O povaze a příčinách moci korporací

26. 10. 2012 / Karel Dolejší

Smithovo nejznámější dílo - An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Pojednání o povaze a příčinách bohatství národů - je věnováno otázce, jak mohou podnikatelé, kteří jsou současně anglickými občany, pod ochranou státu sledováním vlastních zájmů docílit v dané zemi všeobecné prosperity. Smith, poznamenává Kennedy, byl vlastně pokračovatelem merkantilistů. Snažil se objevit způsob, jak by jeden národ mohl ve srovnání s jiným zbohatnout, bez toho, aby se uchýlil k tradičním prostředkům násilného vylupování. Smyslem Smithova důrazu na volný obchod nebylo kvazináboženské přesvědčení dnešních ultraliberálů, že volný trh vše vyřeší lépe než cokoliv jiného, ale kvalifikovaný odhad, ža za dané situace bude takové uspořádání pro Anglii mimořádné výhodné. A dále, Smithovi rozhodně nešlo o nějakou demontáž státu - bez nějž, jak poznamenal už Lock, bývá život krutý a krátký - ale o to, aby stát svým obchodníkům poskytoval přiměřenou pomoc, která se mu v konečném důsledku v podobě prosperity vyplatí. A dále pro Smithe platilo, že volný obchod nepřináší nějakou všeobecnou prosperitu v mezinárodním měřítku, protože se jedná o hru s nulovým součtem, v níž někteří získávají jen za té podmínky, že druzí ztrácejí.

Deregulační ideologie Chicagské školy 70. let patří do úplně jiné epochy, v níž jsou už také mocenské karty rozdány jinak. Zatímco podnikatel Smithovy éry byl především soukromou osobou, občanem národního státu, který podléhal jeho jurisdikci, v mnoha ohledech na něj spoléhal a byl k němu loajální, Friedmanův investor nemá ex definitione vůči státu povinnosti naprosto žádné. Pokud nadnárodní investor potřebuje služby "svého" státu - například proto, aby vynutil mezinárodní obchodní řád odpovídající jeho zájmům, nebo proto, aby ten zasáhl v nějaké rozvojové zemi, kam investor vyvezl z metropole pracovní místa - postupuje cestou lobbingu, kampaňových příspěvků, finačních pobídek atd. Tímto způsobem je stát zapojen do změny legislativy nebo "úpravy" vyšetřování kontroverzních kauz, umožňuje daňové úniky prospívající finančnímu průmyslu, vojensky intervenuje atd. Ve svých důsledcích tyto akce podrývají státní suverenitu i v metropoli (v rozvojovém světě už byla podryta během 80. a 90. let Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou), ale to investorům nevadí. V terminologii, kterou zavedl polský sociolog Zygmunt Bauman, jim jednoznačně náleží označení globálové - jde tedy o ty, kdo v praxi nejsou vázáni na žádné konkrétní místo pobytu a na jakékoliv požadavky, s nimiž nesouhlasí, mohou reagovat odchodem jinam.

Ve všelijakých návrzích na "řešení" současných potíží světové ekonomiky, potíží, které jsou do značné míry důsledkem ovládnutí politických elit národních států nadnárodní finanční oligarchií, se neustále opakuje ignorování faktu, že jakýkoliv jednotlivý národní stát je dnes již samostatně přinejmenším ve výhledu příliš slabý na to, aby dokázal finanční třídě něco podstatného předepisovat. Tato změna poměru sil je přehlížena nebo zalhávána ve prospěch "řešení", která předpokládají moc suverénních států nad podnikatelskými subjekty v takovém rozsahu, v jakém už dávno neexistuje; anebo případně "řešitelé" argumentují tím, že je přece "v zájmu" samotných těchto nadnárodních subjektů, aby přešly od čistě extraktivního chování, jaké všude uplatňují přinejmenším v posledních čtyřiceti letech, k "budování prosperity". Co na tom, že ve skutečnosti už i v metropoli pozorujeme proces naprosto opačný...

