VÁNOČNÍ ČTENÍ

Martina Kabátníka: Cesta z Čech do Jeruzaléma a Kaira 1491

24. 12. 2012 / Martin Kabátník

Ktož by chtěl jíti neb jeti bez vody a bez moře, kudyž sem já jel i šel, z země České z Litomyšle přes zemi Moravská a Slezská, až do Krakova cesta jest snadná a v počtu jest mil bez dvú padesát. Potom se bráti z Krakova do Lvova, také jest mil padesát, kteréžto město Lvov město jest v zemi Rouské. Potom se bráti z Rouské země do země Valaské až do města Sočavy, a jest mil také padesát. Od Sočavy k Dunaji počítají mil šedesát bez dvá. Od Du­naje přes zemi Turecká jest jeti přes hory ve­liké a přes pouště dlúhé a někde města i vsi se nalézají na cestách, ale řídko a ve mnoha mí­lích jedno od druhého, a to až do Konstantinapole. Do Konstantinapole od Dunaje jeli jsme tři neděle, než v počtu mil nevím co jest, neb se již od Dunaje míle nečtú.

Když jsme do Konstantinapole přijeli, viděl sem město veliké, a což sem rozuměti mohl i s jinými, kteříž Prahy svědomi byli, že se nám tak veliké zdálo jako tři Prahy, než já pravím jako puoltřetí, než spíš jest větší; než ti, kteříž se mnú byli, pilně je ohledajíc a spatřijíc, pravili že jest ještě větší než tři Prahy. V Konstantinopoli v tom městě najde lidi roz­ličných věr a jazykóv a každá víra nebo jed­nota mají své kostely a správce: Řekové, Říměné, Turci a Židé, a každé té jednoty jest velmi mnoho, však Turkóv jest najvíc a Židóv. Turci kostelóv svých mají mnoho, než žádný Žid, Řek ani křesťan do něho nechoď; leč by chtěl jich víru přijíti a obřezati se dáti, tehdy každého takového Turci přijmú a k němu se přívětivě mají, lásku k němu okazujíc, jemu pe­níze i jiné pomoci jemu činíc. Jakžto k němu milost má, tak se i dary k němu ukáže. Jakož se mnozí na tureckú víru dávají, a což sem roz­uměti muohl, že najvíc proto, aby peněz dosti měli. Jakož sem jednoho viděl i znal, kterýžto při tom času, když sem tam byl, dal se obřezati a přijal víru jich; proto sem nemuohl znáti, by co lepší byl než jako prvé; i zuostal u nich. V Konstantinopoli jest hrad nad samým mo­řem, zdělaný dosti nákladně, a v ohradě jest veliké a na prostředně veliké hoře leží, a hned pod samú horú schází se Bílé moře s Černým mořem, a žádný koráb, kterýž plyne z Benátek, nemuož jinudy připlynúti než pod hrad císařský. Také císař turecký na tom hradě dvorem jest ustavičně. Císař turecký jest pán buohatý velmi na stříbro, neb vždycky u jeho dvoru z samého z stříbra peníze dělají, kteřížto penězi slovú aspry, a svým žoldnéřuom a jich jazykem jenčařóm obyčej má každý den službu platiti, a to roz­dílně, jakož na kom vidí a jakžto zasluhuje. Některý má služby zapsáno sto aspróv na den, jiný puol druhé sta, některý padesát, některý XXX.ti, chudší XX.ti; to jest skoro obecno u něho platiti po XX.ti najnižším služebníkóm jakoby v Čechách nádvorníku nebo dělnému pacholku, ješto takový nic s vojnú činiti nemá; a již pak nejšpatnějšímu po čtyřech asprách na den. Aspra platí čtyři peníze bílé. V Konstantinopoli jest lázně veliká velmi a dílem čistým udělaná, v těchto zemích našeho jazyka neslýchaná, mnohým ovšem nevídaná. V té lázni jest komórek velmi mnoho na rózno sem i tam na všecky strany, že v nich zblúdí člověk a neuhodí z nich do obecné lázně. Do té každé komórky, ktož do které chce, muož vjíti a zmýti se móž sám po vóli, a v některé se také tři nebo čtyři myjí. A do té každé komuorky nebo lázničky teče voda teplá i stu­dená. Svrchnic v nich žádných není než jedné lavice, na kterýž sedají, a ty jsú z čistého mra­moru dělány, a jestli že se chceš shříti, tehdy lehni na podlaze; pakliť jest horko, sedni na lavici a deštičky pod nohy podloží, kteréž sú hned k tomu připraveny.

