PŘÍPADOVÁ STUDIE

Místo nahoře: Jak Česká televize konstruuje obraz české společnosti

16. 5. 2011 / Jan Čulík

Třináctidílný seriál veřejnoprávní České televize Místo nahoře, režie Karel Smyczek (2004), označují kritikové za jeden z nejlepších seriálů, které v ČR vznikly v posledním dvacetiletí. Možná s výjimkou první epizody, která je ještě trochu nejistá, je seriál skutečně velmi dobrý. Má kvalitně a imaginativně napsaný scénář, který udrží divákovu pozornost v napětí, i když se dívá na všechny díly najednou během mnoha hodin v promítacím maratonu. Divákova pozornost je udržována ve střehu množstvím dalších a dalších neočekávaných zvratů. V životních příbězích postav dochází neustále k dalším a dalším kolizím, které postavy musejí -- v interakci se svými bližními -- neustále řešit.

Na rozdíl od britských televizních seriálů, které se většinou soustřeďují pouze na mezilidské vztahy v téměř naprosté izolaci od vnějšího světa a sociálních podmínek, obsahuje Místo nahoře podstatné množství informací o současné české společenské, politické i sociální situaci. Znamená to tedy, nejen že seriál baví napínavým a inteligentním příběhem, ale že zároveň svými výroky o sociální, politické, administrativní i ekonomické situaci v České republice vstupuje do veřejné diskuse o ní.

Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry je sociálně-politický obsah tohoto seriálu pouze pasivním svědectvím o situaci ve společnosti a do jaké míry se seriál snaží výpověď o společenské situaci měnit. Tedy jinými slovy, do jaké míry je seriál svědectvím a do jaké míry je propagandou.

Každé umělecké dílo je bezpochyby subjektivním vylíčením skutečnosti, konstrukcí virtuální reality; avšak musí obsahovat dostatečné množství realistických motivů, aby se v díle divák poznal a považoval ho na základě své životní zkušenosti za věrohodné. Dílo je samozřejmě většinou hybrid, obsahuje tedy určité množství motivů, s nimiž se divák na základě své osobní zkušenosti může identifikovat, ale zároveň i množství dalších motivů, které jsou subjektivní konstrukcí reality.

V seriálu Místo nahoře jde o ukončený příběh, který se rozvíjí na prostoru třinácti hodin, tedy ve srovnání s normálním celovečerním filmem daleko uvolněněji -- přesto není nudný.

Protože se příběh rozvíjí na tak velkém prostoru, zdá se, že během seriálu dochází k jemným změnám v interpretaci skutečnosti a v jeho politické filozofii. První části seriálu mají dosti podstatně společensko-kritický nádech; kritikové by je mohli obvinit, že jsou výrazně "levicové". Všechny společenské nešvary současné české společnosti jsou sice v dalších pokračováních seriálu zachovány, avšak nastolené problémy jsou řešeny smířlivě. Je otázka, zda někdo scénáristy pozval na kobereček a řekl jim, že kriticko-společenský osten seriálu v důsledku jeho velkého vlivu na televizní diváckou obec musejí zjemnit, anebo zda vznik podstatné míry komunitní solidarity mezi protagonisty seriálu je přirozeným důsledkem vývoje příběhu. Jinými slovy, je skutečně realistické, že lidé, kteří se na začátku seriálu většinou neznali a při prvním setkání na sebe reagují nepřátelsky, agresivně, případně připravují podvody, se postupně stávají víceméně všichni přáteli, kteří si navzájem pomáhají v nouzi a jejichž předchozí chyby a poklesky jsou většinou tolerantně odpuštěny? Tento vývoj by odpovídal konstrukci reality v českém postkomunistickém filmu, podle jehož mytologie lidé v ČR při prvním setkání vždycky reagují nedůvěřivě a nepřátelsky, avšak postupně se nevraživost ztrácí a vzniká vzájemná přátelská komunita. Mezi protagonisty nakonec převládne kolektivní cítění, kdy se lidé vzájemně baví na společných večírcích -- je to pozůstatek komunismu. Společnost, která takto v seriálu nakonec vznikne, je daleko méně atomizovaná a individualizovaná než dnešní západní společnosti. Otázkou je, do jaké míry je to idealizace. Tradičně a historicky, už od dob Jaroslava Dietla, geniálního tvůrce televizních seriálů z dob komunistické normalizace, usilovala veřejnoprávní Česká televize vždycky o vytváření společné sdílené celonárodní zkušenosti a o stmelování národa. V seriálu se to projevuje nejintenzivněji k jeho konci v období předvánočních večírků a oslav, kdy míra přátelství mezi protagonisty, zjihlými v předvánočním čase, vrcholí.

