Církevní restituce aneb, o čem ještě nebyla řeč

25. 11. 2013 / Jiří Baťa

Jen stručně bych se ještě chtěl vrátit k církevním restitucím. Problematické, se zcela zjevnou motivací "podílu na zisku", politicky motivované a vědomě nespravedlivé řešení otázky vyrovnání se státu a církve a s tím spojená církevní restituce jsou a ještě budou dlouho předmětem veřejného i politického zájmu. Církevní restituce, protlačené zájmovou a na věci zainteresovanou skupinou politicky (nevylučuje se i ekonomicky a finančně) angažovaných lidí z bývalé koaliční vlády stran ODS, TOP 09 a toho třetího vzadu byl akt, jakkoliv to oni sami popírají, nedemokratický, odporující spravedlnosti, logice a zdravému rozumu. Jinými slovy, druhá vlna tunelové privatizace.

Ačkoliv se církevní restituce ve svém důsledku dotýkají min. 80% občanů ČR, procedura schválení zákona o církevních restitucích neproběhla v duchu demokracie, případně referenda, ale jednoznačně s cílem prosadit tento zákon ve zcela evidentních korupčních podmínkách. To vše přesto, že poslední koaliční vláda ODS, TOP 09 a v tu dobu již LIDEM místo VV, měla ve svém programu boj proti korupci, zaštiťovaný paní Peake ze samozvané politické strany - skupinky LIDEM, složené z odpadlíků - bývalých poslanců VV, kteří se v rozporu se všemi pravidly, zvyklostmi a ústavním pořádkem prohlásili za politickou stranu, čímž dvěma silnějším politickým partnerům ODS a TOP 09 zištně zaměřeným na realizaci církevních restitucí pomohli nezákonně protlačit schválení zákona o církevních restitucích.

Záminka, preferovaná zájmovou skupinou politiků z ODS a TOP 09, že "Co bylo ukradeno, musí být vráceno" je nestydatě pokrytecká, falešná a lstivě vypracovaná s cílem využít a ještě více zdiskreditovat komunistický režim, který měl údajně církev připravit o nebývalý movitý i nemovitý .majetek. To na jedné straně. Na druhé straně mistrně a takticky tito lidé využili tento akt k vlastnímu prospěchu, neboť jen "chudý duchem" by si mohl myslet, že v tomto podvodném tunelu nejsou tito lidé nějakým způsobem finančně zainteresováni. Vždyť z takto zpět získaných desítek miliard jak v nemovitém majetku, tak finančních kompenzacích církvi, se pro "snaživce" vždy nějaký ten miliónek najde jako dík za významnou pomoc při uskutečnění neopakovatelného podvodu na občanech ČR. V tomto případě totiž nešlo o právem a spravedlností podepřené vracení majetku, ale vydírání a následné "darování" majetku církvi, která vlastníkem nikdy nebyla.

Na téma církevních restitucí a nesouhlas s nimi bylo řečeno a napsáno mnoho a nelze říct, že by šlo o nějaké přihlouplé a plané žvásty. Nic z toho bohužel nehnulo myslí ani svědomím na restitucích zaangažovaných koaličních politiků, stejně tak ani právním vědomím soudců Ústavního soudu. Logice odporující církevní restituce byly prosazeny přesto, že dodnes nejsou ze strany církve předloženy písemné seznamy nárokovaných či spíše vymáhaných nemovitostí, polností, lesů, rybníků a jiných věcí. Platnost zákona o církevních restitucích přesto nebyla pozastavena, ani revidována. Je zcela nepochopitelné, že především Ústavní soud nebere v potaz právní a historická fakta a skutečnosti a co hlavně, že jde proti nesouhlasu většiny občanů ČR, na jejichž názor se vláda a politici neptali přesto, že nemalá část finančního vyrovnání půjde na vrub milionů občanů-daňových poplatníků, které tak zatíží na desítky let.

Jsem z právního hlediska absolutní laik a "detektiv" amatér, nicméně bych si dovolil položit několik otázek:

Především, je-li (ze strany církve a některých politiků) požadováno vrácení majetku církve pod záštitou proklamovaného (nařčení) "Co bylo ukradeno, musí být vráceno" mělo by být chápáno jako úmyslný (trestný) čin, který je v rozporu s platnými zákony tohoto státu. V tom případě by mělo být, rovněž v intencích platných zákonů, zahájeno trestní stíhání neznámého pachatele, ovšem za předpokladu, že tento trestný čin nebyl již promlčen. Tato možnost však nebyla vůbec řešena. Nicméně...

Jak kvalifikovat požadavek na vrácení "nějakého" majetku církvi, není-li tato schopna doložit relevantní, příslušnými soudními a jinými orgány odsouhlasený a potvrzený seznam majetku, který by měl být vrácen (nemluvě o tom, že na vypracování seznamu měla církev minimálně 23 let)?