Prostřed těch komórek jest jako světnice veliká, prostřed té světnice jest jako by byl velmi veliký stuol zvýši dvú pídí, a jest na čtyři strany a jest čistým štukverkem dělaný, všech barev kamením čistým, až se rozličně stkve. V tom stole čtyrmecétma rour měděných; když vytrhneš z které šátek, tehdy stříká až do stropu v jedné teplá a v druhé studená voda čistá A v té lázni veliké množství jest dvéří na všecky strany, ješto jimi chodí do těch malých lázní, A ktož se chce v té lázni zmýti, dá aspru ten peníz a povolí sobě v ní jakž se líbiti bude. Ta lázně slove císařská a z té lázně každý den dávají plat študentem do koleje, neb jim to císař dal.

Do Konstantinopoli nesmí žádný nésti ani vézti vosku a soli; pakli by které z toho dvého našli u koho z hostinských lidí, poberu jemu Turci všecko, cuož má, neb hned od toho zvláštní úředníci jsou usazeni, ježto kupce přehledávají, a střehú toho velmi pilně.

Mohlo by se více něco psáti o obyčeji města a císaři jich, ale pro ukrácení zanechám, než to vím, že tu ještě dobré bydlo za peníze sobě učiniti muož, ktož je má, a svobodně sobě či­niti v jídle a v pití, než dále nevím, by je sobě člověk směl učiniti, zvláště křesťan a cizozemec. A když smy jeli z Konstantinopole, majíct úmysl jeti k Jeruzalému, plavili smy se přes zátoku morskú, kdež se schází Bílé moře s Černým mořem, hned tu v Konstantinopoli. A to plavení naše mohlo býti za míli zšíři a odtud smy neměli žádného vodného vezení víc přes nic, bychom se plaviti měli, až do Jeruzalema.

Přeplavivše se přes tu zátoku, jeli sme přes hory velmi veliké, majíce přes ně tři dni cesty, až do Bursy města císařského, a tu se míle ne­čtú, než slove den cesty. Bursa to město leží pod horami velmi velikými, ješto na těch ho­rách sníh vždycky leží, s rok do roka nestaje.

Bursa jest město bohaté, na všecky věci kupecké, bohatější než Konstantinopole, neb jest město skladné, že odkudžkoli a jaká kupectví po zemi vezú, jinudv vézti anebo jeti nesmějí než do Bursy. V Bursy vína málo jest, ale vody jest dobré dosti, kteráž teče z těch hor sněžných. Pravili mi, že mají proroctví o tom městě, že by bylo nějaké jezero na těch horách, kteréžto jest veliké velmi, a že by k tomu jezeru žádný z lidí nemohl pro příkrost těch hor; a to jezero že by se mělo někdy protrhnúti a vytopiti město. Také na těch horách zvířata jsou jako psi nebo jako lišky, kterážto v noci, když se lidé upokojí, sbíhají s hor a přiběhují až k městu a beru, což mohú dojíti a unésti, a zase na hory utíkají. Za to mám, že sú podobné k opicem, než neviděl sem jich, než slyšel sem. Jazykem tureckým slovú dafinové - česky nevím, kterak abych je jmenovati měl - po jich jazyku než zloději; a když ta zvířata křičí, milo jich poslúchati, ježto divnými hlasy kvílejí, pro­měňujíc hlasy své podobně k malým dětem.

(Kabátník připomíná slovy těmito šakaly v Malé Asii velice hojné, o nichž kromě jiných podává zprávy s Kabátníkovými údaji téměř doslova shodné Petr Belon du Mans z let 1546-1549, u H. E. G. Paulusa, Sammlung der merkwurdigsten Reisen in den Orient. Jena 1798. IV, 21.)

V Bursi v tom městě udělal císař na svój groš duom hostinský, jazykem jich slove karvasar, v těchto zemích nevídaný a snad zřídka slýchaný; a já již nevím, duom hostinský muožli ještě nákladnější býti, než jest ten. A duom ten jest tak veliký jako některé městečko. Prostřed toho domu jest rynk okrúhlý a podlážen jest kamenem alabastrovým velmi hladkým, a pro­střed toho rynku uděláni sú čtyři slúpové z ka­mene tesaného velmi čistí. Na těch čtyřech slúpích udělán jest pěkný kostelík turecký, které­mužto říkají svým jazykem mečit, a jest velmi čistě připravený. Pod tím kostelem jest udělána roura z čistého kamene mramerového a ala­bastrového a prostřed té roury stojí slúp mra­morový a v tom slúpě jest XII.te trub velikých mosazných, a z těch všech trub teče voda do roury. Pak druhý slúp také mramorový stojí, od prvního muož býti na čtyři kroky, a ten slúp jest o osmi trubách mosazných, a z těch trub teče voda do koryt kamenných. Pak v těch korytech napájejí koně, velblúdy, osly i jiná ho­vada, ale v první rouře k potřebám vodu beru.