Seriál Místo nahoře vykazuje celou řadu charakteristických rysů konstrukce skutečnosti, jak je najdeme v postkomunistických celovečerních filmech, některé rysy jsou však trochu pozměněny -- jak jsem se výše zmínil, zajímavou otázkou zůstává, zda je to proto, že tvůrci televizního seriálu si byli vědomi, že ho bude sledovat velké množství diváků, a že se tedy při psaní scénáře musejí chovat "společensky odpovědně" -- do jisté míry šířit konstruktivní propagandu.

Většina postkomunistických českých filmů se odehrává na malém městě a nejinak je tomu i v případě seriálu Místo nahoře . Přesně řečeno, přímým dějiště seriálu je nově vybudované sídliště relativně luxusních domů se zahradou, často i s bazénem, na kopci zmíněného malého města jménem Žďár. (Seriál se natáčel v městě Slaný, asi pětatřicet kilometrů severozápadně od Prahy.) Češi takovému sídlišti říkají dnes "satelit". Jak naznačuje i název seriálu, převzatého z románu anglického autora Johna Braina i stejnojmenného filmu, zpočátku je motivace seriálu i jeho protagonistů zjevně aspirativní; seriál sleduje se sympatiemi a se souhlasem snahu protagonistů si společensky a ekonomicky polepšit. Jenže od samého začátku je zjevné, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených -- někteří, jako klavírista Doskočil, se k luxusní vile zmohli jen proto, že otci byla navrácena nemovitost v restituci; jiní, jako rodina údržbáře Lukeše, na splácení hypotéky za dům mají jen horko těžko, zejména proto, když se ukáže, že sjednané zaměstnání v místní přádelně je pro Lukeše sice stále ještě k dispozici, ale pouze za poloviční plat, protože přádelna se blíží k bankrotu.

Seriál Místo nahoře zohledňuje skoro všechno: najdeme v něm dokonce i lesbické vztahy, seriál řeší problémy s přestárlými rodiči, dovíme se o problematice spojené s umělou inseminací, zabývá se vážným problémem agresivního řízení motorových vozidel a silné úmrtnosti a nehodovosti na českých silnicích.

Postavy seriálu jsou zvoleny záměrně tak, aby jejich interakcí vyvstávaly najevo nejvýznamnější problémy současné české společnosti.

Finanční nedostatek, podnikatelská agresivita. Kritičnost a imaginace. Do kontrastu s rodinou údržbáře Lukeše, která zápolí s finančním nedostatkem, je uvedena postava agresivního zbohatlíka Rokyty, spekulanta s pozemky a nemovitostmi, který je ve městě i v kraji velkou rybou a mafiánskými praktikami se snaží vydírat podnikatele, místní tisk i normální občany, kteří se mu protiví, aby se podrobili a aby to sloužilo jejich podnikatelským zájmům. Zbohatlík Rokyta má k dispozici ještě špinavějšího "podnikatele", mafiána Fiřta, který za něho dělá tu nejdrastičtější práci. Třetím protagonistou je "příslušník pracující inteligence", novinář Kadlec, symbol nezávislosti, kritičnosti a kreativity, který přijme místo v lokálním deníku, jenže se tam okamžitě stane obětí omezeného a ješitného šéfredaktora Janoucha, který cenzuruje a blokuje jeho práci.

