Kdo nekrade, není Čech

25. 7. 2012 / Adam Votruba

Jistě mnozí pamatujete nebo mladší znáte z doslechu to moudré lidové přísloví z dob komunismu: "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu."

Nedávno jsem poslouchal rozhlasový pořad, v němž byli hosty dva ekonomové. Mluvilo se tam o tom, že lidé se u nás vyhýbají placení daní, protože vidí, že stát je špatný hospodář a peníze promrhá. Dozvěděl jsem se o nových způsobech neplacení daní, o kterých jsem ještě nevěděl od svých kamarádů, a slyšel jsem i další zajímavosti.

Tu mě napadla strašná myšlenka: Není náhodou celá ta pravicová ideologie po česku jenom racionalizací někdejšího starého hesla, které jsem zmínil v úvodu? Nejsou všechny ty pohádky o tom, jak stát je špatný hospodář a že majetku je lépe v soukromých rukou, jenom takovou náplastí, abychom měli čistší svědomí, když si ten náš stát rozkrádáme?

Vzpomněl jsem si na politika jisté pravicové neparlamentní strany, který s porozuměním vyprávěl o tom, jak by jeho (bohatí) kamarádi rádi platili daně, kdyby stát poskytoval občanům kvalitní služby. Vzpomněl jsem si na ty, kteří pracují na černo a říkají: "Přece ty peníze nebudeme dávat státu."

Možná mnozí Češi mají dokonce jánošíkovský pocit hrdiny, když okrádají zlou státní vrchnost. Připomíná mi to valašskou lidovou pověst, kde se s humorem vypráví o tom, jak se na Valašsku dříve všude kradlo a vysvětluje se to návyky z minulosti: "Ostalo to snáď v nich ešče z doby robot, dyž každý brál na panském jak vůl na rohy. Dyť sa lidi nadřeli pánom zadarmo až, až."

Snad to tedy v nás zůstalo ještě z doby komunismu, kdy jsme si mohli připadat jako poddaní cizí vrchnosti.

Možná mnozí již zdviháte ruku v nesouhlasném gestu: "A co korupce? Přece to nedám politikům do chřtánu, aby si to rozkradli!" Odpovídám vám na to: Špatně. To se ocitáme v bludném kruhu. Někdo by měl říci:

Dost, já přestávám podvádět a ty taky nepodváděj! Měli bychom po politicích požadovat poctivost, ale také se poctivě chovat. Jako občané republiky bychom měli žít s vědomím, že tohle je náš stát a naši politikové a že naše politiky můžeme vyměnit.

Nedá mi to, abych se nezmínil o jednom souvisejícím aspektu. Je poměrně příznačné, že v období polistopadovém se tak ujalo přesvědčení, že doplácíme na Slováky. Nyní se zase spousta lidí v duchu užírá představou o tom, že svými daněmi živí Cikány. (Tuto představu si ještě ve své fantazii zveličují do obludných rozměrů o tom, jak si ti Cikáni žijou z našich daní dobře.)

"Přerozdělování je špatné," ozývá se sborem z různých stran: "nebudeme na nikoho doplácet."

Nikdy jsem ovšem neslyšel, že by titíž lidé řekli: "Přerozdělování je špatné, my nechceme peníze od Evropské unie. Jsme sice chudší než západní země, ale my to zvládneme vlastními silami. Děkujeme za nabídku." Toto bych já považoval za hrdý vlastenecký postoj a ne řeči o tom, jak doplácíme na druhé.

Věřím, že národní mentalita se může změnit. Ona se i v čase mění. Nejlépe to mohou dosvědčit čeští emigranti. Ti, co emigrovali v roce 1968, vám řeknou, že se jejich smýšlení a chování v lecčems lišilo od těch, co emigrovali již v roce 1948. (Starší generaci osmačtyřicátníků přisuzují ti pozdější zejména silné nezištné vlastenectví a ochotu dobrovolně pracovat pro komunitu.)

Filosof Bernard Bolzano se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že vlastenectví je prakticky uplatňovanou láskou k bližnímu, kdy svou prací pomáháme těm, kterým můžeme nejvíce prospět.

Dnes se o vlastenectví moc nemluví a ani se mu nejspíš moc nerozumí. Zaměňuje se s nenávistí k druhým.

Na různých diskuzních fórech se lze dočíst, že lidé kteří vykřikují nenávistná hesla proti Cikánům "nejsou rasisti, ale vlastenci". Jenže co udělal člověk tím, že nenávidí Romy, pro svůj národ? Slušně řečeno: nic.

Mimochodem je zajímavé, jak se ty hlavní špatné vlastnosti, které Češi přisuzují Romům, podobají vlastnostem, které patří k české národní povaze, ale o kterých nechceme nic vědět. Psycholog by to nazval přenosem.

Zlodějna a touha po bezpracném blahobytu jsou, ať chceme nebo nechceme, rozšířenými českými vlastnostmi. V Evropě jsme si vydobili pověst zlodějského národa a v jasných chvílích si to i sami přiznáváme.

(Jako v mé oblíbené normalizační anekdotě, kde Husák říká: "Jsme v Československu." - "Jak jsi to poznal?" - "Ukradli mi hodinky.")

Otázka je, jestli chceme být na tuto národní vlastnosti hrdí (jsme republikou zlodějů a ty nejlepší máme v čele), vytěsňovat ji (nekrademe "my", ale ti druzí), nebo s tím něco dělat. Co kdybychom třeba my občané začali zdola propagovat "nekradení" a neokrádání státu? Čirou náhodou: nevíte někdo, kde by se dala sehnat placka s nápisem: "Jsem Čech a nekradu" Nebo: "Platím daně a jsem na to hrdý"?

0
Vytisknout
11224

Diskuse

Obsah vydání | 27. 7. 2012