A kdež koně stavějí, jsú tak sklepové čistí a velmi pěkně připravení, k tomu vydynchovaní, ješto v našich zemích málo jest tak pěkných, kdež lidé své poklady chovají. A komory, v kte­rýchž hosté bývají a zboží svá v nich chovají, jsú tak čistě připravené, ješto o nich v zemi české neb v jiné jest nesnadné rozprávěti, neb jest k pravdě nepodobno, než ktož by viděl, ten by snadně věřil a víc by o něm rozprávěl. V tom duomě komory jsú dvoje: jedny dole, druhé nahoře, a jsú všecky klenuté, a v těch pak ko­morách všecka svá zbuoží hosté chovají. A ktož do toho domu přijede, dá aspru ten peníz na den, již svobodu má podle obyčeje jich, a měj jakú chceš. Do toho domu jest každému svo­boda jeti neb jíti, židu, křesťanu, pohanu, zlému i dobrému. V tom domě jsú prevetové velmi připravení a před nimi jest čistě mramorem a alabastrem, velmi hladkým štukverkem, vydláženo. A na to dlážení teče voda trubami, jedna s hora, druhá doluov. A na ten prevet nemóž než bo­sýma nohama jíti pro tu vodu, kteráž po tom dlážení teče. A u každé stolice jest trúba a tú trubú teče voda čistá do kamene, a tu sobě umývají ruce, nohy i jiné potřeby, neb oni ten obyčej mají. A takových prevetóv jest několik v tom domu. Do toho domu jsú vrata nebo brána, velmi jsú čistě okrášlené, a dělána jest z kamení z neobyčejného a velmi čistého rozličných barev, že se ty veřeje divně blýskají, že já o nich neumím pověděti. A nad branú jest kámen zavěšený, móž býti na tři prsty ztlúšti, a ten kámen jest od některého silného muže prostřelený střelú císarskú, kterážto střela v tom kamení jest. Na pamět toho jest to za­věšeno, že jest císař kázal ten dóm ustavěti, jakož znamení divná a rozličná všady, kdež jest co císař který ustavěl, viděl sem. Ještě více bylo by co psáti o tom domu, pro pospěch zanechám psáti.

A odtud jsme jeli do jednoho města, kteréž slove Angarie, v kterémžto jest mnoho těch řemeslníkóv, ježto šamlaty dělají. A do toho města z Bursy jest XII.tední cesty. Okolo toho města již jsú púště veliké bez lesuov, a hor málo, než roveň čistá. Angarie jest město ve­liké a leží jako Žatec, a to město jest ostatní císaře tureckého, a také země turecké dále není.

A odtud jsme jeli do země Adzamské přes púště dlúhé. Země tak jest bídná ta a nuzná, ježto v ní není chleba ani dříví, než místo dřev kraví lajna suší, a u toho vohně sobě vaří a chleby pekú. Také chleba jiného málo mají než ječný, i ten jest černý jako uhlí, neb sem se ptal, proč tak černý chleb mají; pravili mi, že se hned tak černý ječmen rodí v zemi jich. Mlýnóv také v té zemi nemají, neb vody maličko v zemi jich jest, protož ten ječmen v žernovích melí.

Také té mouky obyčeje pytlevati nemají, než tak s plevami, rozdělajíc vodú, z toho pekáčky teničké dělají, a ty vložíc na pánvičku, a pod tu pánvičku naklade kravích lajn, a to jest jich pec, a jiných sem pecí neviděl u nich. A což se tím ohněm nedopeče, ostatek na slunci dosuší. Chléb ten, za to mám, že jest jim dobrý podle zvyku jich, než nám jest byl velmi trpký jísti, a když jiného nebylo, i ten se neobránil. Také když smy chtěli vodu píti, musili jsme ji u nich za peníze kúpiti. Jiné psoty na krátký čas bylo jest dosti; zanechám praviti.

A odtud jsme přijeli v jedenádsti dnech do jednoho města, kteréž slove Baysar. To město leží pod horami velikými, a na těch horách bylo sněhu mnoho, a času toho velmi zima byla, že se nám stýskalo, a to bylo měsíce listopadu. U toho města jsú zdi zbořené, a město vypálené od žoldnéřóv tureckého císaře, když jsú táhli proti Huzhassonu, knížeti žoldánovu Jakož jsú nám pravili, že tehdáž s ním se bili a na hlavu od něho Turci poraženi byli, a to víc než jednú se stalo od něho Turkóm, od toho knížete. Neb žoldán jest pán bohatý na lidi i na zlato převelmi, a mocný jest také. Jemu nemohl turecký císař odepříti, i vzal s ním smlúvu a drží ji až do dnes.

V tom městě nemohli sme sobě chleba kupiti, totiž ten den, kterýž jsme přijeli do něho, než teprův druhý den našli sme. K jídlu nemohli sme co sobě jiného kupiti než kyselé zelí a cibuli mladú. A v tom městě byli sme do čtvrtého dne, neb sme velblúdóm odpočívali.