Charakteristickým rysem chudoby je nedostatek přístupu k moderní technologii. Nemajetní nemají mobilní telefony a neumějí s nimi zacházet. Chudá Martina Lukešová, ač se chce stát designérkou, nemá přístup k počítači a nemůže se naučit pracovat s grafickými programy. Chodí proto "na počítač" do domu novináře Kadlece.

Zajímavé je pohledět na situaci v České republice, jak ji vidí seriál Místo nahoře, z genderového pohledu. Hlavní narativ se od samého začátku rozvíjí na základě jednání a činů mužských postav, ženské postavy hrají snad jen s výjimkou Věry Lukešové, manželky údržbáře Lukeše, dlouho jen nevýraznou, podpůrnou roli.

Seriál však s ženami sympatizuje a naznačuje, že jejich podřízené postavení sleduje s nevolí. Hned na začátku to do určité míry jiskří ve vztahu mezi novinářem Kadlecem a jeho manželkou, také novinářkou. Oba přijíždějí z Prahy se usadit na malém městě Žďár, protože tam koupili onen nový, luxusní dům a dostali nabídku práce pro místní deník. Protože je však paní Kadlecová pouhá žena, v redakci deníku se jí dostane jen podřadné práce, má psát pro zahrádkářskou rubriku. Jen Kadlec je považován za skutečného novináře, protože je mužského pohlaví. Několikrát v úvodních epizodách seriálu se dožadují osoby na telefonu rozhovoru s mužem v daném partnerském vztahu, žena prostě není považována za vážného partnera. Několikrát v seriálu se také vyskytnou výroky typu "Vždyť je to pouze ženská." -- "Ztratila se mi manželka!" -- Policista: "No, to by mnozí přijali s úlevou!" Ve vtípcích tohoto typu se drobně probleskuje známý stereotyp postkomunistického českého filmu, podle něhož muži nikdy neberou ženy vážně -- v mládí jim jde jen o sex, k stáru, když ženy ztratí sex appeal, na ně pohlížejí s hrůzou.

V jednu z klíčových postav se během seriálu rozvine i dvacetiletá dcera Lukešových Martina. Podobně jako manželka novináře Kadlece, která se dožaduje respektu pro své znalosti a svou profesní práci a nechce před prací dávat přednost svému manželskému vztahu (to, co se běžně považuje za normální pro muže, v tomto případě vede nakonec k rozkladu manželství Kadlecových, když manželka novináře Kadlece přijme profesní stáž ve Francii), i Martina se především chová nikoliv jako dívka, ale jako samostatně myslící, nadaná lidská bytost. V seriálu má po určitou dobu Martina milostný poměr se zbohatlickým synem podnikatele Rokyty Milanem. To je sice hodný kluk, ale v podstatě mu jde ve vztahu s Martinou pouze o sex. Milan je nezralý jedinec, slaboch: neporadí si, když je svědkem vloupání do domu jeho otce, jen sedí vskrytu, třese se a není schopen ani vytočit číslo na mobilu. Právě z tohoto důvodu se vztah Martiny a Milana nakonec rozpadá. Milan žárlí, že Martina na něj po návratu z letní školy angličtiny v Londýně nemá čas, protože musí pomáhat v domácnosti, případně pracovat na svém projektu v oboru grafického designu, pro komerční soutěž, kterou nakonec vyhraje. Je signifikantní, že Martina nakonec skončí v milostném vztahu s o osmnáct let starším novinářem Kadlecem, který její originalitu, intelektuální potenci a profesionalitu vždycky respektoval a pomáhal jejímu rozvoji.

Podřízené postavení žen zdůrazňuje i skutečnost, že podnikatel Rokyta má mladou trofejní manželku. Přestože s nimi v domácnosti žije jeho dospělý syn Milan z prvního manželství, o první manželce se v seriálu nedovíme nic. Vedle trofejní manželky má Rokyta ještě i trofejní milenku, Andreu, spolužačku Martiny Lukešové v maturitním ročníku.

