijde, Pane Primaři Pane Bože, až přijdete k Růžence taky na měkké, uvařím vám kafíček, kolik jen vypijete…

Úzkým okénkem nade dveřmi vniká do pokoje Jiřího Drobného proužek světla a ten proužek jí posílá Pánbů Pan Primař. To aby na to dobře viděla.

Mně už nevadí, že se na nás chcete dívat, Pane Primaři Pane Bože. Už nezhasnu…

Už!

(2)

Klára Munzarová zvedla ruku třímající příborovou vidličku.

Ale… ale… co je zase tohléé?!

Kdo si to dovolil?!

Kdo ji tak sprostě drží?! Její ruka… její ruka docela ztuhla! Nehýbe se!... No tohle!

NENávidíVIDÍM!...VidíM!

A tu - jako když odvane vzduch z pouťového balónku. Ruka Kláře poklesla a v hrudi Kláry Munzarové promluvil kdosi známý: „Ty bys byla schopna to udělat?… Ty bys dokázala oslepit?“

Rozklepala se.

NENávidíVIDÍM...

Byl to hlas její. Byl to vyčerpaný hlas a byl bázlivý a stal se zjihlým jakoby.

Nenávidím…

Klára to nedokáže. Panebože Primaři NE. „Slyším to černé na bílém … NE.“

„… bílém.“

…bíléém … Ne-do-ká-žu…osle-pit NEDoKÁžžU -Ne -- nedokážu to udělat …udělat to tomu člověku.

0
Vytisknout
2265

Diskuse

Obsah vydání | 9. 12. 2014