Levice, demokracie a emancipace. Pár poznámek k dnešnímu krizovému stavu

6. 2. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

V poslední době se v českém veřejném prostoru začalo více mluvit o antikomunismu, levici a její krizi. Debata, která je velmi potřebná, má ale někdy tak trochu provinční charakter. Není zdaleka pravda, že levice je v krizi jenom v Česku a že je to jen důsledek antikomunistické ideologie, kterou si přisvojila postkomunistická pravice jako nástroj svojí kulturní hegemonie v místním politickém systému. Ve skutečnosti dnes můžeme mluvit o globální krizi levice a jejího emancipačního programu spojené s globální krizí moderní demokracie. Tyto dvě krize spolu úzce souvisejí a budou hlavním tématem tohoto textu, který cílí na akcentování některých souvislostí, aniž by si nárokoval na to být nějakým originálním programovým manifestem.

Historická zkušenost 20. století ukázala, že (relativně) funkční model demokracie potřebuje pro svoje fungování dostatečný stupeň sociálního smíru a politické participace. Krize z let 1929 a 1933 pomohla vykrystalizovat tři rozdílné formy řešení -- sovětský model, fašismus a keynesiánství, které všechny představovaly alternativu k liberálnímu kapitalismu. Pohled za horizont 20. století ukazuje, že demokratizace v Evropě (a nejen tam) byla živena z velké části otázkami sociálního charakteru. Během 19. století byla levice hlavním proudem, který do politiky vnášel sociální otázky, problém emancipace a kritiky kapitalismu, včetně hledání alternativ k němu. Dnešní postmoderní levice se spolehla na vytváření prostoru uvnitř kapitalismu, nikoliv ale na hledání či prosazování alternativ k němu a snad právě odtud plyne její celková krize. Tenze mezi kapitalismem a demokracii přestala být centrálním problémem levice.

V posledních několika desítkách let se v rámci neoliberální hegemonie mluví o liberální demokracii a kapitalismu jako o dvojkombinaci, která má přinést prosperitu a svobodu jednotlivce. Je ale čím dál patrnější, že kapitál v realitě demokracii nepotřebuje a že mu vyhovuje situace, ve které jsou masy občanů apatické k politice a skeptické k možnosti změny pomocí kolektivní akce či znovunastolení sociálních otázek či redistribuce zdrojů do centra politické agendy. V poslední době tak je stále jasnější, že současný globální kapitalismus je pro demokracii stále více korozivní a že demokracie stagnuje. Ostatně slovy Roberta Reicha zní dnešní diagnóza tak, že "...žádný demokratický národ se není schopen efektivně vyrovnávat s negativními stránkami kapitalismu", které se potom stále více obracejí proti demokracii jako způsobu spravedlivého přerozdělování koláče mezi většinu občany a poskytování ochrany proti vykořisťování a útlaku.

Krize sociálna a demokracie

V Marshallově anglocentrickém pojetí (1950) se demokratické občanství dá rozdělit do tří spolu spojených dimenzí. První je spojená s občanskými právy, druhá s politickými právy a třetí potom se sociální právy, která zahrnují právo na sociální blahobyt a ochranu, sdílení sociálního dědictví a také právo na to žít jako civilizovaný jedinec. Sociální práva tu do značné míry souvisela s otázkou sdílení ve smyslu organické solidarity a realizovala se politikami přerozdělování, ve kterých měl hlavní roli stát. Historicky politická a občanská dimenze předcházely a staly se nástrojem k prosazení sociálního občanství, i když ne za zcela stejných podmínek všude v Evropě a mimo ní. Zjednodušeně řečeno, sociální emancipace a emancipace politická byly do značné míry spojité nádoby a jejich důsledkem byla institucionalizace třídního konfliktu. Demontáž sociálního státu v důsledku jeho vyčerpání se a příklon k neoliberálnímu státu, tak zasáhly právě dimenzi sociálního občanství a solidarity, ale v důsledku i politickou dimenzi občanství. V řadě zemí se ze sociální pomoci stala otázka podmínečného nároku, nikoliv ale otázka občanského práva a tedy statusu. Osekané sociální služby dnes poskytují svoje stále omezenější služby klientům, nikoliv ale občanům. Jejich využívání je navíc často stigmatizováno. Je ale nutné dodat, že sociální stát v kombinaci s masovým konzumerismem pomohly na Západě z velké části "uspat" levici a její zájmovou politiku, včetně relativně uspokojené pracující třídy.