Dívky mají studovat proto, aby se dobře vdaly. Svědčí o tom výrok Věry Lukešové, která se obává, že dcera Martina neudělá maturitu, a pak se tedy nebude schopna dobře vdát.

Syndrom "židovské (středoevropské?) matky". Nátlak rodičů na dospělé potomky. Zejména matka Lukešová vyvíjí obrovský nátlak na svou dceru Martinu, určuje jí, jaké má mít zaměstnání, zakáže jí cestu do Londýna s partnerem Michalem, nutí ji pracovat v domácnosti, naléhá na ni, aby přerušila milostný poměr s ženatým mužem středního věku Kadlecem. Obdobný nátlak rodičů na své dospělé potomky zaznamenáváme i v jiných českých televizních seriálech, např. Nemocnice na kraji města po 20 letech.

Nevěry zpracovává česká společnost podle seriálu Místo nahoře tolerantně. Mimomanželský vztah má v nepřítomnosti manželky s jednou sousedkou, která později onemocní na rakovinu a spáchá sebevraždu v automobilu, i naprosto poctivý novinář Kadlec; jeho integritě to v očích diváků neuškodí. Vášeň se toleruje. "Nemohu si pomoct," říká Martina o své lásce ke Kadlecovi. Matka se nakonec postaví za ni. Matky totiž především chrání své děti a nakonec jim ustoupí. Nevěru vůči manželce zřejmě spáchá i superslušný údržbář Lukeš, když si namluví bývalou ředitelku přádelny. V souladu s celkovou poetikou filmu končí aféry s nevěrami smírně. Lukeš bývalé ředitelce přádelny sdělí, že s milostnou aférou nemůže pokračovat, má vůči manželce špatný pocit. I mafiánský podnikatel Rokyta nakonec ukončí svou aféru s mladou Andreou. Sice s ním otěhotněla, avšak Rokyta ji jako odškodné dá k dispozici statisíce. Andrea užene klavíristu Doskočila, jehož přesvědčí, že je dítě jeho a vdá se za něho. Podvádění ve společnosti vládne, aniž by se nad tím někdo příliš vzrušoval.

Jedinou ženou, která ve filmu má významnější postavení, je na začátku seriálu právě ředitelka přádelny -- jenže signálem, že ženy jako ředitelky podniků jsou zřejmě neschopné, je, že přádelna krachuje.

Ženy vaří mužům kávu. V redakci deníku Prostor ji vaří mužským reportérům dokonce i editorka. V seriálu Nemocnice na kraji města vaří kávu lékařům zdravotní sestry.

Ženy společnost hodnotí podle schopnosti umět vařit a starat se o domácnost. Při přípravy svatby Andrey a Doskočila se zdůrazňuje, že manželka musí umět vařit. Doskočil si libuje, když mu manželka uvaří snídani, že "tak si to manželství skutečně představoval". Mladý Milan neví, "jak dlouho se vaří brambory."

Těhotenství je záležitostí výlučně ženy. Tak reaguje podnikatel Rokyta na zprávu své manželky, že se jí konečně s ním prostřednictvím umělého oplodnění podařilo otěhotnět. Má důležitější, podnikatelské starosti.

Ženy budují hnízdo. Muži jim to aspoň tolerují.

Mafiánské praktiky. Přádelna se stane obětí podnikatele Rokyty, který seznámí místního ředitele banky s tím, že přádelna má daleko větší dluhy, než si byla banka vědoma, takže banka odepře ředitelce úvěr a přádelna spadne Rokytovi do klína. Ten má přitom připraveného zahraničního investora, jemuž chce přádelnu prodat, jeho existenci však utajuje. Rokytovy podnikatelské spekulace ohrožuje skutečnost, že za novým satelitem na kopci za městem, jehož pozemky Rokyta tajně vlastní, existuje soukromý lom. Majitel lomu hodlá obnovit těžbu, avšak exploze těsně u obytné oblasti by znamenaly, že Rokytovy pozemky ztratí hodnotu. Rokyta se tedy snaží koupit i ten lom a vyřadit ho z provozu. K tomu, aby majitele lomu k prodeji přiměl, používá svého nohsleda Fiřta, který využívá nejen vydírání, ale dokonce majiteli lomu zapálí automobil. Fiřt je sice zatčen, ale známkou neefektivity české policie je, že ta nic nevyšetří a je zase zanedlouho propuštěn.

