Otrocká slepota, bič, cukr a jiné argumenty

27. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Není to zase až tak dávná minulost, když v červnu 2012, u příležitosti výročí vyhlazení Lidic (10. 6. 1942), přijal přeživší lidické pamětníky premiér Nečas na zahradě Kramářovy vily, a řekl jim (mimo jiné): "Je to pro mne čest, vaše životní osudy nesmíme zapomínat, musíme si připomenout, že osud Lidic a Ležáků je něco, co by mělo být mementem." A hle, opravdu nezapomněl, náš pan premiér, o pevnosti jehož slov a názorů snad nepochybuje už vůbec nikdo.

Dříve než se rok s rokem sešel, vystoupil, nikoliv snad tváří v tvář německé kancléřce, tedy jako rovný s rovným, ale před Bavorským parlamentem - v uctivém předklonu a s omluvou. Jak jinak, že? Přeživší pamětníci lidické tragédie zajisté pochopí, že zmiňovat v takovém slavnostním okamžiku osudy jejich blízkých, by bylo vůči bavorským přátelům poněkud netaktní. Ostatně věřím, že pana premiéra již znají příliš dobře, aby je nějak zvlášť zaskočil, kdyby se bláhově domnívali, že se budou muset spokojit jen s jednou omluvou vysokého představitele České republiky -- a vida, už je tu další! Bravo, pane premiére!

Zajisté byl oceněn i takt, který vám nedovolil zmiňovat nechutnosti, k nimž docházelo i ještě v roce 1945, kdy do Protektorátu například dorazily Pochody smrti vězňů z koncentračních táborů - sudetští Němci se aktivně podíleli na zvěrstvech na bezbranných uprchlících, a to ještě době, kdy bylo jasné, že Hitler prohrál, nemluvě o dalších excesech, třeba masakru ve stanici Stod, kam přijel 14. dubna 1945 vlak od Plzně. Jeho vězni byli Češi, Rusové, Poláci, Francouzi, Američané, Holanďané a Dánové, celkem 4 000 osob. Zdržel se do 16. 4. 1945. Doprovod vězně nelidsky týral, po celou dobu nedostali jídlo a byli také bez vody. Během zastávky bylo ubito nebo zemřelo vysílením celkem 241 vězňů. Mrtví byli na valníku převezeni před židovský hřbitov ve Stodě, kde jiní vězňové museli vykopat šachtu 13 m dlouhou, 3 m širokou a 1,60 m hlubokou, tam je pohřbít a pokrýt 30 cm vrstvou hlíny. Někteří mrtví byli spoutáni a spojeni drátem.

Jistě, pane premiére, byla to hrozná doba a těžké jako hrom je v takových časech najít nevinného, který by mohl být vyvolán jménem, aniž by nebyli vzbuzeni duchové, "jichž se nelze zbýti". Ano, někdo by mohl tvrdit, že jste vůči našim sousedům snad až přehnaně laskavý, neřku-li devótní. Doufám, že vám takové invektivy nezkazí chuť k obědu a ukážete svým vlastním občanům, že nějaká přecitlivělost k lidským osudům vám v jejich případě rozhodně nehrozí. Myslím, že není ani na místě vám předhazovat zálibu v politice cukru a biče. Neboť cukr jste už vypotřeboval v Bavorském parlamentu. Co tedy zbývá? Pravda, někdo by mohl namítnout, že mluvit o demokracii a práskat při tom bičem, může působit poněkud výstředně. Asi jako mluvit o svobodě k zástupu otroků, jimž kdysi dal Abraham Lincoln naději ve slovech: "Demokracie je vláda lidí, lidmi, pro lidi." K čemuž, Lincolnův současník, Oscar Wilde, v ironické nadsázce poznamenal: "Demokracie jednoduše znamená mlácení lidí, lidmi, pro lidi."A když už jsme u biče, případně jeho metafory, nebude na škodu zmínit Herodotovu bajku, na niž jsem narazil v Rancierově knize Neshoda. Příběh vypráví o skythských válečnících, kteří svým otrokům, aby byli lépe ovladatelní, vypichovali oči. Jednou se však válečné tažení Skythů protáhlo natolik, že mezi tím stačila vyrůst generace vidoucích, kteří se při návratu bojovníků svým pánům postavili a k velkému překvapení válečníků byli v boji neporazitelní. Až někoho ze Skythů napadla prostá myšlenka: Vždyť jsou to koneckonců otroci, vezměme na ně biče!

A skutečně, když potomci otroků uviděli biče, propadli zmatku a dali se na útěk, neboť se v nich při pohledu na bič probudily dávné otrocké instinkty. Poselství Herodotovy bajky je tedy prosté. Slepota, neschopnost vidět svět a věci kolem sebe takové jaké jsou, dělají lidi poslušnějšími, odevzdanějšími, otročtějšími. Lze sice s nimi, za jistých okolností, mluvit o demokracii, ale řeči biče opravdu rozumějí. Je to poselství vpravdě mrazivé, třebaže se dnes už lidé nepřipravují o schopnost vidět a rozeznávat skutečnost tak surově a primitivně, jak to činili Skythové.

Nástroje jsou mnohem jemnější a sofistikovanější -- například média, stále ochotněji naplňující adornovskou vizi, že realita není možná nic jiného nežli vrcholná ideologie. A tak jsme stále více a hojněji zahlcováni například zprávami z ideologické konference TOP 09, věnované sílícímu vlivu komunistů, kteří by mohli, jak varoval formální šéf strany, místopředseda vlády a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, poničit budoucnost naší země na dlouhá léta. Úplně se třesu, že by nás takováto "možnost" připravila o jistotu, kterou máme v TOPce, jež se nás s rozkošnou naivitou snaží přesvědčit, že jejím skutečným protivníkem je někdo jiný než konkureční ODS.

Určitě nejsem sám, koho v této souvislosti napadne poťouchlá myšlenka: Kdopak asi, pane ministře zahraničí, přesvědčil premiéra, aby si pospíšil s omluvou do Bavor. A kdopak mu vnukl, pane ministře financí, podivuhodnou inspiraci neotálet se signováním církevních restitucí a uličnicky předběhnout nález Ústavního soudu? Vezmeme-li v úvahu fatálně padající preference ODS, zdá se, že s panem premiérem je na zkáze jeho vlastní strany opravdu radost spolupracovat.

Zvláště, když ho evidentně příliš nevzrušuje otázka, jak dlouho s ním budou mít trpělivost sami občané a nakolik budou ochotni rezignovat na svou schopnost vidět skutečnost v její nahotě a naslouchat se zatajeným dechem ideologická klišé, případně řeč biče, jíž rozuměli otroci, třebaže už není spletený z hrubé zvířecí kůže, ale ze sociální úzkosti a existenčních hrozeb.

0
Vytisknout
8370

Diskuse

Obsah vydání | 1. 3. 2013