Jak může soudní orgán, notabene Ústavní soud ČR, odmítnout relevantní protesty z řad odpůrců zákona, tj. občanů, ale i občanských a jiných subjektů, proti zákonu o církevních restitucích, neměl-li sám dostatek relevantních důkazů o oprávněnosti požadavků, neměl seznamy a doklady o nabytí-vlastnictví požadovaného majetku, jinými slovy, tyto dokumenty nebyly soudu k dispozici a tedy známy? Každý soud, posuzující spáchaný čin, tedy i krádež církevního majetku, která je předmětem sporu v rámci církevních restitucí, by měl vycházet z důkazního řízení, tedy zjištění důkazů různého použitelného charakteru, na základě čehož může rozhodnout o vině či nevině, stejně jako v jiných soudních případech.

Otázka rovněž je, zda ÚS postupoval správně, když věc církevních restitucí nepostoupil k projednání soudu nižšího stupně, aby tak byla naplněna litera zákona o soudnictví, jde-li o projednávání krádeže majetku velkého rozsahu. To se však nestalo a o věci podle mého názoru neoprávněně rozhodoval ÚS.

Zde je v této souvislosti na místě rovněž upozornit na jistý justiční problém a závažný nedostatek v práci ÚS a sice, že ačkoliv nebyl veden soudní proces, nebyl zjištěn, usvědčen a odsouzen viník "krádeže" církevního majetku, přesto jednoznačně a z nepochopitelných důvodů je "stát" označován za "zloděje" církevního majetku. Cestou schválení zákona o církevních restitucích bez řádného soudního procesu byl (stát) donucen tento verdikt uznat, čímž byl rovněž donucen k postupnému navracení majetku církvi, aniž byl cestou soudu:

ad 1) někdo, tedy stát, obviněn,

ad 2) byl souzen,

ad 3) trestná činnost-krádež byla relevantně prokázána,

ad 4) byl uznán vinným,

ad 5) byl odsouzen,

ad 6) mu bylo mj. uloženo i vrácení odcizeného majetku v rozsahu dokumenty prokazatelně doloženého majetku patřící církvi.

Z čeho tedy asi vycházel Ústavní soud, nemaje žádné relevantní důkazy o oprávněnosti požadavků církve? Že by o oprávněnosti požadavků církve ÚS vycházel jen ze subjektivních domněnek, názorů a osobního přesvědčení? Nebyly tam rovněž nějaké "nežádoucí" vlivy, tlaky, přísliby apod.? Ústavní soud posvětil církevní restituce nejtěsnější většinou jednoho hlasu. Z toho lze vyvodit, že mezi soudci neexistovala jednoznačnost a shoda v názorech, ale spíše pochybnost a proto v duchu zásady in dubio pro reo, tedy, že v případě  pochybností mělo být postupováno ve prospěch z právnického hlediska obžalovaného, ale protože zde soud nerozhodoval o vině či nevině, byť se jednalo o krádež majetku, místo obžalovaného zde bylo ve věci rozhodnuto vůči subjektu, v němž byl virtuálně obviněn stát.

Což nebyly ÚS podezřelé nestandardní kroky a způsoby, kterými se koaliční politici snažili "protlačit" uzákonění církevních restitucí?

Nebyl snad na církevní restituce dostatečně logický, relevantní a jasný názor ústavního soudce, profesora JUDr. Jana Musila, CSc.?

Nedopouští se náhodou sám Ústavní soud svým rozhodnutím činu, který je protiprávní, nezákonný a tudíž neplatný?

Otázka poslední, kdo bude řešit tyto nezodpovězené otázky, které jsou natolik zásadní, že by už z logiky věci měl být zákon o církevních restitucích rozcupován do mrtě. Domnívám se, že otázka církevních restitucí by měla být znovu otevřena na půdě Poslanecké sněmovny, v této věci vyvoláno obecné referendum a podle výsledku revidovat platnost zákona o církevních restitucích.

Domnívám se, že nedojde-li ze strany ÚS k uznání pochybení, kterých se v této souvislosti vůči státu a občanům dopustil, je třeba věc předat k Evropskému soudu nebo jiným mezinárodním soudním orgánům. Pravda musí zvítězit, říkal už T.G. Masaryk.

Máme-li, či lépe řečeno chceme-li napravit pokleslou politickou a právní morálku, odpovědnostní nedostatečnost, zkorumpovanou demokracii a ekonomicky rozvrácený stát z pozůstalosti koaliční vlády ODS, TOP 09 a politického zmetku LIDEM, musíme se zasadit o nápravu těchto nedostatků i za cenu, že se jako občané obrátíme na cizí právní pomoc. Třeba Švýcarsko. Nebo snad máte jiný názor?

0
Vytisknout
7335

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2013