A odtud jsme jeli do země, kteráž slove Turkmanská. Země ta jest hornatá velmi, vod dobrých i dříví mají dosti, chléb velmi čistý mají bílý, než velmi málo ho mají, neb pro veliké hory a lesy nemají sobě kde obilé a jiných věcí seti. Ta země jest horká. Kníže pána mají a kníže to tento obyčej má: Když se léto počíná, tehdy hned z svých obydlí nebo zámkóv se všemi svými, kteréž má, do hor k potokóm táhne, kteří mezi těmi horami jsú, a za ním všichni lidé z měst i ze vsí se všemi věcmi svými movitými, kteréž mají, tak že města i vsi pusté ostávají. A v těch horách okolo těch potokóv kopají, kdež kto muož, a sejí sobě potřeby k živnosti své a stáda pasú, neb dobytka mnoho mají a tím najvětší svú živnost vedú. A v těch horách obývají až do zimy, a tak sem slyšal, že to jich obývání jest pro horko, neb jsú lidé krásní a bílí, ješto jsem jim neviďal podobných žádné zemi.

(Spůsobu toho podnes přidržují se rolničtí Turkmani v hornaté Kappadokii. Srv. Ritter, Erdkunde XVIII, 299.)

Potom jsme přijeli jedenáctého dne do města, kterému říkají Marys. To město leží pod horú a skrze ně teče potok čistý. V tom městě již bylo víno, než nesměli smy se na ně ptáti pro Araby, totižto pro múřeníny, neb ho sami nepijí a jiným za zlé mají, kto by je pili, a zvláště hostem, neb se host musí ve všem opatrně míti a svobodně sobě nečiniti, zvláště jako domácí anebo jako ti, kteříž jazyk jich umějí. Také v tom městě jest počátek mýt země Huzhasanovy. V tom městě není určeného mýta žádného, než co komu rozkáží aneb na něm vydříti mohú, to dáti musí, a jestliže by neměl co dáti, protoť se neslitují, než vezmúce jej na hrad, tam dělati musí, což jemu káží, dokudž oni chtí.

A odtud jsme přijeli druhého dne do Anthyochye, kteréžto město jest na hranici, kteréžto město dělí zemi múřenínskú s zemí Turkmanskú, a leží na čisté veliké hoře, a hrad dole v rovni na bahně, a jest podobný k Tovačuovu. Tu jest již vína dosti, než také sme se na ně nesměli ptáti pro tu příčinu, že sme lidé neznámí a ja­zyka jich neumějíce. Již se tu múřenínové po­čínají, než ještě více lidí bílých zdá mi se, že jest.

V tom městě byli sme dva dny. Chleba, vody i rozličného vovoce bylo co dosti kúpiti. Stala se nám tu příhoda. Když jsme již z města jeli, poklúzl se velblúd s vršku i rozčísl se, že hned dále odtud nemohl.

Forman se velmi zastaral, kteréhož byl jest velblúd, a lituje jeho, plakal jest, neb byl velblúd dobrý, a byl zaň daj XX.ti zlatých. Já také bez starosti nebyl sem, neb sem byl sobě u toho formana najal toho velblúda, neb sem na něm všecky své věci měl, i sám se druhdy na něm nesl. Potom naši sřezali velblúdovi hrdlo a rozsekali ho na kusy a dělili mezi sebú tak, že ho tu kus nezuostal, neb nás tehdáž jelo spolu víc než na puol dru­hého sta kupcóv s velblúdy mnohými, neb tam mají velblúdy místo vozuov a všecky věci na nich nese, ktož co má.

Pak odtud třetího dne přijeli sme do Galaty, kdežto také svatý Pavel býval, uče víře pána Krista. Město to jest pěkné a hrazené, zeď okolo něho jest dobrá a příkop hluboký, a prostřed města jest hora vysoká a na té hoře jest hrad, okolo něho jest příkop vodný a hluboký velmi, a do hradu není brány než fortna, a jedné což tam vejde, vjeti na koni nikamž nemóž. V tom městě všech věcí našli smy dosti podle obyčeje jich, zvláště kupeckých věcí mnoho v něm jest, neb v tom městě jest sklad veliký od kupcóv z mnohých zemí.

