Palestinsky smír uprostřed arabských bouří a 3. intifáda

16. 5. 2011 / Daniel Veselý

Na 15. května připadá 63. výročí arabské tragédie nakba, kdy bylo z bývalého britského mandátního území v Palestině od prosince 1947 do ledna 1949 ze svých domovů židovskými útočníky systematicky vyhnáno 750 000 domorodců, 13 000 obyvatel včetně žen a dětí bylo zavražděno a zničeno bylo víc než 500 palestinských vesnic a měst. Problém tkví v tom, že tato etnická čistka dodnes neskončila (v červnu 1967 bylo ze svých obydlí vyhnáno dalších 300 000 osob) a její dozvuky jsou stále ožehavé a zásadně ovlivňují dění na Blízkém východě i jinde.

Na začátku května uzavřely dvě znesvářená palestinská hnutí Fatah a Hamas navzdory zaníceným námitkám z izraelské strany příměří. Palestinský prezident Mahmúd Abbás při této příležitosti celkem logicky poznamenal, že Izrael si musí vybrat mezi mírem a osadami. Předák Hamásu Chalíd Mišál zase uvedl, že jeho hnutí chce suverénní palestinský stát na Západním břehu a v Gaze a s podpisem příměří "existuje již jen konflikt mezi Hamásem a Izraelem". To je taky logické, neboť Izrael proti Hamásu vede válku. Myslím, že celou situaci výstižně vyjádřil izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který na složení zbraní znesvářených stran reagoval takto: "To, co se odehrálo v Káhiře považuji za děsivou ránu míru a za vítězství terorismu". Jistě, jakékoliv palestinské snahy o národní jednotu či nabídky vyjednávání s Izraelem byly většinou, snad nikoliv tak explicitně, smeteny ze stolu. Není to nic nového pod sluncem; existují v nadsázce stohy dokumentů, které líčí téměř nepřetržitý izraelský bojkot jednání s palestinskými předáky.

O několik dnů poté, co Hamás a Fatáh signovaly dohodu o příměří, vydalo hnutí Hamás prohlášení, podle nějž je ochotno akceptoval palestinských stát v hranicích před šestidenní válkou v 1967, kdy Izrael dobyl Západní břeh a Gazu (jde pouze o cca 20% bývalého britského mandátního území v Palestině -- pozn. aut.), nicméně neuzná existenci Izraele kvůli tomu, že by "takový krok připravil budoucí generace Palestinců o možnost osvobodit svá území."

To je pochopitelné. Kdyby Hamás uznal Izrael ve stávajících hranicích, byl by pro pokračující kantonizaci a kolonizaci palestinských teritorií. Hnutí Hamás opětovně hodlá akceptovat tzv. dvoustátni řešení, podle něhož by se Izrael stáhl za hranice dobyté v roce 1967, to jest, že by přistoupil na dlouhodobý mezinárodní konsensus, aby ve vzájemně uznávaných hranicích mohl vzniknout jak židovský, tak palestinsky stát. Jenže na tohle řešení Izrael nikdy nepřistoupí. Viník blízkovýchodního patu to dokazuje znovu a znovu. Musel by demontovat ilegální osady a přemístit půl milionu Izraelců do izraelského státu za hranice dobyté v roce 1967. Navíc Izrael nikdy existenci palestinského státu neuznal -- dělá tedy sám to, co se za sveřepého mediálního zájmu jednostranně vyčítá palestinské straně. A Hamás coby politická organizace, nikoliv vláda samostatného státu, existenci Izraele ani schvalovat nemůže.

Kritici však poukazují na skutečnost, že toto stanovisko nezastávají někteří předáci Hamásu v Sýrii či někteří velitelé brigád Kásam. To je jistě pravda, ale jako v jakémkoliv jiném politickém seskupení i v tomto hnutí existují frakce s odlišnými názory na řadu otázek, avšak Hamás po svém volebním vítězství v roce 2006 vůči Izraeli a Spojeným státům učinil vstřícné kroky. Přesto byl druhou stranou sankciován.

