O jaké Unii se (ne)má cenu bavit...

7. 2. 2014 / Marek Řezanka

Volby do Evropského parlamentu pomalu klepou na dveře. Bude zajímavé sledovat, na jaká zvučná jména vsadí ANO, zda za TOP09 ponese hrdě prapor podpoře Fiskálnímu paktu bývalá "výkladní skříň" ODS, J. Pospíšil, jestli ODS bude bít na poplach proti Unii a žádat o vystoupení České republiky z tohoto "pekla", či zda ji v tomto tažení předběhnou jiní, či zda jediným nosným tématem bude (často oprávněná) obava z brzkého zavedení eura v České republice.

Osobně však postrádám věcnou debatu na poměrně zásadní téma: Na jakém základě je Evropská unie udržitelná, a v jakém případě hrozí její rozpad?

Evropská unie se v posledních letech vydala cestou destrukce sociálního státu. Vlastně se tak postavila proti ideji, na jejímž základě byla budována. Už nikdy více neměly evropskému kontinentu hrozit války. A to proto, že zde již neměla být úrodná půda pro ničivé konflikty. Aby tu taková půda nevznikla, budovala Evropa (aspoň ta západní) mosty sociálního blahobytu, jež měly překlenout sociální napětí a měly Evropu sjednocovat, ne ji držet v neustálých rozbrojích.

Co se nepovedlo? Západní Evropa nebyla připravena na pád tzv. železné opony. Neustála ho. S pádem tzv. komunismu -- či řekněme s pádem stalinistického či obecně řečeno sovětského modelu komunismu -- se obnažily systémové limity stávající fáze kapitalismu. Evropský welfare state přestal sloužit jako "štít" proti sovětskému bloku. Evropa se vzhlédla v čínském modelu, kdy nadnárodní společnosti jásají blahem nad silným státem, který se však nezajímá o lidská práva a o nějakou sociální politiku, ale vytváří jim podmínky k maximalizaci zisku.

Tzv. střední vrstvy se najednou ocitají ze středu pozornosti na okraji. Najednou se o ně ti, kdo se jimi celou dobu oháněli, neopírají. Náhle jsou ponechány napospas mechanismům, jež je zbídačují. Co na to evropské politické elity?

Ty se vytrvale modlí k frázím o "zodpovědnosti" (ale jenom něčí), "nutnosti šetřit" (ovšem pouze na někom) a o "prosperitě" (jenže krajně selektivní). V hledáčku těchto politiků tak nejsou problémy lidí, kteří demonstrovali v ulicích měst v Řecku, v Itálii, ve Španělsku. Ne, maximálně má oko veřejnosti spočinout na "chrabrých a odvážných bojovnících za svobodu" v Ukrajině s tím, že nad nějakými tendencemi k fašizaci se jednoduše přivře oko (ne-li obě).

Evropská unie si není dodnes schopna přiznat, že svou zahraniční politiku nezvládla. Nebyla schopna prezentovat nějakou jednotnou vizi této politiky. Nedokázala zabránit masakrům v zemích bývalé Jugoslávie, do dnešních dnů nebyla schopna do svých struktur začlenit Turecko -- a učinit z něj jakousi výkladní skříň prosperující země, kde je hlavním náboženstvím islám, nedovedla zabránit současné situaci na Ukrajině, kdy hrozí rozpad tohoto státu na dvě části.

Místo sociálního blahobytu a sbližování jednotlivých kultur jsme svědky zostřujícího se sociálního konfliktu, který se mj. projevuje odváděním pozornosti občanů k zástupným problémům. Opět se hledají "oni", kteří za vše mohou -- a na něž má být "hněv davů" namířen (to proto, aby náhodou nesměřoval úplně jiným směrem).

Tendence "hnědnutí" společnosti můžeme sledovat v Řecku, v Maďarsku, na Ukrajině, ale i na Slovensku či ve Francii. A obávám se, že časem bude hůř.

Už proto, že nejen na české scéně, ale v Evropě vůbec, se diskredituje sociální demokracie jako levicová síla.

Symbolem této diskreditace může být navržení Hashima Thaçiho na Nobelovu cenu za mír. Návrh na jeho ocenění vzešel z dílny šéfa své sociálnědemokratické frakce v Evropském parlamentu Hannese Swobody.

Takto si oslavu svobody a demokracie tedy rozhodně nepředstavuji. Návrh považuji za výsměch. Výstižně se k němu vyjádřil český europoslanec, Richard Falbr: "Je to zločinec, který patří před haagský soud za zvěrstva, kterých se UÇK pod jeho velením dopouštěla. Rada Evropy ho právem podezírá nejen z obchodu s orgány odebranými srbským zajatcům, ale také z obchodu s drogami." Jenomže Unie si zřejmě potřebuje ospravedlnit neospraveditelné -- totiž bezprecedentní schválení samostatnosti Kosova (dlužno říci, že ani zde se nenašla jednoznačná shoda, bohužel Česká republika patří k zemím, které si pospíšily, aby tento neomluvitelný akt posvětily).

Na jedné straně Unie (byť nemůžeme mluvit o všech jejích členských zemích) podpořila zločineckou UÇK, podpořila bezprecedentní válku proti Iráku, účastnila se bombardování v Libyi (a našly by se další podobné případy), na straně druhé je zmítána antiislámskými vášněmi. Dochází zde tak k nálepkování muslimů jako "hlavního problému Unie", čímž má být zakryto, že Unie je nahá, že již nestojí na základech, jež měly být zárukou bezpečnosti a prosperity.

