Nic nevíš, nepátrej, hodně mluv a hodně piš!

30. 10. 2012 / Luděk Prokop

Demokratická novinařina obohacená o bulvár a svobodu slova ve své podstatě zůstává stejná, jako byla za totality. Slova o přisluhovačích komunismu a dalších extrémistických ideologiích jsou nemlich ta samá, jen v opačném gardu vedená, než v dobách někdejších. Konec konců, od koho asi tak se ti dnešní novináři mohli novinařině učit, že ano? Lokální novinář Jiří Kalát v jeho článku "Mlč! Nic nevíš! Tak mlč!" děkuje, že v této zemi ještě psát může a slibuje, že psát bude.

Chvályhodné. Stejně jako volba ideologického směřování jeho písemné tvorby. Může být, že zatím stále ještě by tato volba mohla napomoci postupu z lokální úrovně a z úrovně mzdové, hluboce podprůměrné, na úroveň významně vyšší. Asi by to ale chtělo více vzdělání, znalostí, více přehledu a novější "výrazivo".

Například slovo "přisluhovač". Toho jsme si užili v době totalitní tolik, že vedlo ke vzniku řady vtipů a legrácek kazících na pracovištích náladu lokálním komunistickým funkcionářům. Aspoň se naučili pozorněji číst "Rudé právo" aby věděli, kdy se mají vyhýbat běžným, nevinným diskuzím. Výhazov z práce za vyjádření názoru tehdy totiž na Mostecku doopravdy nehrozil.

Poslední věta v souvětí: "Protože za nadvlády komunistů se nikdo nemusel bát, že přijde o střechu nad hlavou, o práci a výdělek, strach, že nebude mít dost na živobytí, že nebude mít na zdravotní péči, či možnost studovat, pokud jste se otevřeně nedeklaroval jako jejich odpůrce", dle Jiřího Kaláta vyjadřuje celý problém komunismu, tak jak jej vnímá nyní on. Tak nevím. Že by problém trestance Romana Smetany byl problémem komunismu? Jak vidno, tak do modrého dresu převlečených komunistů jistě. Ale málo platné, dnes máme demokracii a na komunisty to ani při nejlepší vůli hodit nelze.

Další věty Jiřího Kaláta jsou již příliš silný kalibr a možná i osvětlují, proč zůstává novinářem pouze lokálním, s platem hluboce podprůměrným. Za perlou typu "v nynějším režimu práci mít nemusím, což je celkem povznášející" následuje perla o tom, že o střechu nad hlavou se dá přijít v každém režimu. Rozdíl prý spočívá v tom, že v demokracii o ní přijdete s největší pravděpodobností vlastní vinou, špatným hospodařením či množstvím půjček a nikoliv rozhodnutím státu, nebo tím, že řeknete něco nevhodného v hospodě.

Jiří Kalát stejně jako nevnímá problém Romana Smetany, stejně tak nevnímá spoustu případů, kdy dochází k manipulacím a následným exekucím.

Kdy člověk ztratí střechu nad hlavou především zásluhou prohnilosti systému. Systému nejen tolerujícího ale i právně prosazujícího realizaci krajně nemravných smluv.

Dlužno dodat, že pokud by v minulosti rozhodnutí státu připravovalo lidi o střechu nad hlavou, protože řekli něco nevhodného v hospodě, pak by již tehdy existovali bezdomovci, notabene ještě v markantně vyšším počtu než dnes. Prostě je to tak, že bezdomovce jsme za totality viděli pouze v zahraničních filmech, ať už si o tom novináři píšou, co chtějí.

Úvahy o lenosti v souvislosti s množstvím práce, kterou by mohli vykonávat naši nezaměstnaní místo cizinců, může vyslovovat jedině člověk s povznášejícím pocitem, že v nynějším režimu práci mít nemusí.

Neměl by je ale vyslovovat před skláři, nebo horníky, co po letech dřiny, věkem po padesátce, marně shánějí práci.

To by se mu mohlo hrubě nevyplatit. Částečně chápu, když lokální novinář, dle jeho slov obyčejný člověk popíjející v hospůdkách celé noci s dalšími obyčejnými lidmi, se snaží vymanit se z úrovně hluboce podprůměrné mzdy.

Nicméně cesta pravicově zaměřených neskutečných blábolů, kterou zvolil, mu k tomu sotva dopomůže. Přesto anebo právě proto na místo mlč, říkám hodně mluv a hodně piš! Nic nevíš, nepátrej, mluv a piš! Je velice přínosné opakovaně, důrazně a názorně dávat lidem najevo způsob myšlení ryzích pravicových soudruhů.

0
Vytisknout
4036

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2012