Každý se má postarat sám o sebe. Copak to každý nedělá?

30. 10. 2012 / Jiří Baťa

Již několikrát, lépe řečeno mnohokrát jsem slyšel, nebo eventuálně i četl hodně antisolidární až sobecký názor, že se má "každý sám postarat o sebe". Proč ne, jsou-li k tomu podmínky. Jenže "postarat se o sebe" je třeba chápat v širším kontextu. Pokud by to bylo určeno výlučně jedinci typu bezdomovce, který svou existencí není vázán na jiné osoby (či k jiné osobě) mu blízké (zpravidla se k němu nehlásí ani příbuzní), pak to lze považovat za výzvu sice relevantní, ale zcela neadekvátní. Je třeba se na to dívat z několika úhlů pohledu, resp. rozdělit "toho každého" do skupin občanské společnosti. Těch skupin je několik, zastavím se však u těch nejdůležitějších.

Vezme-li v úvahu již zmíněného bezdomovce, pomineme-li důvody jeho bezprizornosti a situace, do které se z různých objektivních nebo subjektivních důvodů dostal (ještě jsem nečetl ani neslyšel odbornou a seriozní studii příčin a důvodů, proč se do takových situací občané dostávají), nelze nekonstatovat, že by se i takový člověk nestaral sám o sebe (i když v mnoha případech, z pudu sociálního cítění, raději vytváří nějakou skupinu, pospolitost nebo pár, které dávají větší možnosti přežívání).

Jakkoliv je to nesouměřitelné s "normálním" způsobem života ostatních spoluobčanů, i bezdomovec se stará o sebe, neboť jej k tomu žene pud sebezáchovy, ani jemu se nechce jen tak umřít.

Způsob, jakým to činí se může zdát někomu "pod lidskou úroveň" a ono to také pod lidskou úroveň je, ale jsou tací, kteří je poučují, že je to jejich věc a odkazují je na nedůstojnou "odrhovačku", že se mají postarat sami o sebe, jak to dělali oni sami. Pohříchu, způsob nabytí prostředků materiálního zabezpečení jejich životní  úrovně (vesměs nadstandardní) však málo kdo sdělí. Zajisté ví proč!

Další kategorie těch, co se mají "postarat sami o sebe" jsou rodiče. Jen málo rodičů (je to zanedbatelné procento), co se o svou rodinu nestará, takže lze říci, že každý rodič se již z podstaty vlastní existence, stejně jako existence rodiny a dětí o svou rodinu stará. Jak otec, tak matka, každý v rámci svých možností. Mají však oba rodiče když už ne rovnocenné, pak alespoň vůbec nějaké možnosti?

Je všeobecně známo, že ženy jsou v rámci postavení vůči mužům diskriminované. Jak z hlediska pohlaví, práce, odměňování, stavu, tak i věku.

Ne vždy jsou však oba rodičové zaměstnaní, nicméně svou rodičovskou povinnost "starat se sám o sebe" přenášejí i na své děti a rodinu, což znamená zcela jistě nezanedbatelné nejen morální, ale pro zabezpečení rodiny a hlavně dětí i nemalé finanční povinnosti.

A tady nastává první problém odkazu "starat se sám o sebe". Ano, starat se je možné, ale jsou k tomu zapotřebí neodmyslitelné peníze. Starat se znamená koupit jídlo, ošacení, boty, školní pomůcky, zaplatit za energii, služby, nájemné, poplatky a jiné neodmyslitelné věci, aby člověk mohl žít, tedy postarat se o sebe.

Na to navazuje další podmínka a sice, mít peníze. Jsou-li oba rodiče zaměstnaní, lze se ještě normálně sám o sebe, resp. o rodinu postarat. Jenže skutečnost, že v ČR je cca 700 tisíc nezaměstnaných (oficiálně kolem 500 tisíc) dokumentuje, že bez práce nejsou koláče, jinými slovy bez práce a tudíž bez peněz se lze "sám o sebe postarat" lze jen stěží. Spoléhat jen na sociální dávky je sice "záchranné kolo pro tonoucího", ale je to jen částka na nejnutnější (mnohdy ani to ne).

Dostáváme se k samé podstatě "starat se sám o sebe". Je sice pravdou, že se najdou lidé, kteří spoléhají na stát, natahují ruce po dávkách a příspěvcích, ale sami o sobě se o práci nezajímají. Na druhé straně je většina (troufám si tvrdit že min. 90% lidí), kteří s vědomím potřeby "starat se sám o sebe" se o práci zajímají, leč marně.