Soudy jsou neúčinné a trvá léta, než případ projednají. Rokyta vyhrožuje Fiřtovi za jeho obstrukce trestním oznámením. Fiřt se mu vysmívá, že bude trvat léta, než případ dojde k soudu, a jemu se mezitím podaří problémy dávno vyřešit.

Správní a administrativní struktury nefungují. Když se do satelitního městečka nastěhují Lukešovi, předpokládají, že budou moci vozit malou dceru do školky městskou dopravou, jíž bude ostatně do gymnázia jezdit i Martina Lukešová. Těsně po nastěhování do satelitního městečka však zjistí, že veřejná doprava nefunguje, autobusy byly zrušeny na žádost zbohatlíků v satelitu, kteří si vyžádali, aby dotace na zrušený autobus byly namísto toho použity na posílení policejní ostrahy jejich majetku. Lukešová musí zorganizovat petici za obnovu autobusové dopravy, proti níž zbohatlíci zorganizují proti petici -- mnozí z obyvatel satelitu podepíší petice obě, avšak bojovníci za autobus zvítězí, takže doprava je obnovena.

Neschopnost občanů sdružit se v dobré věci. Občané satelitu trpí hlučnými explozemi z blízkého lomu. Vyjde najevo, že přístupová cesta k lomu, odkud náklaďáky odvážejí vytěžený kámen, je na soukromém pozemku, který by obyvatelé satelitu mohli odkoupit a tak přístupu do lomu zamezit. Znamenalo by to finanční investici od všech obyvatel satelitu. Ti se ke společné akci však nezmůžou a pozemek musí koupit zbohatlík Rokyta.

Když se do satelitního městečka nastěhuje novinář Kadlec s manželkou, zjistí s hrůzou, že jeho dekret je vydán na tentýž dům, do něhož se nastěhovali už Lukešovi. V souladu s principem, že první kontakt mezi neznámými osobami je vždy v ČR agresivní a nepřátelský , mezi Lukešem a Kadlecem při konfrontaci o tomto problému dojde málem k potyčce. V souladu s principem, že po prvním nepřátelském setkání se obě strany přátelsky sblíží , dovolí Lukešovi Kadlecovům nastěhovat si svůj nábytek k nim do garáže a dokonce tam i bydlet, i když Lukešovi mají potíže vyjít s penězi (Lukešův plat v přádelně byl snížen na 50 procent) a tak chtějí, aby jim za pobyt v garáži platili.

Všeobecné nepřátelství vůči lidem, které neznáme , se projevuje v seriálu především na začátku. Když Kadlec po příjezdu zjistí, že mu byl prodán tentýž dům, v němž už bydlí Lukešovi, chce zatelefonovat realitní firmě, která mu vydala špatný dekret. Vybije se mu však mobil a téměř nikdo v satelitním městečku ho nechce pustit, aby si ho u něho mohl strčit do zásuvky.

Když se jednoho dne vrací pěšky z práce Věra Lukešová, hodí papírový kapesníček do prázdné popelnice z umělé hmoty, stojící před jednou zbohatlickou rezidencí. Z rezidence vyběhne její majitel a ostře jí vynadá. Poukazuje na to, že popelnice je jeho a že on za odvoz odpadu platí drahé peníze. Lukešová mu za odhozený kapesníček na popelnici dá z peněženky pětikorunu.

V České republice nejsou žádné oficiální státní struktury , kde by si novinář Kadlec mohl vymoci nápravy za to, že mu za jeho peníze byl vydán podvodný dekret na byt. Kadlec musí sám na vlastní pěst zahájit pátrání , najít viníka (je jím podnikatel Rokyta, respektive jeho zástupce Fiřt). Fiřt mu samozřejmě odmítne pomoci i sdělit jakékoliv informace, jenže schopný Kadlec podplatí Fiřtovu účetní, získá od ní Fiřtovu tajnou účetní dokumentaci, a teprve vydíráním jejím prostřednictvím se mu podaří Fiřta donutit, aby mu vydal jiný dům.