V Galatě sme byli tři neděle a čakali sme kancléře žoldánova, kterýž byl u tureckého cí­saře v poselství, neb sme sami nesměli dále jeti. I přijel ten kancléř velmi slavně a bohatě, mně nevídaně, maje sebú tři sta koní pěkně připravených a dvě sta velblúdóv, ješto všecky věci k potřebám svým na nich nesli, nebo kdež zde vuoz, tam na to místo velblúd, neb u nich v obyčeji není vozy míti a nemají, by chtěli je míti, pro veliké hory z jedné země do druhé s nimi jeti nemohu. Také ten kancléř měl s sebú XII.te dromedářóv, a všech XII.te byli přikryti zlatohlavem velmi čistým, a na nich byla sedla všecko pozlatitá a strmeny z čistého zlata, uzdy neb ohlaví, kteréž k tomu příslušejí, i jiné všecky věci od zlata. O tom dromedáři tak jsem slyšal od nich, že jeden den padesát a některý šedesát mil uběhne. Také k jedné pilné potřebě jich chovají: kdyby žoldánovi potřebí bylo někde do některého města nebo krajiny v padesáti mílech nebo v šedesáti jednoho dne tam býti s poselstvím, tehdy na dromedáři pošlí a sedícímu na něm oči zaváží, aby neviděl, a to praví, že by to proto učinili, aby prudkostí větru sobě očí nezkazil. A sedlo jest na dromedáři hluboké, když v něm sedí, jest jemu skoro do paží (a k tomu sedlu ještě popruhy přiváží), že vypadnúti nemóž, a navedúc dromedáře na cestu, i pustí jej, a dromedár velmi prudkým chodem jde, že jest k podivení, neb sem to sám viděl, a také praví, že se nezastaví dromedář nikdež, než na tom místě, kamž poslán jest, neb sú hned k tomu učeni. O těch sem také slyšál, kteříž na nich jezdí, že žádný starostí věku svého dočakati nemuož pro malomocnost, kteráž na každého přichází, nebo jiné těžké nemoci, ješto se namuož z prudkosti větru, kteréhož vše zlého nabéře, i musejí mříti takoví dříve času.

Potom s tím poslem jeli sme až do města, kteréž slově jazykem jich Cham a českým Capadocii. Čtyři dny cesty měli sme do něho z Galaty. To město leží pod strání velikú. Prostřed toho města vysypán jest vrch neb kopec velmi vysoký, i praví, že někdy za křesťanóv na tom vrchu byl hrad, i zdá se, že byl velmi pěkný připravený, neb jest ještě toho mnoho znamení. Zbořili jej pohané múřeníné, když ho dobyli. O jich mlýních, kteréž mají u toho města, bylo by co psáti, kterak jsú lidé hlúpí, majíce řeku čistú tekúcí skrze město a mlýna sobě u města udělati neumějí, než asi čtvrt míle od města mlýn mají velmi špatný a naň z města vodu vedu, ženúce ji kolem a na žlaby, a po těch žlabích teče až na mlýn. Tak v náhlosti ostatku sem nemohl shlédnúti.

A odtud smy jeli do Azii, jazykem jich slově Chai. Z Capadocii přijeli sme do něho druhého dne. To město na pohledění zdá se tak veliké býti jako Nové město Pražské, a také dlúze leží. Valy jsou okolo něho vysoké a obyčejem če­ským jsú dělány, ješto jsem v těch zemích jim podobných neviďal a že pro tv valy v městě domuov neviděti O tom městě nevím co psáti, neb sem sobě v něm jedno chleba kupil, i jeli smy před se. Než mlýny potvorné ty viděl sem.

I přijeli smy na noc k Bethánii a tu sme leželi před městem. A Bethánie jest městečko malinké a jsou v něm všecko křesťané řečtí. Tu sme již pili víno, ale kradmo, neb sme se Arabóv báli. Ráno vstavše jeli sme k Damašku a do něho sme přijeli třetího dne z Bethánie.

Damašek jest město veliké velmi, nevím by nebvlo tak veliké jako tři Prahy, neb jsú Turci pravili, že jest větší Konstantinopole, a o Konstantinopoli někteří pravili, že jest větší než tři Prahy. Než to sem ohledoval, abych spatřil ve­likost těch dvú měst. Konstantinopole i Dama­šek nikterak sem nemohl spatřiti, než vím, že jsú veliké velmi. Damašek jest v čisté rovni, na místě leží veselém, a s jedné strany Damašku jest hora a na té hoře jest kostel, a tak sem slyšal, že by na té hoře zabil Kain Abele a že ten kostel na památku toho ustaven jest. A to nám pravili křesťané i Arabi, že by se tu najprvnější vražda stala.

Damašek jest město bohaté na všecky věci i na vodu, neb do něho teče sedmdesát potokóv a dva, pak na kupecké věci jest převelmi bohaté, a na vší té cestě nebyl sem v bohatším, neb jest město skladné a v něm bývají kupci z rozličných zemí nám známých i ne­známých. V Damašku chleba, vína, masa i ji­ných věcí k živnosti obyčejem jich hojně dosti, než vína ač dosti jest, však svoboda není pu­štěna kúpiti jeho, neb Damaškem múřeníné vládnú a oni vína nepijí, protož se velmi hně­vají na ty, ktož je pijí, na hosti pak a na ne­známé lidi zvláště, neb nás křesťany, oni jsúce pohané, sami za ty nás mají. Neb jestliže já nebo jiní chtěli sme víno píti, musili sme jíti k křesťanovi a ten nám kázal jíti do komory i zavřel nás tam, a tak sme víno píti směli, jinak nic.

