Ode zdi ke zdi. Vládní krize jako krize české demokracie

15. 6. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Výroky premiéra České republiky budí závažné pochybnosti o tom, jestli je Česká republika opravdu demokratická země, tj. jestli v ní vládnou lidé, kteří jsou opravdu demokraté,nebo spíše političtí podnikatelé, kteří nás voliče potřebují (zatím) jen k tomu, aby mohli se svým politickým mandátem úspěšně podnikat.

V posledních více než dvaceti letech a v posledních pěti letech se stále větší intenzitou jsme svědky absolutního odcizení mezi reprezentanty lidu (politiky) a voliči. Zdá se, že řada českých politiků žije dnes v jakési "bublině", která je tím větší, čím vyšší a důležitější funkci konkrétní politik vykonává. Tato vláda je flagrantní ukázkou ztráty soudnosti a arogance moci, která nemá a nechce vzít najevo svojí základní, elementární odpovědnost k politickému systému České republiky a k občanům České republiky. Jsou v ní lidé, kteří nemají ani potuchy o tom, jak funguje společnost a jaký je vlastně smysl slova demokracie. Svým chováním budí naopak dojem, že udržení se u moci je cílem samo o sobě. Tomuto cíli jsou ochotni podřídit všechno - osud celé země i svoji osobní čest a integritu a v neposlední řadě kredibilitu politického systému (nebo to, co z ní zbylo). Moc (a z ní plynoucí výhody a závazky) je základním, přímo elementárním cílem, který už nemá žádný reflexivní vztah k voličům a veřejnému zájmu. V minulosti se vláda hájila tím, že "musí dokončit reformy", které prosazovala často nestandardními prostředky. Dnes už ani o tom nemluví. Dnes už prostě mluví jenom o tom, že neodejde. A nutno dodat, že v případě ODS, Petr Nečas riskuje (nebo spíš obětuje) i politickou budoucnost svojí strany.

Mediální guláš pana premiéra

Při pohledu na premiéra Nečase při pátečním vystoupení ve sněmovně se člověk musí stydět. Pár minut potom, co policie sdělila hned několik skandálních informací -- například tu, že jeho nejbližší spolupracovnice je obviněna za dvou trestných činů, nebo to, že existuje podezření, že zástupce státního zástupce v Praze je podezřelý z trestné činnosti, pan premiér tvrdí naprostý opak a policejní informace překřtí na "mediální guláš".

Nečas v pátek v parlamentu prezentoval celou kauzu jako tři paralelní příběhy (čti spolu nesouvisející), a to v protikladu s tím, co pár minut před ním sdělila oficiálně policie. Premiér se pokusil umenšit celou věc také tím, že tvrdil, že mělo sledování nahrazovat ochranku jeho rodiny, při němž mělo dojít k nějakým formálním pochybením. V případě úplatkářství, které ve své řeči zcela odřízl od své nejbližší spolupracovnice, se premiér vyjádřil tak, že se jednalo o standardní politický deal, ale zapomněl na to, že se zde šlo z podstaty o kupčení s funkcemi, respektive kupčení s poslaneckým mandátem, který by měl být vykonávat "v zájmu všeho lidu", nikoliv ale v zájmu svého osobního zisku, navíc placeného z peněz nás všech. Jednalo se o kupčení, které se ve sněmovně dělo opakovaně a na základě kterého se v ČR přijímaly klíčové zákony nebo volil prezident republiky, a které dnes (konečně) policie a státní zastupitelství právně kvalifikují jako trestný čin. Panu premiérovi za ta léta ve vrcholné politice ušlo, že státní nebo polostátní firmy a vůbec erár tu není od toho, aby si ho politické strany privatizovaly za účelem uzavření nějakých svých dealů a že součástí těchto dealů nemůže být poslanecký mandát. Nejen, že odmítl rezignovat, ale svými slovy otevřeně zpochybnil základní demokratické mechanismy a nepřímo učinil z poslaneckého mandátu komoditu. Poškozování České republiky a hrdinové z Afghánistánu

Další únikovou strategii, kterou zvolil P. Nečas i jeho vládní kolega M. Kalousek, je tvrzení, že jednání policie bylo nepřiměřené a že vyšetřování ve vojenské rozvědce došlo k poškození jména České republiky v zahraničí. Ministr Kalousek se odvážil dokonce k tomu odvést zájem od celé kauzy k jakýmsi polo-konspiračním teoriím ohledně znehybnění české vojenské rozvědky. Má jít o bezpečnost státu a útok na "hrdiny z Afghánistánu", tvrdí pan Kalousek. Prioritou číslo jedna je prý bezpečnost nás všech a o zájem, který jde mimo politické spektrum. Vládu není důvod destabilizovat. To, že tato vláda je přímo nebo nepřímo (dlouhodobě) spojena s korupcí, ba dokonce se ukazuje, že ono úplatkářství bylo součástí jejích politických dohod, je podle něj prostě druhotné, nebo snad vůbec nedůležité.