Jistě, je třeba vystupovat proti takovým projevům kteréhokoli náboženství, jež jsou v rozporu se základními lidskými právy. Je nemyslitelné, aby Unie přijala např. ty části šaríi (samozřejmě záleží na jejím výkladu), které degradují ženy na věci a legalizují jejich týrání či i vraždění (např. tzv. vraždy ze cti). Stejně tak je ale nemyslitelné, aby se v Evropě pořádaly novodobé hony na čarodějnice s tím, že frustrovaní se vybijí a dají pokoj. Ne, tak Unie své sociální problémy nevyřeší.

Jan Keller, jehož tváří se B. Sobotka snaží před volbami do Evropského parlamentu zaštítit, aby sociální demokracie neutrpěla úplný debakl, v únorovém rozhovoru pro MF dnes mj. říká: "Možnost je jenom jedna: Snažit se dělat maximum pro to, aby ti lidé (kvalifikovaní a vzdělaní) neměli důvod utíkat z vlastních zemí. Pokud se nestabilizuje prostředí mimo Evropu, budou se sem ti lidé masově stěhovat... Rozhodně se to nedá regulovat tím, že se kolem Evropy postaví ostnatý drát."

Část levice ho odsoudila, že hraje na antimigrační vlnu. Kellerovým vzkazem je však evidentně apel na zlepšení sociální úrovně (a vzdělanosti) všude ve světě. Apel na to, že již nelze z druhých týt, jako např. tyly koloniální velmoci ze svých kolonií. Že taková politika se vždy vymstí -- a je nutno zdůraznit, že koloniální politika natropila v kolonizovaných zemích mnoho škod, z nichž řada je patrná dodnes. Kellerovo téma je vzdělanost a vzdělávací systém -- a dobře si uvědomuje, že nemají-li ve světě existovat neokolonie, které budou jiným sloužit toliko jako odbytiště zboží a zásobárna nerostnými surovinami, je potřeba, aby si tyto země vybudovaly svou inteligenci. Aby dostaly šanci. Bavíme se o zemích, které jsou často sužovány konflikty, hladomory, které jsou decimovány AIDS a které tak nějak leží na okraji našeho zájmu. Svět je propojený, každé narušení ve světové rovnováze (a že je narušena až běda), se nám vrátí jako bumerang.

Ano, migrace jsou jevem žádoucím a pozitivním. Měli bychom ale dbát na to, aby ve světě nevznikala epicentra vojenských masakrů a genocid, které dají do pohybu masy zoufalých a zbědovaných. Potenciální celosvětový konflikt by takový proces odstartoval.

Železná opona mezi východem a západem sice padla, ale vytváříme zdi nové. Zdi, o něž se tříští lodě se zbědovanými uprchlíky, se ženami a dětmi, které také chtějí žít. Napínáme nové ostnaté dráty, abychom mohli tvrdit, že bída je tu proto, že sem přicházejí "ti oni". Není tomu tak. Bída je tu proto, že byl narušen sociální smír, aby úzká klika nadnárodních korporací mohla ještě o něco více navýšit svůj zisk. Tento postřeh v rozhovoru s J. Kellerem postrádám.

Jakou debatu můžeme před volbami do Evropského parlamentu čekat od sociální demokracie? Od strany, jež se chlubí, že zruší poplatky ve zdravotnictví -- a už ji nezajímá, zda si nemocnice (aspoň některé) tyto poplatky nebudou vynucovat jinak? Od strany, jejíž ministr zahraničí se zaříkává, že euro nemá alternativu -- a již ho nezajímá, jakou cenu by za ně kdo zaplatil? Obávám se, že žádnou.

Sociální demokracie totiž po volbách do PSP ČR neprošla potřebnou reflexí. Řešila své údajné zrádce, aniž se zabývala tím hlavním. Kam kráčí a s čím tam kráčí.

Obávám se, že k obojímu se velmi stručně a jasně vyjádřil její předseda, B. Sobotka:

"Už to není revoluční situace opoziční strany, která mohla podporovat v zásadě cokoli, na co si vzpomněla."

Jak máme tomuto výroku rozumět? Zcela jednoduše -- dokud jsme potřebovali vystřídat Nečase ve funkci, byly nám různé demonstrace dobré. Co jsme na nich říkali, jsme pochopitelně nemysleli vážně (a proto na nich také chybělo více lidí, kteří nám oprávněně již tehdy nevěřili a řekli si, že nám nebudou dělat šašky). Ale něčím jsme své voliče získat museli, že? Nám je úplně jedno, jestli má církev právo na majetek, jenž jí má být vydán k volnému disponování. Nějaké argumenty Lenky Procházkové a jí podobných nás nezajímají, stejně jako stanoviska některých ústavních soudců (proč bychom jejich věcné připomínky vůbec studovali, natož, abychom se jimi zabývali?). My se potřebovali dostat k moci -- a tam konečně jsme.

Je-li tomu tak, nabízí se ale jedna stěžejní otázka: K čemu my, potenciální voliči ČSSD, tuto stranu ještě potřebujeme?

Je smutné, že se takto musíme ptát v době, kdy jsou sociální a lidská práva v ohrožení a kdy o nějaké svornosti a solidaritě mezi lidmi nemůže být řeč.

0
Vytisknout
4687

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2014