O charakteru dnešní liberální demokracie a její strukturální krizi bylo a bude napsáno mnohé. Pro mnohé jde už o "post-demokracii", kdy není správa věcí veřejných v rukou volených zástupců, ale v rukou nikým nevolených globalizovaných korporací a "trhů", které stále víc a víc omezují manévrovací prostor demokratické politiky a podřizují jí logice ekonomické kalkulace, spekulativní financializaci a korporativních zájmů. Klíčovou otázkou dnes nejsou jenom podmínky pro práci ve vztahu ke kapitálu, ale stále více i to, že práce mizí. Na horizontu se objevuje Beckův "kapitalismus bez práce" a v důsledcích kapitalismus, který nepotřebuje lidskou společnost pro svůj základní raison d'etre, tj. pro maximalizaci zisků. Další hovoří o dvojí patologii dnešní demokracie, která se týká patologie politické participace a patologie politické reprezentace, které jsou stále patrnější i v českém případě.

Svoboda ve věku regulací?

I přes široce sdílenou neoliberální rétoriku o svobodě, se dnes nacházíme daleko spíše v době regulací. Sociální emancipace byla kolonizována emancipací ekonomickou v tom smyslu, že volné trhy se staly základem pro utopickou víru v to, že představují racionální princip kolem kterého lze postavit svobodnou společnost, protože tržní mentalita je de fakto vyjádřením podstaty člověka.

Dnes tu jsou sofistikované způsoby, jak společnost regulovat a vzbudit zdání "svobody". Svobodné už nejsou společnosti, ale jen jednotlivci, kteří se nepohybují ve společnosti, nýbrž na "marketplace", ve kterém dominují tržní vztahy postavené na logice ekonomického kalkulu a osobního zájmu. To všechno je přikryto ideologickou stříškou konzumerismu a kulturního "umrtvování", včetně vytváření falešných potřeb, které nahrazují potřeby skutečné a jako v Matrixu zároveň produkují další zisky kapitálu. Moderní technologie navíc regulace umožňuje ve stále větší míře, takže osvícenská metafora Benthamova panoptika, ze které je možné sledovat nepovšimnut veškeré dění, dostala zcela novou dimenzi.

Levice bez jazyka

Boaventura de Sousa Santos identifikoval jako jeden z faktorů současné krize sociální emancipace i demokracie "nenasytný způsob, jakým hegemonická globalizace pohltila nejenom přísliby pokroku, svobody, rovnosti, nediskriminace a racionality, ale i samotnou myšlenku boje za tyto cíle." Jak už bylo mnohokrát řečeno, levice se tak dnes ocitá v situaci, kdy nedokáže formulovat žádnou alternativu. Ztratila svůj autentický jazyk k pojmenovávání dnešních problémů. Za jednu z příčin této situace považuje Santos to, že levice přestala vidět násilí jako násilí. Neznamená to jen to, že odmítla, z pochopitelných a dobrých důvodů, násilí jako nástroj změny, ale že přestala o násilí mluvit, násilí pojmenovávat a přestala tak mít svojí teorii násilí. Tento názor patří do řady těch, které podtrhují neexistující svébytný slovník či politický jazyk levice. S tím souvisí nejenom hegemonická kontrola nad významy slov a pojmů, ale i devalvace některých dalších slov. Za všechny uvedu slovo revoluce, kterým se dnes pojmenovávají různé barevné "revoluce", které ale daleko spíš představovaly změny režimu s geopolitickým podtextem. Revoluce v pojetí radikální a často i násilné změny, která uvádí do pohybu celé společnosti, je v podstatě tabu, protože neodpovídá představě demokratické změny a vyvolává duchy minulosti.

Zájmy a třídy za kouřovou clonou

Dalším krizovým znakem je "zneviditelnění" tříd a třídního zájmu jako základní kostry demokratické politiky, která byla de facto vystavěna na institucionalizaci třídního konfliktu v rámci kompromisních pravidel. Zájem není ničím jiným než vyjádřením kolektivních potřeb a představ spojených s členstvím v určité sociální skupině. Jak napsal Tony Judt, "Společnosti jsou složité a obsahují konfliktní zájmy. Tvrdit opak -- odmítat rozdíly třídy a vlivu -- znamená jen upřednostnit jednu skupinu zájmů nad jinými." (Ill Fares the Land 2010:169) Není to tedy rozhodně tak, že by z politiky zmizely zájmy, protože zájmy, respektive zájmové konflikty, jsou jejím základem. O to v politice jde. Zájmy na levé straně spektra byly vytlačeny identitami a právy menšin a jednotlivců a politika na povrchu se konstruuje kolem různých kulturních agend s emotivními náboji za stále větší politické apatie velkých skupin občanů. Zatím ale kapitál a korporace svoje zájmy tvrdě prosazují na úkor -- mimo jiné -- sociálního občanství.