Privatizace veřejného prostoru a korupce

Tato situace má celou řadu příčin, které spolu souvisejí. Myslím ale, že základním jmenovatelem je tu celková privatizace společnosti, jejích institucí a společenských vztahů, která se v České republice konstituovala jako důsledek postkomunistické transformace a znovuzavedení tzv. tržních vztahů. Tato privatizace má ve zkratce různé dimenze a projevy:

A. Politický prostor jako trh

Radikální privatizace vedla k tomu, že se i politika a celý veřejný prostor staly arénou (nebo trhem) k vydělávání peněz pomocí redistribuce veřejných zdrojů do soukromých rukou. Vydělávání peněz se stalo premisou, která nahradila veřejný zájem nebo obecné dobro. Veřejné v Česku existuje jenom jako zdroj soukromých zisků (viz např. S-karty nebo penzijní reforma). Tato premisa se netýká zdaleka jenom politiků, ale také zcela soukromých (a nikým nezvolených) osob v pozici tzv. politických lobbistů, kteří tento trh ovládají zákulisně a kterým také přináší největší zisky. V rámci takto pojatých tržních vztahů nemá na sdílené důvěře (mezi zastupovaným a zastupujícím) postavený systém fakticky žádnou šanci. Politici v takovém systému sice potřebují voliče jako onen prvotní zdroj k tomu získat pozice, ale pro další fungování je už nepotřebují vůbec. Ostatně to bylo dnes ve sněmovně patrné.

B. Privatizovaný občan bez povědomí zájmů

Na druhou stranu, voliči žijí ve svém vlastním zprivatizovaném světě, ve kterém si sice na politiky stěžují a kritizují je, ale fakticky jsou zcela znehybněni díky celkové společenské fragmentaci české společnosti jako důsledek neoliberální privatizace. Součástí stejného problému je samozřejmě i otázka odcizení stavovských, nebo chcete-li třídních, zájmů od aktu volby a výběru. Voliči dnes totiž z velké většiny volí a podporují politické strany s programy, které jsou proti jejich stavovským zájmům, a mají tendenci se nechat zmanipulovat ve prospěch falešných, často ideologických klišé (jak jsme je viděli v prezidentské kampani). Politický marketing a také celková složitost, komplexnost a anonymita veřejné správy mezi jinými pomáhají zatemňovat vztah mezi každodenně vnímanou a zakoušenou realitou voličů (to, jak funguje veřejná správa a veřejné služby, kvalita života, lékařské péče, možnosti dovolání se a vymáhání práva, výše platů a důchodů atp.) a vlastní prací politiků a jejich konkrétní odpovědnosti za tuto realitu. Nebo prostě nevolí vůbec.

C. Média jako soukromý byznys

A konečně tu jsou česká média, která si sice nárokují roli "strážců demokracie", ale v zásadě podléhají také dynamice tržních vztahů. Jejich existence už není spojena primárně s veřejným zájmem nebo nějakým konkrétním politickým ideálem (např. s cílem prosadit nějaký politický cíl), ale s prodejem reklamy a s tím svázaným počtem prodaných výtisků, sledovaností, a tedy s logikou trhu. Dá se dokonce tvrdit, že v některých případech média "prodávají" svoje služby politikům a politickým stranám, nebo, že vlastní zpravodajství je pro jejich podnikání jenom druhotné. To platí samozřejmě daleko více pro soukromá média, ale této logice částečně podléhají také veřejnoprávní média. Mediální prostor je přitom jediný prostor, skrze který a podle kterého se voliči mohou orientovat v politice, a jsou to média, která mohou vytvářet primární tlak na politiky, aby se ze svých činů občanům zodpovídali (například tím jaká co vůbec tematizují a jaké otázky politikům kladou). Tzv. informování a skandalizace totiž nestačí.

Političtí podnikatelé a demokracie

Korupce, zneužívání funkce a přivlastňování veřejných zdrojů, pasivita a odcizení voličů, arogance politiků a paralýza veřejné kontroly -- všechny tyto problémy jsou jasnými příznaky privatizace veřejného prostoru a politiky. Současná kauza jasně ukazuje na to, že tato privatizace je realitou, ba normou. Výroky premiéra České republiky budí závažné pochybnosti o tom, jestli je Česká republika opravdu demokratická země, tj. jestli v ní vládnou lidé, kteří jsou opravdu demokraté,nebo spíše političtí podnikatelé, kteří nás voliče potřebují (zatím) jen k tomu, aby mohli se svým politickým mandátem úspěšně podnikat.

Jediným východiskem z této dlouhodobé krize demokracie je znovuobrození občanského zájmu o veřejný prostor a hledání alternativ. Tak, jak je celý politický systém nastaven, neexistuje jiný mechanismus než široká občanská angažovanost, postavená na prosazování a uvědomění si svých zájmů. Demokracie nemůže být postavena jenom na dobré práci policie a justice jako atributů právního státu. K tomu, aby se něco začalo opravdu měnit, je nutný alespoň elementární pocit, že angažovat se má smysl a že změna je vůbec možná. Premiér České republiky a jeho vláda dělá zatím všechno proto, aby tomu tak nebylo. I proto, nebo hlavně proto, že ve vztahu k voličům vědí, že jim to nejspíš zase projde. Risk je zisk. Tak proč to nerisknout?

0
Vytisknout
14172

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2013