Gambleři moci

8. 2. 2014 / Lubomír Brožek

Rozdíl mezi politikou a divadlem spočívá především v tom, že hloupý divadelní kus může občan ignorovat stejně jako mizerný politický špektákl, avšak nemusí za něj platit.

Jacob van Blom

Po téměř čtvrtstoleté "kultivaci" naší politické scény už i těm největším nedovtipům začíná být jasné, že politické řemeslo není pro žádné měkoty. Ale na druhou stranu není vhodné ani pro tvrďáky tradičního střihu, kteří nedovedou ustoupit z daného slova, s paličatou zatvrzelostí dodržují sliby, stojí si na svém a věří, že lhát je slabošské. Takoví by se věru se zlou potázali a novináři by je měli za pitomce. Nejlepší je něco mezi tím. Ani tvrdý, ani měkký. Asi jako vajíčko na hniličku.

Nezbytné je osvojit si newspeak a vydržet celé hodiny mluvit a nic neříci. Protože pokud už něco řeknete "mimo záznam", anebo (nedej bože!) rovnou do telefonu, samozřejmě v dobré víře, že to nikdo nebude trapně rozmazávat, hrubě riskujete, protože nikdy nevíte, kolik uší nejrůznějších profesionálních maniaků, od analytiků, přes roztodivné investigativce, až po kryptografy a jiné jurodivce, vás poslouchá a proč. Stačí utrousit něco zcela banálního, co je všem jasné, ač o tom nikdo hlasitě nemluví -- třeba: "Ty vole, Mandela!" anebo: "Ať jde Evropská unie do prdele", a hned jsou toho plné noviny a všichni jsou z toho paf. Bezpečné dnes už nejsou ani ložnice, natož internet, poskytující soukromí asi jako korespondenční lístek.

Politika je zkrátka role tak nevděčná a náročná, že je záhadou, proč se do ní dere tolik ochotníků. Pravda, honorář je sice velkorysý, rodina rozhodně nestrádá, jako kdybyste se živil něčím tak přízemním a pohrdaným jako je umělecká tvorba či kantořina, anebo dokonce něčím prostě užitečným -pěstováním brambor anebo pečením housek. Ale riziko také není právě zanedbatelné. Nějak se ovšem člověk živit musí, že.

Otázkou nicméně zůstává, kde se takoví jedinci berou. Že by se někdo jako politik už narodil, je málo pravděpodobné. A přece se co chvíli ze stranického vejce nějaký šikula vyklube a začne zázračně růst. Chráněn imunitou, obdařen loajalitou, spřízněn volbou. Utilitární. Bez skrupulí a empatie. A hlavně, jak se dnes s oblibou říká "s tahem na branku". Důležité ovšem je, aby si v zápalu boje nedal vlastní gól a zůstal ve hře. V té prastaré, tolikrát obehrané, a přece tak svůdné a opojné hře o moc, vliv a místo na slunci vyvolených.

Má-li nějaké hendikepy, třeba zbytky sociálního cítění, musí je držet na uzdě a nedat najevo slabost. Je vůbec dost zajímavé, jak užitečným nástrojem proklamované svobody může být taková uzda! Ostatně i prostý lid je třeba držet na uzdě. V demokracii je sice vládcem a my, politici, jsme tedy de facto jeho zaměstnanci, ale to ještě neznamená, že si na nás bude vyskakovat. Politika je v tomto "nejlepším ze všech světů" možná posledním zaměstnáním, kde mají zaměstnanci své zaměstnavatele...ano, přesně tam.

Démos ať si klidně vládne a pokud chce, může tomu i věřit, ale pravidla určujeme my. Jeho povinností je nás štědře platit. Za to mu dovolíme (ó, jak jsme velkorysí), bude-li v zásadních věcech držet hubu a krok, po libosti neškodně tlachat. O všem? Ovšem. Ale hlavně o ničem. Beztak se ten náš slavný démos, jak už bylo kýmsi řečeno, dost fláká a nestíhá uživit tu hrstku, jejíž majetky by stačily dvěma třetinám celého lidstva ke slušnému životu!

Má-li někdo tu smůlu, že se octne na dně a přestane svým zpanštělým zaměstnancům přispívat, je dehonestován některým z tradičních stigmat nepřeberného slovníku odlidštění coby socka, netáhlo, lůza, chátra, holota, verbež, póvl, ksindl..., mající ještě tu drzost se zajímat, co bude s generací jeho dětí, které se nenarodily zajištěné a ve vatě a vstupují s tak nejistými vyhlídkami do života ve světě gamblerů s bohatstvím, osobní prestiží, bezmezným vlivem a sofistikovanou strategií moci, jíž hráči mez mrknutí oka obětují fabriku, banku, město, zemi (i s jejím vládcem- lidem), kulturu, kulturnost, mravnost, čest, úctu k sobě i k lidským hodnotám, budoucnost..., cokoliv.

A nikdy nebudou mít dost. A média je budou vynášet. Nikoliv jako bezskrupulózní korupčníky, predátorské pragmatiky a obsedantní chamtivce, ale jako velké ekonomy a charismatické vůdce. Problém je, jak upozorňují Adorno s Horkheimrem, že: "Nikoli náhodou vypadají jako holiči, provinční herci a novinoví pisálkové. Jejich morální vliv částečně spočívá právě v tom, že jsou sami o sobě bezmocní, a podobají se tak většině lidí, pro něž jako jejich zástupci ztělesňují plnost moci, aniž jsou sami něčím jiným než prázdnými místy, na něž právě spadla moc. Nejsou ušetřeni rozpadu individuality, ale rozpadlá individualita u nich triumfuje, a tento triumf je do jisté míry kompenzací za její rozpad. Vůdci se stali beze zbytku tím, čím vždy už jaksi byli během celé buržoazní éry, totiž herci, kteří hrají roli vůdce."

Také vám to připadá výstižné? Pozoruhodné je, že uvedený citát vlastně není adresován naší současnosti. Byl napsán v první polovině čtyřicátých let minulého století. Byl určen jiným dějům a jiným souvislostem. Jenom si marně lámu hlavu, co by se na něm dnes, v prostředí rozpadající se Keynesovy utopické vize a agresívního konzumerismu, dalo změnit. Důležité by možná pro začátek bylo, jak radí výše zmínění citovaní autoři, aby jejich "nafouknutý obraz" (šamanský mediální obraz nezranitelných, nepostižitelných a neomylných gamblerů moci) "splaskl na rozměry, které odpovídají jejich nicotnosti."

0
Vytisknout
6311

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2014