***

Konveční představa změny současného neuspokojivého stavu spočívá ve scénáři, podle nějž lidé standardním způsobem vymění současné nekompetentní politiky, donutí jejich nástupce vymyslet nějaký nový politický či finanční trik, jímž se prý situace - navzdory nadvládě spekulantů nad politiky a deindustrializaci Západu - vrátí ke starým zlatým časům poválečné prosperity vydávaným za nezpochybnitelnou normu, a finanční sektor tomu zatleská, protože je to přece i "v jeho zájmu".

Již čtyři roky může nezaujatý pozorovatel sledovat, nakolik je takový scénář reálný. Neokeynesiáni se svou představou masivních fiskálních stimulů byli poraženi již v závěru roku 2009, kdy státní dluhy - podobně jako v modelovém případě Japonska - nebezpečně narostly, aniž by se ekonomiky významněji odrazily ode dna. Od té doby se svět vrátil k neoklasické dogmatice a politika je na druhé koleji za finančními trhy. Je velice nepravděpodobné, že by v dohledné době ještě nějaký politik stál tak blízko možnosti opětovného postavení státní ekonomické politiky do středu dění, jako na počátku své vlády americký prezident Barack Obama. Šok z krize, která byla údajně naprosto vyloučena, mu maximálně napomáhal k provedení podstatných změn. Dnes je zřejmé, že ve výsledku šlo o změny převážně kosmetické - a ani v jiných zemích to nevypadá lépe. Mezitím se smrtící stisk finančního průmyslu kolem krku národního státu obnovil a stal se prakticky neodstranitelným. Vidíme to i v Evropě, kde se velká část zdánlivě nepochopitelných sporů národních lídrů dá zpravidla velmi dobře vysvětlit na základě analýzy zájmů a portfolia jejich bank. Politici udělají jen to, co jim finančníci dovolí. A ti si i v dobách všeobecné krize dál připisují rekordní zisky.

Konvenční představa změny říká, že když půjdou úplně všichni k volbám a zvolí prezidentem kandidáta X, ten pak nastolí politický kurs, který vrátí kolo času nazpět do doby, kdy politika ještě nebyla služkou úžernictví. Politika zajisté není fyzika, ale některé věci jsou téměř jisté, asi tak, jako víme, že vrabec nepřestěhuje tříkilovou činku. I kdyby Česká republika přešla k prezidentskému systému, občané si (hypoteticky) zvolili na Hrad kandidáta předem nepodplaceného lobbisty a silný prezident by poté prosazoval přísné zákony proti nezodpovědným investorům a daňovým únikům, sám s tím neudělá téměř nic, na to je v české kotlině příliš malým pánem. Potřeboval by se opřít o mnohem širší mezinárodní koalici přinejmenším na evropské úrovni; zde by ovšem nemohl spolupracovat například s Polskem, které ze sobeckých důvodů prosazuje deregulaci, a přes odpor řady klíčových členských zemí (mj. Británie) by se vůbec nepropracoval.

Pokud učiníte klíčovým předpoklad, že podmínkou řešení současné ekonomické krize je obnovení ekonomické role státu přibližně v té podobě, v níž existovala cca v letech 1940-1975, vycházíte ve všech svých úvahách předem ze základní podmínky, kterou se žádným způsobem nepodaří naplnit. Výsledkem takových pokusů v podmínkách globalizovaného trhu bude opakované zklamávání a paralýza. Proti ovládnutí národní politiky bankstery nelze úspěšně bojovat způsoby, které už dobře znají, prostudovali je do nejmenšího detailu a udělali vše proto, aby už nikdy neuspěly. Neortodoxnost zde nespočívá ve zkoušení nějakých nových finančních a daňových triků, ale v první řadě ve změně základních východisek analýzy a jejím přesunutí na jinou úroveň, než je "národní stát" v jakkoliv transformované či sublimované podobě.