Palestinský smír přišel v době arabských revolt, které mají jistý potenciál překreslit geopolitické vztahy v severní Africe a na Blízkém východě. Nyní se dost hovoří o vztahu "postmubarakovského" Egypta s Izraelem. Izrael dnes vnímá "nový" Egypt jako hrozbu, neboť se možná oprávněně obává toho, že Egypt vypoví mírovou smlouvu, kterou s ním v roce 1979 uzavřel v Camp Davidu. Tato dohoda je na Západě a v Izraeli vnímána jako velký milník v arabsko-izraelských vztazích. Nikoliv tak v arabském světě, kde je považována za tragédii, protože se Izraeli podařilo neutralizovat svého největšího soupeře v oblasti, a mohl si tak uvolnit všechny vojenské kapacity pro útoky na Libanon a na represi proti Palestincům na okupovaných územích. Izraelská vláda podle vynikajícího novináře Jonathana Cooka, jenž na Blízkém východě dlouhodobě působí, a mnoha dalších pozorovatelů od samého počátku nelibě nesla politické změny v Egyptě; nic na tom, že během necelých tří týdnů její oblíbený diktátor v egyptských ulicích zavraždil skoro 850 lidí. Tento proamerický satrapa Tel Avivu rovněž pomáhal při totální izolaci pásma Gazy. Stará politická linie je podle Izraele ve velice vážném ohrožení. Tento fakt potvrdil také expert na izraelsko-egyptské vztahy Joram Mejtal, který působí na Univerzitě Bena Guriona. Mejtal uvedl, že egyptská politika týkající se zrušení blokády Gazy může způsobit vážný rozkol ve vztazích obou těchto zemí tím, že hrubě naruší izraelskou izolaci hnutí Hamás.

Ani palestinskému hnutí odporu se změny prosycující arabský region nevyhnuly. Palestinští aktivisté v reakci na sesazení egyptského prezidenta Mubaraka a další masivní protesty určili neděli 15. května, tedy den, kdy si arabský svět připomíná nakbu, coby datum zahájení 3. intifády. . Na rozdíl od předchozích dvou intifád mělo toto povstání podle egyptského novináře a politického analytika Abdelchálima Kandila zahrnovat celý arabský svět. Výzva k 3. intifádě se objevila na Facebooku, ale posléze byla odstraněna, možná i kvůli tomu, že během dvou týdnů přilákala 230 000 fanoušků a řadě uživatelů FB se nelíbil její "program". Webová stránka stoupenců 3. intifády v arabštině byla posléze přesunuta sem a obsahuje obecný plán povstání. Podle tohoto plánu se měly v pátek a sobotu 13. a 14. května uskutečnit mírové demonstrace před izraelskými ambasádami a konzuláty po celém světě včetně těch, jež se nacházejí v západních metropolích. V neděli 15. května měly z Egypta, Jordánska, Sýrie a Libanonu vyrazit miliony lidí do "historické Palestiny", tedy tam, kde se dnes nachází Izrael. Tento velikášský plán byl ale zrušen, i když se u příležitosti výročí nakby řada protestů s účastí desítek tisíc osob uskutečnila, bohužel ale s tragickým vyústěním.

Nedělní protesty byly palestinskými zdroji označeny za "Krvavou neděli" , během níž izraelská armáda na okupovaných územích, v Sýrii a Libanonu usmrtila 21 osob a 200 dalších zranila. V Gaze demonstranty zasypal déšť kulek a střely vypálené z tanků. Ve vzduchu se objevily stíhací letouny F-16, notoricky známé helikoptéry Apache, které spustily krvavou lázeň na začátku 2. intifády v roce 2000, i bezpilotní letouny. V Libanonu, na Golanských výšinách a na Západním břehu izraelská armáda do demonstrantů pálila ostrou munici, gumové projektily a do davu házela granáty se slzným plynem... Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se k tragickým událostem vyjádřil slovy, že Izrael je odhodlán své hranice a suverenitu ubránit. Západní lídři v čele s Barackem Obamou, Davidem Cameronem a Nicolasem Sarkozym tyto vraždy přešli mlčením. Již jsme si na jejich mlčení týkající se určitých případů zvykli, stejně jako na jejich halasný odsudek jiných událostí.

0
Vytisknout
2293

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2011