Otevřít oči bude to nejtěžší

17. 6. 2013 / Štěpán Forgáč

Důvodem k zakládání teritoriálních společenství bylo a je uspokojování základních potřeb jejich členů. Těmi potřebami jsou kontinuální zajišťování co nejlepších existenčních podmínek života (viz. Maslowova pyramida základních potřeb). Primárním procesem ve společenství jsou tedy kontinuální kontakty mezi jeho členy za účelem naplňování jejich dominantních potřeb -- bezpečí a existenčních jistot.

Použiji-li, z psychologie, zákon pregnance (seberegulace) jako výchozí bod úvah, měl by primární proces představovat základ uspořádání lidského společenství. Tato myšlenka může znít jako samozřejmost, ale pokud se podíváme na skutečnost, opak je pravdou. Vidíme společenství, v nichž primární proces -- proces seberegulace, není základem jejich uspořádání, ale je záměrně blokován.

Kdo, či co ho blokuje? Odpověď je prostá: Blokují ho jiné organizace -- jejich primární procesy vyvolané potřebou naplňování jejich dominantních potřeb -- důvod jejich vzniku.

Těmi jinými organizacemi jsou politické strany a privátní firmy, tedy jednotlivci a skupiny zformované do organizací.

Dominantní potřebou politických stran je potřeba regulovat, tedy ovládat společnost. Dominantní potřebou firem je zisk a za účelem jeho dosažení potřeba regulovat potřeby společnosti, tedy rovněž potřeba ji ovládat. Obě organizační uskupení mají tedy stejnou dominantní potřebu. Tato shoda je základním předpokladem pro vznik symbiotického vztahu. Strany i firmy vzájemnou prospěšnost pochopily a spolupracují a vládnou. Na otázku, který z obou organizmů je tím silnějším partnerem, je odpověď prostá: organismus firemní. Ten má skutečnou moc ve společnosti, a to na každé úrovni. Skrze politické strany ji realizuje a ony z jeho moci profitují.

Stav trvalé podřízenosti stranám a firmám je zakonzervován především proto, že se jim, za vydatné pomoci filosofie a politologie, doposud daří přesvědčovat občany o demokratičnosti současné formy společnosti. Že "svobodné volby" jsou vlastně už tou demokracií, protože jinak než skrze politické strany si lid vládnout nemůže. Největším nepřítelem demokracie jsou, z logiky věci, právě politické strany. Ony samy mají, demokratičnost postrádající, hierarchickou vnitřní strukturu. Ta, rádoby demokraticky, generuje pro daná období své vnitřní i vnější regulátory -- vládce. Jednosměrná hierarchická struktura shora dolů je nevyvratitelným důkazem jejich nedemokratičnosti obecně.

Tvrzení, že si lid nemůže vládnout sám, že to lze jen skrze politické strany -- jejich zastupitele, je sofisma. Ovšem, klobouk dolů, mistrovské. Historicky dokázalo svou životaschopnost. Stalo se z něj dogma a prostředek ovládání lidstva. Z mého pohledu je "Sametová revoluce" krok zpět. Místo kroku vpřed -- k demokracii, couvla naše společnost krok zpět -- ke kapitalismu. V něm je regulována -- ovládána. Cesta k seberegulaci -- demokracii -- zdravé společnosti, cesta ven ze současného marasmu, je před námi. Vydáme se po ní?

Každý, kdo otevře oči, to může vidět. Když se bude dobře dívat může spatřit, napříč společností společnou a v ní i svou vlastní nesvobodu -- příčinu nepřítomnosti demokracie.

Demokracie je symbióza kolektivního a individuálního, tzn. že, rozprava uvnitř společenství -- proces kolektivně vytvářeného pohledu je následován volbou -- individuálním rozhodovacím procesem.

V demokracii je svoboda jednotlivce plně obsažena ve svobodě společenství. Svoboda jednotlivce a svoboda společenství jsou dvěma stranami jedné mince. V demokracii je občanská společnost nadřazena trhu. Jen v ní může být trh "jen" svobodný. Ne svévolný, jak je tomu v současnosti.

Závěrem si dovoluji si prohlásit že naše demokracie je nesmysl.

Při posouzení diktatur -- socialismu a kapitalismu, je diktát kapitálu pro člověka neporovnatelně horší. Může pro něj být, a čím dál více tomu tak je, existenčně zničující, aniž by záleželo, na rozdíl od diktátu socialismu, zda se mu protiví nebo ne. K tomu jsem dospěl díky dlouholeté osobní zkušenosti s oběma, s demokracii neslučitelnými, společenskými formacemi.

Demokracie je stav. To znamená, že teritorium je nebo není demokratické. Míra demokracie je dána podílem demokratických a nedemokratických společenství v něm. Z toho vyplývá i to, že ve svém vlastním teritoriu může být společenství demokratické, ale v rámci vyššího územního ceku ne, protože ten demokratický není. Demokracie nemůže začínat státem, ale těmi nejmenšími občanskými formacemi a úplně nejdříve legalizací jejich práva na svobodu seberegulace.

Demokratizovat celek -- stát, je možný jen skrze zdemokratizované elementární součásti -- jednotlivá společenství obcí a měst. Tady se musí začít. Co nemáme a nutně k tomu potřebujeme, je svoboda -- mít možnost sami regulovat svá elementární společenství -- legalizaci tohoto zásadního společenského práva. Vybojováním legalizace tohoto práva je klíčem k započetí realizace zásadní -- prospolečenské -- změny.

Svoboda jednotlivce neexistuje bez svobody společenství. Jedna bez druhé jsou pouhou svévolí.

Otevřít oči bude to nejtěžší.