Útrpné právo až napřesrok

31. 8. 2011 / Karel Dolejší

Senátor Jiří Čunek (KDU-ČSL) požaduje obnovení povinné vojenské služby. Podle něj by to přispělo k vlastenecké výchově obyvatelstva. Muži by měli sloužit povinně, zatímco ženy dobrovolně. "Mladí muži se tam naučí základním dovednostem, protože koukáním na akční filmy to nevytrhnou. Hlavně se poučí, že chtějí-li něčeho dosáhnout, musí umět poslouchat. Taky by se v nich posílil vztah k vlasti... Základní princip zdravého národovství a vlastenectví u nás mizí," prohlásil Čunek.

Odborníci na vojenství nad Čunkovými návrhy kroutí hlavou a zdá se, že i snaha prosadit tento bod do lidoveckého stranického programu zřejmě narazí na odmítnutí. Na tak velký krok zpět není česká společnost připravena. Alespoň zatím...

Úvahy o obnovení povinné vojenské služby by byly legitimní, kdyby ČR hrozilo nebezpečí útoku vojensky silnějšího nepřítele. V takovém případě by nouzové opatření odmítal zřejmě jen málokdo. Jenže v takové situaci ani zdaleka nejsme - a vypadá to, že o tohle ve skutečnosti Čunkovi ani nejde. Přeje si, aby vojna vychovávala. K vlastenectví a národovectví, k poslušnosti.

Čunkova zjevná izolace by mohla svádět k bagatelizaci jeho návrhu. Senátor ale možná ve skutečnosti není tak osamělý, jak se to může na první pohled někomu zdát. Jiří Čunek už přece v minulosti dostatečně prokázal, že je vlastně černým géniem civilizační regrese české společnosti; že dokáže dát zřetelný výraz nejspodnějším temným proudům ve společenském nevědomí. Představuje hlas periferního venkovského prostředí, pro jehož rozvoj současný režim udělal pramálo - prostředí, kde se z regionálních rádií stále ozývá Michal David, Petr Rezek a duo Bartošová - Sepeši, prostředí, kde obecní rozhlas vyhrává dechovkové hity či popík let osmdesátých. Mentálně se tu často vody skoro nehýbou, vyměnila se pouze auta, televizní přijímače a další vnější kulisy. Místa, v nichž dramatické společenské změny let devadesátých probíhaly, jsou na hony vzdálena, zde se čas takřka zastavil.

Nepodceňujme tedy Čunkovo zdánlivě nesmyslné tlachání. Pravděpodobně existuje dost lidí, kterým mluví z duše - jen je osobně neznáme, obyčejně se neobjevují v médiích a proto o nich není slyšet. Co na tom, že pokud má venkov nějaké skutečné ctnosti, jsou na hony vzdáleny karikatuře prezentované jurodivým senátorem. Venkované jsou jako celek mediálně neviditelní a proto vděční za toho, kdo alespoň část jejich názorů - byť třeba tu nejproblematičtější a vůbec nejhloupější - natruc vkusu městské populace vysloví z plných plic.

Jak právě ukázaly alarmující události v Rumburku, temné spodní proudy v podzemí české společnosti mohou každopádně kdykoliv vystoupit na povrch...

0
Vytisknout
5138

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2011