Robert Kaplan: Geografie vrací úder
10. 9. 2012
Pokud chcete vědět, co udělají Rusko, Čína nebo Írán, nečtěte jejich noviny a neptejte se, co zjistili naši špioni - nahlédněte do mapy. Geografie toho může o cílech vlády odhalit stejně tolik jako její tajné výbory. To co zásadním způsobem definuje stát je jeho místo na glóbu, mnohem spíše než ideologie a vnitřní politika. Mapy zachycují zásadní historická fakta, kulturu a přírodní zdroje. V době otřesů na Středním východě a překotné politické proměny v Číně právě pohled do mapy dává tomu všemu smysl.
Geografie byla coby vysvětlení světové politiky údajně zastíněna ekonomikou, globalizací a elektronickou komunikací. Má rozhodně zatuchlou auru, asi jako škola jednotřídka. Nicméně ti kdo uvažují o zahraniční politice jako o příležitosti transformovat svět k lepšímu mají sklon ztotožňovat každou zmínku o geografii s fatalismem a selháním představivosti.
To je ovšem nesmysl. Elitní likvidátoři veřejného mínění mohou být s to prohánět se přes oceány a kontinenty v řádu hodin, což jim dovoluje nenuceně hovořit o "plochém" světě pod nimi. Ale i když kyberprostor a finanční trhy neznají hranic, Karpaty dosud oddělují Střední Evropu od Balkánu a napomáhají tak utváření dvou značně odlišných vzorců rozvoje, a Himaláje dosud stojí mezi Indií a Čínou jako impozantní připomínka dvou nesmírně odlišných civilizací. Technologie zkrátily vzdálenosti, ale těžko tvrdit, že zrušily geografii. Spíše ještě zvýšily vzácnost sporných území. Jak si všiml učenec z Yale Paul Bracken, "konečná velikost země" představuje teď sama sílu způsobující nestabilitu: Eurasijská pevnina se změnila v průsečík kruhů vymezujících dolety raket, s přelidněnými megalopolemi podněcovanými masmédii kvůli kouskům půdy v Palestině a Kašmíru. Může se to zdát kontraintuitivní, ale způsob jak pochopit co se v tomto světě okamžitých zpráv děje spočívá ve znovuobjevení čehosi základního: Prostorové reprezentace rozdělení, možností a - což je nejdůležitější - omezení, která jsou lidstvu vlastní. Mapa nás vede k tomu, abychom si kladli správné otázky. Proč například titulky hovoří o ostrovech v Jihočínském moři? Coby tichooceánský předpokoj Indického oceánu toto moře spojuje na energii bohatý Střední východ a vznikající středostavovské ráje Východní Asie. Má se také za to, že obsahuje významnou zásobu uhlovodíkových paliv. Čína uvažuje o Jihočínském moři velmi podobně jako USA o Karibiku: Tedy jako o mořském prodloužení vlastní pevniny... Totéž lze říci o pokračujícím sporu mezi Japonskem a Ruskem o Jižní Kurily. Proč prezident Putin touží po nárazníkových pásmech ve Východní Evropě a na Kavkaze, stejně jako před ním carové a komisaři? Protože Rusko stále představuje ohromný kontinentální prostor nechráněný horami ani řekami. Putinův neoimperialismus je výrazem hluboké geografické nejistoty... V tomto velmi krátkém průzkumu světa nahlíženého z pohledu geografie bych se rád vyhnul nepochopení: Geografie představuje zdravý rozum, ale není to osud. Individuální volby se odehrávají v určitém geografickém a hisstorickém kontextu, což ovlivňuje rozhodnutí, ale ponechává řadu možností otevřených. Francouzský filosof Raymond Aron to vyjádřil pojmem "probabilistický determinismus", který ponechává značný prostor pro lidskou aktivitu. Jenže než budeme moci geografii překonat, musíme ji nejprve respektovat. Naše zahraničněpolitické elity jsou příliš zamilovány do nádherných idejí a příliš lhostejné k fyzickým faktům na pevné zemi a kulturním diferencím, které z nich vycházejí. Úspěšné vedení dnešního světa od nás vyžaduje, abychom se soustředili na omezení - to znamená věnovali pozornost mapám. Teprve pak mohou přijít ušlechtilá řešení. Státnické umění spočívá v pohybu na samotné hranici možného, bez toho abychom šlápli za jeho okraj.Podrobnosti v angličtině: ZDE
Diskuse