Nezaměstnanost. Poté, co podnikatel Rokyta získá přádelnu, agresivně a razantně vyhodí na hodinu všechny její zaměstnance, včetně právě najatého údržbáře Lukeše. Odbory neexistují, a tedy ani žádná zaměstnanecká práva. Jediné, na co se Lukeš zmůže, je pěstní potyčka: zaútočí pěstmi na Rokytu, avšak ten ho zmlátí. S monoklem na tváři chodí pak městem oba. Na policii se v té věci neobrátí ani jeden z nich -- problémy se v české společnosti řeší soukromě. Existenční nejistotou jsou v různých etapách ohroženi v podstatě všichni , včetně podnikatele, zbohatlíka a mafiána Rokyty. Starší lidé při hledání zaměstnání nemají šanci.

Lukešova manželka Věra pracuje jako laborantka ve zdravotní laboratoři, dojde tam k spikleneckému srozumění mezi ní a pracovníkem dovážejícím léky. Ten jí začne ve velkých počtech dodávat návyková narkotika a Lukešová se stane na těchto drogách těžce závislá. Nakonec je nucena léčit se na psychiatrii. Avšak podvody a nepravosti se trestají. Neregulérní praxe čachrování s léky je odhalena a ze zaměstnání vyhodí jak dodavatele léků, tak laborantku Lukešovou. V praxi by však pravděpodobně čachrování s léky odhaleno nebylo, seriál skutečnost idealizuje. Stejně tak i situaci Lukešové, které v psychiatrické léčebně poskytuje psychologické poradenství velmi slušný a inteligentní lékař. Ten jí nakonec zařídí, aby z protekce dostala další místo laborantky. Že se zaměstnání v České republice víceméně nedají sehnat na inzerát, ale získávají se z protekce, je realistický motiv; že by padesátiletá žena, vyhozená ze zaměstnání v laboratoři za narkomanii a čachry s léky znovu dostala zaměstnání v situaci, kdy starší lidé nemohou doufat, že se osvobodí od nezaměstnanosti, je značně nerealistické.

Celá řada protagonistů v seriálu Místo nahoře přichází zcela náhle o zaměstnání, avšak jejich situace je řešena smírně. Nikdo nikdy nezůstane dlouhodobě nezaměstnaný. S ředitelkou přádelny se setkáváme později, v rámci jejího milostného románku s Lukešem ("nikdy nenašla pořádného mužského do manželství" -- zde se tematizuje známý motiv z českých filmů o tom, že použitelní muži do partnerského vztahu v podstatě neexistují), kdy má ředitelka znovu slušné zaměstnání. Lukeš sice poté, co ho z přádelny vyhodí Rokyta, získá jen špatně placenou, pochybnou práci závozníka na část úvazku (je placen se zpožděním a na ruku, bez sociálního a zdravotního pojištění, tak se odvádění dávek brání velká část dnešních českých podnikatelů) a brzo vyjde najevo, že rozváží pašované a kradené zboží, takže tuto práci přestane dělat, ale Rokyta ho brzo znovu v přádelně zaměstná, aby tak provedl před prodejem firmy Holanďanům s údržbářským týmem potřebné rekonstrukční práce.

Význam reklamního průmyslu. Martina Lukešová se profesně realizuje jako grafička velkým úspěchem v oboru reklamy. Role reklamních agentur je v současné české společnosti nesmírně velká a bývá významným motivem i v dílech české literatury.

I po převzetí přádelny holandskými majiteli si pod novým vedením údržbář Lukeš udrží své zaměstnání a dokonce povýší na správce budov, přestože neumí anglicky a nový ředitel, černoch (zdůrazňuje to příchod globálních vlivů do České republiky) mluví nejrůznějšími západními jazyky. Lukeš samozřejmě přislíbí, že se anglicky rychle doučí, skutečnost, že ho nové vedení nevyhodilo, však nezní příliš realisticky. Lukeš se raduje, že bude dokonce zřejmě jezdit na pracovní stáže i do Holandska. Představa zahraničí jako úplně jiného světa v jiném vesmíru je zde naléhavá, viz níže.

