Kdo může řídit kapitalistický světový řád po zániku supervelmocí?

7. 5. 2014

Abyste rozuměli společnosti, nestačí znát pouze výslovná pravidla. Musíte také vědět, jak je uplatnit: Kdy je použít, kdy porušit, kdy odvrhnout volbu, která se nabízí, a kdy jsme vlastně zavázáni něco udělat, ale předstírat přitom, že tak činíme ze svobodné volby. Pomyslete například jen na paradox nabídky předložené, aby byla odmítnuta. Když jsem bohatým strýčkem pozván do restaurace, oba víme, že zaplatí účet, ale nepochybně bych měl trochu trvat na tom, že zaplatíme oba - představte si mé překvapení, kdyby strýček prostě řekl: "Tak jo, zaplať to!", napsal v Guardianu Slavoj Žižek.

Podobný problém nastal během chaotických postsovětských let Jelcinovy vlády v Rusku. Ačkoliv legální pravidla byla známa a byla do značné míry stejná jako za Sovětského svazu, složitá síť implicitních, nevyslovených pravidel, které držely pohromadě celou sociální budovu, se rozložila. Když jste v Sovětském svazu chtěli v nemocnici lepší péči, nebo řekněme nový byt, pokud jste si museli stěžovat na úřady, byli předvoláni k soudu nebo chtěli, aby vaše dítě bylo přijato na prestižní školu, znali jste implicitní pravidla. Věděli jste, koho oslovit nebo podplatit, a co můžete nebo nemůžete. Po kolapsu sovětské moci byl jednou z nejvíce frustrujících stránek každodenního života fakt, že tato nepsaná pravidla byla vážně rozmazána. Lidé jednoduše nevěděli, jak reagovat, jak se vztahovat k výslovným právním předpisům, co mohou ignorovat a kdy fungují úplatky. (Jednou z funkcí organizovaného zločinu bylo poskytnout jistý druh náhražkové legality. Pokud jste vlastnili malý obchod a zákazník vám dlužil peníze, obrátili jste se na svého mafiánského ochránce, který problém vyřídil, protože státní právní systém byl neúčinný.) Stabilizace společnosti za Putinovy vlády spočívá z velké části na nově ustavené průhlednosti těchto nepsaných pravidel. Teď už zase lidé znova většinou rozumí složité pavučině sociálních interakcí.

V mezinárodní politice jsme ještě tohoto stádia nedosáhli. Kdysi v 90. letech vztahy mezi západními velmocemi a Ruskem reguloval tichý pakt. Západní státy jednaly s Ruskem jako s velmocí pod podmínkou, že se tak nebude chovat. Ale co když osoba, které jste předložili nabídku určenou k odmítnutí, ji ve skutečnosti přijme? Co když se Rusko začne chovat jako velmoc? Taková situace je skutečně katastrofická, ohrožuje veškeré existující tkanivo vztahů - jak se to před pěti lety stalo v Gruzii. Rusko unavené tím, že se s ním jako se supervelmocí pouze zachází, začalo jako supervelmoc jednat.

Jak k tomu došlo? "Americké století" končí a vstoupili jsme do období, kdy se utváří několik center globálního kapitalismu. V USA, Evropě, Číně a také možná v Latinské Americe se vyvinuly kapitalistické systémy se specifickými odchylkami: USA hájí neoliberální kapitalismus, Evropa co zůstalo ze sociálního státu, Čína autoritářský kapitalismus, Latinská Amerika populistický kapitalismus. Poté, co selhaly pokusy USA zaujmout pozici jediné supervelmoci - univerzálního policajta - existuje nyní potřeba ustavit pravidla interakce mezi těmito lokálními centry, pokud jde o jejich konfliktní zájmy.

Proto je naše doba potenciálně nebezpečnější, než se může zdát. Během studené války byla pravidla mezinárodního chování jasná, garantovaná absurditou vzájemně zaručeného zničení supervelmocí. Když Sovětský svaz invazí do Afghánistánu tato nepsaná pravidla porušil, za tento přestupek draze zaplatil. Válka v Afghánistánu byla začátkem jeho konce. Dnes se staré a nové supervelmoci navzájem testují, snaží se ustavit vlastní verzi globálních pravidel, experimentují s nimi skrze prostředníky - což jsou, samozřejmě, jiné, malé národy a státy.

Karl Popper kdysi chválil vědecké testování hypotéz a říkal, že tímto způsobem umožňujeme, aby naše hypotézy zemřely místo nás. V současném testování trpí ubližováním a zraňováním malé národy místo velkých - nejdříve Gruzie, teď Ukrajina. Ačkoliv oficiální argumenty jsou vysoce morální, točí se kolem lidských práv a svobod, povaha hry je jasná. Události na Ukrajině vypadají jako druhý díl gruzínské krize - další stádium geopolitického boje o kontrolu v neregulovaném světě s mnoha mocenskými centry.

Je rozhodně čas naučit supervelmoci, staré i nové, určitým způsobům, ale kdo to udělá? Zjevně to dokáže pouze nadnárodní entita - před více jak dvěma sty lety Immanuel Kant viděl potřebu pro nadnárodní právní řád zakotvený ve vzestupu globální společnosti. Ve svém pojednání K věčnému míru napsal: "Protože se užší nebo širší společnosti lidí na zemi rozvinuly tak dalece, že porušení práv na jednom místě je pociťováno po celém světě, idea zákona o světoobčanství není výstředním ani přehnaným pojmem."

To nás nicméně přivádí k tomu, co je patrně "principiálním kontradikcí" nového světového řádu (pokud můžeme použít tento starý maoistický výraz): K nemožnosti vytvořit globání politický řád, který by odpovídal globální kapitalistické ekonomice.

Co když celosvětová demokracie nebo reprezentativní vláda nemohou být vytvořeny nikoliv kvůli empirickým omezením, ale ze strukturálních příčin? Co když globální tržní ekonomika nemůže být přímo organizována jako globální liberální demokracie s celosvětovými volbami?

Dnes, v naší éře globalizace, platíme za tuto "principiální kontradikci". V politice se mstivě navracejí prastaré fixace a zejména pevné etnické, náboženské a kulturní identity. Naše dnešní osudová nesnáz je definována tímto napětím: Globální volná cirkulace komodit je doprovázena rostoucí separací v sociální sféře. Od pádu Berlínské zdi a vzestupu globálního trhu se všude objevily nové zdi oddělující lidi a jejich kultury. Možná, že na překonání tohoto napětí závisí samotné přežití lidstva.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
11408

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2014