V Damašku tak jest ovoce mnoho, že to mohu praviti v pravdě, že jak sem živ v jednom mí­stě neviděl sem ho více jako v Damašku na trhu prodávajíc, a to ovoce rozličného, ježto mně se zdá, které by mohl pomysliti, že je tu najde. Nebo okolo Damašku jest velmi mnoho sadóv přečistých i zahrad, k tomu rovniny čisté, ježto na tři strany krajiny očima přehlédnúti nemuož. Z Damašku na všecky strany dodávají ovoce, roznášejíc je na velblúdích po krajinách, Až i do Egypta nosí je a na vozích nevozí, neb jích nemají.

Damašek okolo sebe má zeď tak podobně jako okolo Prahy, než ne všudy, neb bylo ně­kdy dobyto, i jest zdi mnoho zbořeno i není zase až i do dnes opraveno. V Damašku jest šibenice prostřed rynku a to ještě, velmi špatná, a tu hned odpraví podle provinění, neb na ní zločince rozličné věsí, jedny za hrdla, druhým háky železné pod hrdla strkají, jiné za nohy, jinak s nimi rozličně nakládají.

V Damašku sem byl času zimního o božím křtění a byl sem v něm tři neděle, i šel sem jednou na procházku s křesťany k tomu místu, kdež zarazil blesk sv. Pavla, dyž se jest bral s mocí knížat, aby křesťany hubil. To místo jest mezi zahradami, a od Damašku jest jako by mohlo býti čtvrt míle. Znáti, že jest někdy na tom místě byl kostel, i pravili mi křesťané i židé, že by jej zbořili pohané, a to praví, že proto učinili, že pouť bývala k tomu kostelu veliká od křesťanóv, i nechtěli tomu múřeníné totiž pohané, aby se ta čest dála svatému Pavlu, kteráž na samého boha sluší. Také mi ukazuovali ten duom, v kterém křest přijal svatý Pavel, a ten duom jest v městské zdi nad po­tokem u té brány, kteráž chodí k svatému Pavlu. Také do toho domu pohané brání choditi kře­sťanem a jest zazděn a stojí pustý. Potom mě přivedli k tomu místu, kudy jest spuštěn byl sv. Pavel přes damašskú zeď v koši.

V Damašku jsú lidé rozličných věr, jimž sem já nemohl vyrozuměti. Hned jsú židé dvojí, jedni Samaritáni a druzí tito obecní židé. Také jsú víry řecké a římské, turecké, než najvíc arabské totižto pohanské, neb jsú oni páni země té, kteráž jest židóm zaslíbena. V Damašku mi pravili o jakýchs lidech, že sú víry rozdílné i obcování od jiných všech jednot, kteréž sú v zemi té i v jiných okolních, a praví, že by ještě v tom póvodě a naučení zuostávali od apoštoluov. A jest hned krajina pod horami damašskými a nad Jordánem i okolo Galilee, kdež také mi pravili, že jiných lidí mezi nimi málo jest než jich víry, a ti lidé jiných obchodóv ne­mají než jsú řemeslníci rozliční a vinic mnoho mají a na těch dělají a opatrují je. Rád sem chtěl zvěděti, co jsú za lidi, i nesměl sem se odvážiti mezi ně sám, neb bylo daleko s cesty a také byli by mně kupci ujeli, neb sme již byli jako na cestě, když mi o nich pravili. A těm lidem Arabi svým jazykem říkají Druhoné.

Potom sme z Damašku k Jordánu potoku čtyři dny cesty měli, a bylo času toho okolo Hromnic toho svátku. Tu sme měli koňóm, oslóm i velblúdóm pastvu čistú, neb již byla čistá tráva zelená a veliká místy do kolenú. Také hned odtud se země teplá počala, neb jedné sme Jordán přejeli, hned se nám zdálo, jako bychom do jiné země přijeli. Jordán jest tak veliký, že by jej pacholek po třikrát pře­skočiti muohl, ale mně se do něho událo upad­nuti ale nepřeskočiti.

Od Jordánu šli sme do Galilee a jest puol míle jedno od druhého. Galilea jest městečko malé a na huoře vysoké a velmi příkré a tu mnoho prorokóv svatých leží. A odtud sme jeli do Ramotgalat, znáti že bylo město veliké, než jest zbořeno. Tu Bosáci mají svój klášter, a když pútníci po moři se plaví, od Benátek putujíce k buožímu hrobu, najprvé vysedú z korábóv do Ramotgalat a tu se Bosákóm zpovídají a Bosáci jim slúží a zprávu dávají, jak by se měli míti mezi múřeníny a kterak se mají míti mezi lidmi sobě odpornými, víře i obcování svému křesťanskému, a že jistě potká je mnoho pro­tivného, než vezmúce sobě ku příkladu pána Krista, aby trpěli a také aby mohli náboženství svému dosti učiniti, na kteréž sú se vydali, a zdraví zachovali a zase se do svých zemí od nich mohli se navrátiti; a jistě že toho učení potřeba jest.

Také mi pravili, že z Ramatgalat vyšel jest Goliáš s Filištíny a bil se s Davidem v jednom údolí mezi Jerusalemem a Ramotgalat, kteréžto údolí muož býti jako puol druhé míle od Je­rusalema.