Práce není a pokud se něco nabízí, ne vždy je nabízená práce akceptovatelná. Jsou pro to různé důvody, které však nepramení z nezájmu o práci, ale z mnoha různých důvodů. Např. u ženy malý plat a vysoké náklady na dopravu (pokud je práce mimo bydliště občana), neboť při výdělku 8 tisíc Kč a 1200 korun na dopravu měsíčně není v současné době nic moc.

Otázka, zda se to vyplatí zvláště, jsou-li doma malé, školou povinné děti, je jasná -- nevyplatí. Jiný příklad, kdy zaměstnavatel klade požadavky, které jsou v rozporu s platnými zákony (zákoník práce) jak co se týká pracovní doby, nízké mzdy, vysokých nároků, práce dlouho do noci bez nároku na volné (nepracovní dny) apod. Poukáže-li zájemce o práci na tyto problémy, potenciální zaměstnavatel jej odbyte "Nechcete? Nechte být, najdou se jiní".

Problém nezaměstnanosti je některými lidmi bagatelizován tvrzením, že kdo chce práci najít, ten si ji najde. Je však normální, aby v jednadvacátém století, jen proto, že člověk musí najít práci by měl vzít cokoliv, byť je to pod lidskou úroveň a důstojnost? Je-li zájemci o práci nabízen plat 8 tisíc korun za měsíc, je to zákonem stanovená minimální mzda, za kterou zaměstnavatel zpravidla požaduje maximání výkon.

Není to paradox? Je práce pomocné síly v kuchyni méně hodnotná, než práce administrativní pracovnice? Ne, nemám na mysli rovnocenný plat, ale přiměřený, alespoň takový, který by byl roven důstojnému ocenění vykonané práce. Stejně jako se úřad neobejde bez administrativní pracovnice (referentky), stejně se neobejde restaurační kuchyně bez pomocné síly v kuchyni.

Rozdíl je v tom, že práce v kuchyni je ohodnocena 8 tisíci za těžkou fyzickou práci a na druhé straně práce referentky (byť třeba zodpovědné) je mnohdy trojnásobně vyšší. Je práce řidiče autobusu za 15 tisíc Kč měsíčně méně hodnotná než práce náměstka ministra za 90 tisíc Kč za měsíc?

A tak lze pokračovat, protože co se na jedné straně jedněm po zásluze nedostává, to se druhým velkoryse (mnohdy za nekvalitní práci) rozdává. Zatímco náměstek je zodpovědný je v rovině teoretické, řidič autobusu je zodpovědný v rovině bezpečnosti v přepravě pasažérů a je zodpovědný za jejich zdraví a životy. Je to málo, aby jejich práce byla lépe ohodnocena? Tak by bylo možné pokračovat, ale to jsem však poněkud odbočil od tématu "postarat se sám o sebe", takže zpět na vyjeté koleje.

Není mnoho lidí, o kterých se lze domnívat, že jsou nezodpovědní (a když tak víme, o koho jde) až tak, aby se z těchto důvodů domáhali péče státu. Jsou však statisíce občanů, kteří ač by chtěli pracovat tak nemohou, protože jim stát (i prostřednictvím podnikatelů) práci nezajistí. Co zbývá lidem, pokud respektují "povinnost postarat se sám o sebe" a práci nemají a najít nemohou? Je řada politiků, především pak exministr Drábek, kteří brojí proti práci na černo. Pokud by to bylo za standardních podmínek, nic proti tomu, ale jestliže je pro 100 uchazečů o práci nabídnuto 5 volných pracovních míst, pak zcela určitě to těch 100 uchazečů nemůže uspokojit.

Proto přijmou i práci "na černo" s tím, že si sami zaplatí (nebo také ne) povinné odvody na zdravotní, sociální či důchodové zabezpečení. Pro ně je důležité, že nějakou práci (která se jednak dříve najde a je mnohdy i lépe placená, než práce oficiální) mají, že mají na živobytí, nebo lépe na to, aby se mohli "postarat sami o sebe", případně o děti. Je logické, že taková práce má i své negativní stránky, mj. i to, že neplacením daní ze strany zaměstnavatelů, přichází státní rozpočet o nemálo peněz. Ale to je již důsledek, ne příčina.

