Ještě k nespravedlivé polemice

31. 8. 2011 / Pavel Urban

Reakce na článek "Nespravedlivá polemika v Britských listech"

Miloslav Štěrba vyjádřil ve svém článku víru v samozřejmost toho, že vinu je vždy nutné posuzovat individuálně. Že odsuzování celých společenských skupin je nepřijatelné, respektive cimrmanovské. A že schvalovat zabíjení je nepřijatelné. Tak jsem tuto logiku domyslel do souvislostí, o nichž jsem předpokládal, že je většina čtenářů bude považovat za absurdní.

Ony také absurdní skutečně jsou. Cílem války je přinutit nepřítele k přijetí našich požadavků, nebo jeho zničení. Životy vojáků (v lepším případě pouze vojáků) jsou druhořadé. Válka je tudíž už z definice popřením obhajovaných principů. Pokud tedy někdo odmítá uvažovat o jejich porušení za jakýchkoli okolností (a tak byly argumenty M. Štěrby formulovány), pak musí být striktním pacifistou. A odsoudit například Rudou armádu ne za to, jak si počínala za Velké vlastenecké války, ale za to, že vůbec bojovala. Že neměla jinou možnost? Měla. Mohla kapitulovat nebo prostě nebojovat. Že něco takového nelze po armádě napadeného státu chtít? Že by taková kapitulace měla ještě horší důsledky, než sama válka? Ale tady přece nejde o důsledky. Jde o princip. Princip, který nemůže být podřízen účelu. Princip, který je velmi snadné bezvýhradně hájit, pokud jej nedomýšlíme do podobných extrémů. To bylo to, co jsem chtěl svoji reakcí říci.

Opakuji, že takovouto logiku považuji za absurdní. Ale bezvýhradné lpění na principech vede právě k takovýmto absurditám. V praxi to obvykle funguje tak, že se těchto principů striktně a nekompromisně držíme pouze tam, kde se nám to hodí nebo kde nám to aspoň nevadí. Což nám dává morální převahu nad těmi, kteří možná uvažují podobně, ale jejich vadí -- nevadí je rozloženo poněkud jinak.

Když mi začaly chodit první reakce, pochopil jsem, že jsem to tentokrát trochu přehnal. Moji oponenti až na jednu výjimku nepochopili, kam mířím a reagovali obhajobou Rudé armády. Evidentně jsem se měl vyjádřit jasněji.

Polemika Jindřicha Kaštovskéhoje tedy do značné míry nedorozuměním. I tak je jeho reakce zajímavá.

Jindřich Kaštovský odmítá propagandu, která rozděluje lidi na "nás" a na ty druhé, zločince. V tom s ním naprosto souhlasím. Tím spíš bychom měli být opatrní při paušálním rozlišování na zcela vinné a zcela nevinné, i když zdánlivě nejde o nás. Jen zdánlivě, protože někdy může ono "my" znamenat třeba vítěze druhé světové války en bloc. Nesuďme své bratry ve zbrani, abychom nebyli souzeni sami. Ono by totiž bylo co soudit ...

Jindřich Kaštovský "nikde nenašel zmínku o tom, že proces náboru důstojníků Rudé armády byl výrazně jiný než v ostatních armádách." Asi opravdu nebylo co nalézat. Ale je-li tohle tak důležité, v čem se tak výrazně lišil nábor důstojníků do armády německé, že si tyto dva světy netroufá srovnávat?

Momentálně je "v kurzu zločinný komunistický režim. Jako by spadl z nebe." To opravdu nespadl. Stejně jako zločinný režim nacistický, který je "v kurzu" mnohem déle. "Vy jíte maso, pes jí maso -- takže Vy jste pes."

Připouštím, že ač jím maso, pes nejsem. Mezi člověkem a psem je opravdu celá řada rozdílů. Na druhou stranu, z hlediska králíka určeného ke zkonzumování nemusí být tyto rozdíly nijak zásadní. Posuzujeme-li nacismus a stalinismus (nebo, o poznání méně, fašismus a praktický komunismus obecně) jako zločinné režimy, pak nacházíme velkou řadu shodných či analogických rysů. Z jiného hlediska existují samozřejmě mezi oběma režimy zásadní rozdíly. Otázka je, nakolik a proč jsou tyto rozdíly důležité pro posouzení zločinů.

"[Německý ] národ byl zfanatizován a ochoten se propůjčit k těm strašným zločinům". Tedy včetně lidí, kteří se na nich nijak přímo nepodíleli a ani o nich nevěděli. Naproti tomu za Katyň nese zodpovědnost pouze NKVD a Gruzínec Stalin. Je pravda, že SS, gestapo, Osvětim atd. byly instituce německé, zatímco NKVD nebyla ruská. Byla sovětská. Osobně mezi oběma adjektivy (ruský/sovětský) velmi ostře rozlišuji. A doufám, že jsem nikdy nikde nenapsal, že za katyňský masakr mohou Rusové. To ale neznamená, že by se za "sovětské" považovali pouze komunisté a příslušníci represivních složek, zatímco všichni ostatní sovětští občané byli vůči tomuto státu lhostejní až nepřátelští.

Pro Rusy by nepochybně bylo mnohem snazší se distancovat od zločinů minulosti, než pro Němce. Nicméně této výhody příliš nevyužívají. Ruským politikům trvalo po rozpadu SSSR dost dlouho, než přiznali, kdo v Katyni skutečně vraždil Proč, když nešlo o vinu ruskou, ale sovětskou? Podle průzkumů veřejného mínění považuje mnoho Rusů Stalina za velkého politika a k jeho éře se do jisté míry hlásí. Dá se to pochopit. Ale znamená to i převzetí určité morální spoluzodpovědnosti.

Podle Jindřicha Kaštovského "obě strany [Poláci a Ukrajinci] zapomněly na mrtvé u řeky San a staré křivdy nahradili novými křivdami." To je sice možné, ale jaké nové křivdy to mají být? Vyznamenávání Stefana Bandery se nemusí líbit ani nám, ani Polákům; ale že by to vytvářelo nějakou novou křivdu?

Jindřich Kaštovský řadí Karla Jasperse k nejdůležitějším německým filozofům 20. století. To jsem rád, protože jeho Otázka viny oslovila i mne. Jaspers ji napsal v době, kdy miliony Němců trpěly, aniž chápaly proč. Oni sami nikomu vědomě a o své vůli neublížili a hajlovali, jen když to bylo nutné. Tak proč mají oni i Německo jako celek doplácet na Hitlera a nacisty?

Jaspersovy odpovědi se vztahují k tehdejšímu Německu, mají ale obecnější platnost. Pokud se je však člověk pokusí domyslet, dostane se blízko k tomu, co patří podle Miloslava Štěrby pouze do díla Járy Cimrmana. Není nutné být radikálem, ani fandit partyzánům pět minut či pět hodin po dvanácté. Ale určitou, byť nepatrnou zodpovědnost za "velké" dějiny by člověk pociťovat měl.

Co se týče "definování myšlení jiného člověka", konkrétně Miroslava Štěrby, napsal jsem pouze, že ve světě jeho logiky nelze obhajovat válku Spojenců (včetně SSSR) proti Německu pomocí argumentů, na které se mimo jiné odvolává právě Jindřich Kaštovský. Že by tedy měl být (M.Štěrba) oním striktním pacifistou, jakého jsem popsal výše. (Možná jím opravdu je, nevím.) To není definice myšlení, to je logika. Pokud jsem ji pochopil špatně, pak by mě zajímalo, v čem.

0
Vytisknout
2273

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2011