Člověk, to zní povážlivě!

10. 9. 2012 / Václav Dušek

Poplašný zvon básnivosti vzkazuje do krajin lidem: Narodil se dobrý, mozek mu vyžrala pýcha, chlast, ženské, chlapi, černá víra, válka, vězení; umořila jej chodoba, nepomohlo ani vědomí, že mladý je pouze jednou... dávno již tomu , kdy po kolejnicích hrkotaly tuhé osobní vagony a jiskry z komínu lokomotivy velké jak sršáni zapalovaly pole.

Pokrok nezastavíš. Na trolejích se hrdý člověk změní v nepoživatelný škvarek, na silnicích hyne na rychlých mohutných motorkách , hoří v autech, životy vyhasínají zbytečně, k čemu válka, statistiky hovoří jasně -- pro mrtvoly nelze po silnicích skoro cestovat. Silovost kazí člověka; božské tvůrčí síly nestačí bytosti ochránit.

Nadpříroda je velebný chtíč! Po poustevnických stezkách památníčky vyhaslých životů -- dnes ty, bratře, já až zítra. Rychlost, adrenalin -- hovada jsou opatrnější, lidský červe. Vylemtané hlavy, mozky rozežrané alkoholem, drogami, vyrazi po rozmlácených silnicích, ti suroví násilníci, bezmozkoví grobiáni, i liboví frájové. Beznaděj. Vyhlídky na lepší časy v planetárním bludišti vytraceny, umlčeny, zašantročeny.

Vypravěč bývá křehká skleněnka v nelítostném světě reality. Samolibá virtuozita básníkova vzhlíží k přímluvkyni ponížených a uražených, Maří Magdaléně, připomíná si v rozpravách psy, kteří lízali rány Lazarovi. Vyrukuje do romantického boje a připomene staré boty Gogha, v Arles jsem je nenašel, a chci sedět v Moulin Rouge s panem Henri de Toulouse -- Lautrecem!

A raději prý Brueghela než Knížáka. Řeč nesloužící přítomnému okolnímu světu je planou modlitbou za minulost; umrlčí sny se rozhoří, ukolébání vystaví romantika do stavu nepříčetné zatuhlosti.

Obludné zvíře, člověk. Jaká pohana, nepravda, splašky lží! Modly stalinského vzoru nic nového -- lidé po sobě šli odjakživa. Zdeptat, odloučit, vyloučit -- otroctví minulosti se přetavilo v otroctví současnosti a krutosti nevymizely, naopak -- spálená těla, rozervaná na cucky, vyhřezlé vnitřnosti, vypíchlé oči, znásilněné oběti, umučené děti -- i hladem, žízní; k čemu naděje, že po bouřce bývá duha, sakra?!

Krvežíznivost je neléčitelnou chorobou, rakovinou civilizace, odpudivou závislostí na zlu.

Nirvána v nedohlednu. Fröschlein k mání za many včerejší, stejná jako dnešní. Sexuální otročení, bída lásky -- ta včerejší pro vás rozšpendlila podvazky, místo příchytek mince, ta dnešní používá podvazky jen pro náročného zákazníka -- moulu nabitého chtíčem. Sexuální popravy se konají denně, průmysl zkažené touhy slušně vynáší. Dokážeme si vzájemně tvrdě ubližovat, pokud se nám hodí zjemnit realitní žulu, hlásáme: Člověk to zní hrdě!

Nepomíjivé činy, nedostatkové zboží! Badbielohrad, Bělohrad, Aussig, Ústí nad Labem, Auscha - Uštěk, Altpaka, Stará paka, Bäringen- Pernink, Bilin, Brüx -- Most a další lokality jsou nabity krvežíznivou historií. Tábory uctívané i zapomenuté pro lidskou odpornou malost! Chtivost po majetku a moci v bezmoci žene lidská zvířata kupředu -- kde je ale kupředu, drazí pozůstalí? Kam se doploužíte? Co zíkáte a co ztratíte? Ukojit touhy je lákavé, zemřít nevytoužen není méně, než skonat vytoužen. Staří kazí mladé.

Dřimesku -- úderník jakýsi, vysmívá se směšným mučedníkům lásky a pravdy. Modlitebny zkažených existencí navštěvují jejich pohrobci, nosí věnce, umělé květiny, ty déle vydrží. Za burácivých melodií klaní se vzdáleným nelidskostem; funébrmarše znějí nadějně. Za odvahu, za život, lesklý metál, vlajky na rakvi, čestné salvy, krvavé slzy; ejhle, člověk vydechl za mírovou pravdu na válečném poli, kde leží ženy a děti, starci, matky... Nezáleží na ideologii, na víře, aby se z člověka stalo žádostivé mnohozvíře!

My, lidé blahoslaveni nepoučeností a duchovní mdlobou, stavíme laťky štěstí do závratných výšek, jako bychom se chtěli přiblížit k božským hranicím nekonečna. Cpeme se drogami, k nadvýkonům nejen sportovním -- staříci dohánějí ztracené asexuální roky probitého času viagří podporou, ženy blízko hrobu, se nechají přešít, zašít, přifouknout, odfouknout -- a zrůdy se procházejí nadšeny falešnou krásou; blbství kvete v každém věku.

Člověk, to zní velmi povážlivě. Nevěříš? Uvěříš -- pohlédni do zrdadla. Poznáváš se? Vtom případě máš našlápnuto k duchovní nesmrtelnosti.