Demokracie jako ideologie

S. Holmes si všiml, že demokracie může být i ideologii. Její spojení s kapitalismem volného trhu způsobuje nezdravé vnímání kritiky kapitalismu s jeho negativními důsledky pro společnosti jako otázku útoku na demokracii jako takovou. To, že demokracie je dnes ideologie dobře dokreslují politiky jejího "šíření" Spojenými státy v uplynulých dvaceti letech. Instalace liberální demokracie podle stanovené šablony se stala často pretextem pro velmocenskou politiku vedenou v zájmu transnacionálních firem za peníze amerických daňových poplatníků. Ve většině případů ale nebyly instalovány skutečně funkční systémy liberální demokracie. Globální nadvláda západních schémat se tu projevuje prosazováním jednoho modelu liberální demokracie a odmítáním nebo marginalizací jiných forem demokracie (tedy odmítáním "demo-diverzity").

Krize sociálních inovací

Globální krize levice je tak vlastně krizí sociální dimenze demokracie, krizí emancipace jako hledání alternativních, spravedlivějších, ekologičtějších, kreativnějších a šťastnějších (ve smyslu kvality života) způsobů organizace společenského života a vlastně hlavně krizí schopnosti sociálně inovovat. Zatímco trhy chrlí nové a nové technologické inovace v oblasti výroby, komunikace, medicíny nebo války, v oblasti sociálních inovací lidstvo jako celek výrazně stagnuje. Bezpochyby je toto jedním z důsledků postmoderního myšlení, které vedlo k fragmentaci a relativizaci řady jistot. A na druhé straně potom souvisí se spoléhání se na technologie a vědu redukovanou na nástroj trhů k větší maximalizaci zisků. Věda pořád méně a méně slouží člověku a jeho lidství.

Zdá se, že součástí krizí sociálních inovací je i to, že vlastně není příliš jasné od čeho bychom se měli snažit emancipovat. Mocenské bloky západního kapitalismu jako je patriarchát, vykořisťování, nerovnoměrná diferenciace identit (kulturní hierarchie rozdělující různé kultury, národy, náboženství na horší nebo lepší), fetišizace komodit, nadvláda a nerovná výměna (Santos) jsou nedostatečně viditelné nebo jsou do značné míry otázkou uzavřené akademické diskuze.

A český antikomunismus?

Před časem jsem psala o tom, že český antikomunismus je režim, který umožňuje udržovat českou levici v podřízené pozici a umožňuje pravici vytvářet si nároky na demokracii jako takovou. Defektní demokracie byl pojem, který jsem pro tyto asymetrické vztahy v symbolické a hodnotové rovině nabídla. Defektní je v tom, že považuje jednu část spektra za něco, co je ohrožením pro demokracii a nebere v úvahu vzájemnou závislost obou částí spektra. V úvaze, že demokracie rovná se pravicová hegemonie a vyloučení levice je semínko totalitního a hluboce nedemokratického myšlení. Je ale nutné dodat k tomu, že se jedná de fakto jen lokální projev krize levice, spojený s neúspěchem sovětského modelu a s triumfem neoliberálního kapitalismu.

Český antikomunismus a nárok pravice na demokracii jsou tedy součástí hlubšího a obecnějšího problému, jak ho popsal Santos v souvislosti s hegemonickou (neoliberální) globalizací. Snaha o emancipaci od něj je v českých podmínkách prvním významným krokem v cestě k tomu, aby levice, a tím nemyslím nutně "levici" v politickém mainstreamu, mohla vnášet do společnosti sociálně-emancipační a i anti-kapitalistická témata a byla přitom brána vážně a legitimně.

Nicméně jenom emancipace od antikomunismu její krizi nevyřeší. Emancipace levice musí jít cestami, které vrátí do centra našeho přemýšlení myšlenku emancipace, odvěkou touhu po důstojném životě, bez represe, útlaku a vykořisťování člověka člověkem. Levice musí být zdrojem emancipace, ne tupého kompromisu se silami, které - jak se ukazuje čím dál tím jasněji - jsou na sebevražedné cestě "kreativní destrukce", která se ale nemusí ukázat jako destruktivní pro systém, ale především pro životní podmínky člověka a dalších živých bytostí, bez kterých žádný lidský sociální systém existovat nemůže. Možná je to pro někoho utopie, ale kolem jedné utopie dnes funguje celý neoliberální kapitalismus, totiž té, že trhy a jejich neviditelná ruka jsou schopné vytvořit demokratickou a prosperující společnost všude na zemi.

0
Vytisknout
5580

Diskuse

Obsah vydání | 7. 2. 2014