Pan exministr Drábek tvrdí, že by se tyto peníze mohly použít tam, kde se jich nedostává. Jenže to tvrdí on a celá vláda již několik let, ale zatím to nejen není nikde vidět, ale jak pan Drábek, premiér Nečas, tak chemik Kalousek, ministr Heger a další přijímají další a další opatření, jak posílit státní kasu a jak jinak, než z kapes nízko příjmových daňových poplatníků. O tom, že by se na daních vybrané peníze použily na "jiné potřebné věci" lze s úspěchem pochybovat.

Tedy pokud tito pánové nemají na mysli "jiné potřebné věci", jako jsou stotisícové odměny pracovníkům ministerstev, na platy a odměny šéfům velkých (polo)státních firem (ČD, ZOO, VZP atd.), externím poradcům a agenturám, na mnoha milionové příspěvky politickým stranám a podobným "tvrdě a zodpovědně pracujícím" individuím a kolektivům.

V nedělním pořadu OVM se odstupující ministr Drábek pohoršoval nad kritikou svého šéfa, premiéra Nečase ve věci "švarcsystému", kterého jednak obvinil, že tento systém jako minitr MPSV podporoval a dnes jej zase obhajuje.

Přezíravě posuzuje fakt, že na jedné straně brojí proti práci na černo, ale na druhé straně ani on, ani vláda de facto nečiní žádné potřebné kroky k podpoře zaměstnanosti a to přesto, že ekonomika po tom volá notně dlouho. Hlavním pro něho je buzerovat lidi, hledající práci pro svou životní existenci, vybrat několik milionů na pokutách bez toho, že by se zajímal o reálné možnosti trhu zaměstnanosti, který již drahnou dobu stagnuje.

Nicméně, "postarat se každý sám o sebe" je stejné, jako chtít, aby měli všichni stejné platy a mzdy, aby se měli všichni stejně dobře. To není ze zásady možné, jak nás důrazně napomíná pan Kalousek, když jedněm bere, aby druhým přidal. Pro něj je solidarita až tak vyhrocený pojem, že je ochoten pro své umanuté vidiny (HDP po 3%) obětovat i ministerský post.

Všichni však víme, že jedno i druhé je abstraktní, přesto jsou stotisícové platy mnohými chápány (a obhajovány) jako samozřejmost, jako výsledek jejich enormního snažení (dřou jako koně) a úspěšnosti, zatímco druzí se mohou snažit sebevíc, jsou mnohdy mnohem potřebnější, mají mnohem větší osobní zodpovědnost, riskují zdraví a životy, ale v očích těch "úspěšných" jsou jen břídilové, kteří se neumí o větší úspěchy a tím i peníze postarat.

Nevidí, že ta jejich úspěšnost je založena na falešné politické, kmotrovské, korupční a lobbyistické závislosti a loajálnosti vládnoucí oligarchii. V tomto omámení pak zneuznávají sociální cítění, potřebnost druhých, vzájemnou solidaritu a porozumění. Ti méně úspěšní jsou pro ně "lůza", která se neumí "postarat sama o sebe". Zbývá než dodat, že ani oni sami rovněž ne, protože o ně se starají právě ti, co jim tak poníženě slouží.

Poznámka na konec. Za pozornost stojí, kdo tak opovržlivě proklamuje toto heslo. Ještě jsem nezaregistroval, že by něco takového vypustil z úst člověk z řad nezaměstnaných nebo drtivé většiny občanů, kterým jsou předhazovány statistické a zkreslené údaje o průměrné mzdě cca 24 tisíc měsíčně, z nichž na tento "mimořádný" průměr dosáhne slabá pětina. Ti, co mají platy 50 tisíc a více pak dělají na tu (paběrkující) většinu dlouhý nos s dovětkem, že se má "každý postarat sám o sebe" (a nestarat se o ty, co si žijí jak prasata v žitě). Prý "Přej a bude ti přáno"! A co takhle "Velký bič a malý dvůr" na vás, pánové?

I ti, co si vzali dobrovolně život (mnohdy právě z důvodů výše uvedených) se mnohdy víc než kdokoliv jiný snažili postarat se sám o sebe. Jistě nikomu nezáviděli, jen si přáli, aby měli práci, peníze a mohli žít. Neuspěli. Takové případy se až na vzácné výjimky (např. skladatel Svoboda) mezi elitou nevyskytují. A když ano, pak mají zcela jiné pozadí a tím je střet se zákonem. Pravda, i ten chudý se mohl střetnout se zákonem, ale mnohdy jej k tomu hnala bída a hlad, snaha nějak přežít, zatímco u těch "vyvolených" to byla vždy jen a jen chamtivost, ačkoliv si žili nad poměry. A to je rozdíl!

0
Vytisknout
6697

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2012