V Ramotgalat stala mi se příhoda. Šel sem na trh, abych sobě chleba koupil, a když sem chleba koupil jakoby za naše čtyři peníze bílé (a víc ho nebylo na trhu), odtud sem šel ječmene kupovat koňóm. I přišel ke mně jeden Arap totižto múřenín, neb u mne viděl chleb, a řekl mi: "Pohane, prodaj chleb," a já odpověděl, že nechci, že mi samému potřeba jest. Potom mi počal láti a trhal se se mnú, dávaje mi pe­níze za chleb, a já vzíti nechtěl a vydříti sobě nedal. Kterýžto nechav chleba, i počal mne bíti a udeřil mne třikrát kyjem, s kterýmž chodil, jakož tam obyčej mají s kyji choditi.

A v tom se lidé zběhli a uzřevše, že mi křivdu činí, i počeli láti tomu múřenínu, a ten jim ode mne utekl. Proto sem byl rád, že mi chleb zuostal. K Ramotgalat jest tři dny cesty od Galilee, a odtad smy byli jednoho dne v Jerusalemě, majíce sebú jednoho lotra, kteryžto náš vůdce byl na cestě, neb sva jedno sama byla s židem tovaryšem mým, s kterýmžto jsem vyšel z Konstantinopole. A ten lotr myslil jest o nás vše­cko zlé, i nemoha k ničemuž na cestě přijíti, pokusil se o to v Jerusalemě. Hned jedno sme přijeli, odšed od nás z domu hostinského, kte­rémuž oni říkají karvasar, i šel lotr k úředníku města. A já s tovaryšem mým nic sme nevěděli, co se děje, neb sme jemu zaplatili od próvodu ani smy na to mysliti uměli. I žaloval úřed­níku a oznámil nás, kterak sme cizozemci, jeden žid a druhý pohan, "i když s nimi sem byl na cestě, pro nebezpečenství dal sem jim XXX.ti zlatých schovati, i zapřeli mi jich"; a to proto učinil, věda, že sme my lidé cizozemci a jazyku neuměli sme jich. I přišel k nám lotr s úřed­níkem do hospody. Úředník nám divné a mnohé pohróžky činil, abychom jemu navrátili těch XXX.ti zlatých, kteréž na nás křivě pravil jest. Tak krátce, bojíce se horšího, úmluvu sme s ním vzali, že od nás přijal XIIII zlatých, a to sme učinili, abychom ho prázdni byli, neb sme žádné známosti neměli a již nás i mučiti chtěli; i roz­umějíce tomu, že spravedlnost naše nám nepro­spívá, i odbyli sme zlého, jakž sme mohli.

Potom se toho dověděl sám pán Jeruzalémský i obeslal nás, abychom před ním stáli, neb se některým židóm nás slitovalo, neb rozuměli, že se nám křivda stala i šli s námi před pána. Pán se nám dal před sebú zpraviti a kázal nám o té vší věci pověděti. I pravili sme jemu skrze tlumače, kterak jest nám ten zlý člověk učinil nepravě. Potom pán rozkázal i toho lotra před se přivésti, aby jej vyslyšal. Řečí od něho i od nás před pánem v žalobě drahně jest bylo by bylo o tom psáti. Než potom pán soud vydal, aby najprvé tomu lotru dali ran padesát žilami buvolovými, kterýmižto obyčej mají mrskati.

I vydržal jest lotr ran padesát a nepoznal se jest. Opět pán rozkázal jemu druhých padesát ran dáti, i prosil lotr pána, aby ho více nedal bíti a že již pověděti chce, kterak jest učinil. I pověděl, že nám nic nedal schovati. Pak toto jisté před sebú sme měli z úsudku páně : kdyby se byl lotr po stu ranách nepoznal, že nám také každému měli sto ran dáti, a to podle práva. Potom pán, poznav spravedlnost naši, kázal nám naše zlaté vrátiti, kteréž sme s bázní a s strachem lotru dali, a tomu lotru kázal druhých sto ran dáti pro tu nepravost a že hambu pánu učinil jest. Neb sú sobě to velmi vážili a pravili, že nepomní, by se taková ne­pravost kdy v Jeruzalémě lidem neznámým od múřenína stala.

Autor:

Životní poměry českého cestopisce Martina Kabátníka jsou nám velmi málo známy. Zvěčnělý J. Jireček usoudil dle jména, že byl Martin svého řemesla kabátníkem, z některých pak poznámek v jeho cestopise vidí se, že míval styky s Ruskem, ježto osvojil si i jistou známost ruského jazyka, v Čechách tehdy zajisté vzácnou. I myslím, že zabýval se děláním kabátů, t. j. svrchních rouch kožešinou lemovaných, kterou z Ruska kupoval anebo pro niž si sám na Rus zajížděl. Proto praví o něm přítel jeho Adam bakalář, písař při právě města Litomyšle, že byl Kabátník člověk v školním umění neučený, však jinače v opatrnosti dosti umělý.

Původně pobýval Kabátník v Praze a oddán byl učení pod obojí. Když pak přistoupil k bratřím českým, odešel do Litomyšle, města tehdy horlivého bratří ochránce pana Bohuše Kostky z Postupic. Ve společnosti bratrské v Litomyšli zkušený Pražan záhy nabyl místa významného, když pak v Jednotě vznikly spory o povahu církve původní, jíž dojíti bratří toužili, odhodlali se bratří hledati poučení o názorech východních křesťanů skrze některé vyslané do oněch krajin. Ježto tehdejší známost zemí východních byla nepatrná, nemůže býti s podivením, že jednotlivým z vyslaných uloženo probádati země, kdež sotva bylo lze úkolu vytčenému právu býti. Sjeti země asijské a Egypt Kabátníku uloženo. Úmysl o cestách těchto vzešel z častých rozmluv starších Jednoty s panem Kostkou, jichž účasten býval i Kabátník. Se soudruhy třemi vybral se tudíž Kabátník na cestu 1. března 1491 z Litomyšle, penězi jsa panem Kostkou opatřen, který zjednal jemu i přímluvné listy krále Vladislavovy. V Cařihradě, kamž byli připutovali skrze Krakov, Lvov a Sučavu, rozešli se. Kabátník sám, patrně se zřením k úkolu cesty své, putoval skrze Malou Asii a Syrii a sice krajem, který velice byl zpustošen válkami Mahommeda II. a Bajezida II. s různými mahommedánskými vladaři, zejména se sultány bahrských nebo ponil-ských Mameluků v Egyptě. Přešed u Kadikjoje Bosporský průliv, přidružil se Kabátník spolu s jistým židem ke karavaně jedné a skrze Brussu a Angoru, města ještě turecká, dospěl do země slavného někdy knížete turkomanského Usun-hassana z dynastie "bílého beránka", po němž od r. 1478 vládl syn Jakub chán "zemí Ad-zamskou" mezi Angorou a Kaisarijí. Do Kaisarie zavítal v listopadu, za tuhé již zimy, a tu spatřil hojné stopy zhoubné války, již nedávno Bajezid II. měl s mameluckým sultánem Mele-kem Ešrefem. Po třídenním pobytu v Kaisarii ubírala se karavana zemí turkomanského knížete Alaeddevleta z dynastie Sulkadrův a dostihla poutí jedenáctidenní jeho sídla Maraše, odtud pak po delším pobytu dvoudenní cestou zavítala do Aintabu. I tu pobyl Kabátník po dva dny, dospěl cestou třídenní do Haleba, tehdy sídla iednoho z pěti mameluckých begův. Očekávajíc sultánova kancléře, který se vracel z Cařihradu, meškala karavana v Halebu po tři neděle, na-čež skrze Hamu, Homs a Chasyi přijeli do Damašku a tam chlebili po kolik neděl, kol vánoc a nového léta r. 1492. Teprve před Hromnici r. 1492 opustil Kabátník hostinný Damask a skrze Safed, tehdy rovněž sídlo begovo, překročiv Jordán u "mostu dcer Jakobových", a Náblus přišel do Ramly. Tu opustil karavanu, která do Egypta se brala, a najav si se soudruhem židem průvodce ošemetného, asi v prvé polovici února stanul konečně v Jerusalemě.

Ve svatém městě, které zplna zaňalo mysl jeho, pobyl český poutník po tři neděle a navštívil za té dobv i Betlehem a nedalekou "Franskou horu", načež někdy ve druhé polovici února dal se skrze Hebron, Gazu, el-Ariš a Tell Fakús na cestu do Kaira, kdež meškal až do konce března. Po velikonocích, tudíž po 22. dubnu, odcestoval z Jerusalema a navrátil se v li-stopadu do Litomyšle, upadnuv cestou kdesi i do rukou loupežnických.

Cesta tato spůsobila mezi Bratry vzrušení nemalé i není se věru diviti, že bylo Kabátníkovi častěji a zevrubně o zkušenostech a příhodách zažitých vypravovati. Kabátník žil po návratu :z cest ještě po 11 let. R. 1501 koupil s chotí Alžbětou dům v Litomyšli na Novém městě, ale zemřel již v únoru 1503, statek svůj- choti Alžbětě zůstaviv. Před smrtí dal napsati zprávu o cestě své, kterouž přítel jeho Adam Bakalář r. 1539 tiskem vydal. Od té doby vydán byl cestopis Kabátníkův ještě několikráte, ale kniha jeho jest z největších vzácností bibliografických, jakkoli hojně bývala čítána. Rukopis, z něhož vydavatel pořídil r. 1894 vydání diplomaticky věrné, uchovává se v knihovně kapituly metropolitní v Praze.

0
Vytisknout
4141

Diskuse

Obsah vydání | 28. 12. 2012