Protekce je neúčinná. Jedna z milenek klavíristy Doskočila si přeje, aby udělal celostátní koncertní kariéru, a tak Doskočilovi zařídí koncert a přehrávku v Praze s Českou filharmonií. Doskočil hraje na ukázku Lisztův klavírní koncert před pražským dirigentem, a to dvakrát. Navzdory protekci se mu dirigenta nepodaří přesvědčit, že je dost dobrý, a koncert musí být zrušen. Zda je to proto, že v Praze vládne silnější mafie, do níž tamější mafiáni nepřipustí člověka z venkova, anebo zda je to proto, že Doskočil prostě není dobrý hudební umělec, není jasné. Doskočil má z toho nadlouho profesní komplex.

Malé město jako uzavřená společnost. V dnešní globální společnosti je téměř neuvěřitelné, jak cize a odlišně na protagonisty maloměsta Žďár působí cokoliv mimo jejich důvěrný okruh. Postavy seriálu si občas udělají výlet do Prahy, ať už je to cesta dvou milenců, anebo výprava kvůli podnikatelským či úředním záležitostem. Praha je během těchto výletů ze Žďáru v seriálu ukázána jako romantické, neskutečně vzdálené, cizí, luxusní město, místo, které není prostorem k životu pro normální smrtelníky.

Ještě vzdálenější, jako úplně v jiném světě či v jiném vesmíru, je prostor mimo Českou republiku. Pobyt v zahraničí je zrada a člověk se tím vyčlení ze své komunity. Milan, syn zbohatlíka Rokyty má před cestou na jazykový kurs do Londýna neuvěřitelně silnou cestovní horečku. Když nakonec odjede, je tomu, jako by zmizel na jinou planetu. Jeho několikatýdenní nepřítomnost vede k tomu, že se mu rozpadne vztah s Martinou. Obdobně odjezd novinářky Kadlecové do Francie znamená rozklad i jejího manželského vztahu. Jako by neexistovaly mobily, internet, email, skype. I manželka novináře Kadlece ze scény naprosto zmizí do jiného světa, jakmile jede na stáž do Francie. Že by svému manželovi v roce 2004 nikdy domů netelefonovala ani neemailovala, je neuvěřitelné. V seriálu to však není. Česká republika a maloměsto v něm je uzavřený prostor, který existuje zcela sám pro sebe.

Cizinci mohou být zrádní a nespolehliví. Uprostřed příběhu udělá málem i zbohatlík a mafián Rokyta bankrot, protože Holanďané, kteří přislíbili, že koupí žďárskou přádelnu, najednou koupi odloží na neurčito. Epizoda zdůrazňuje, že všichni, včetně nejbohatších členů společnosti, žijí v nejistotě.

Seriál Místo nahoře je zejména v druhé polovině charakterizován smířlivostí. Vážné společenské problémy jsou sice tematizovány, ale vždycky jsou vyřešeny uspokojivě, na základě přátelských vztahů, usmíření či zásahu deus ex machina. Původně nepřátelské a třídně rozdělené obyvatelstvo satelitu končí v kolektivním srozumění. K tomu přispívají opakované večírky a mejdany, včetně velké svatby Andrey a Doskočila (i když se Doskočil opije a urazí přítomné ženy, je mu to tolerováno). Lesbička v grafické firmě, kde začne pracovat Martina, usiluje o sexuální vztah k ní. Když je odmítnuta, pokusí se ji ve firmě podvodem zdiskreditovat, podvod je však odhalen, lesbička se omluví a z podniku odejde. Ve skutečnosti by takový skandál těžko skončil spravedlivě. K podstatnému sblížení obyvatel celého satelitu přispěje skutečnost, že malou dceru Lukešových srazí na silnici k lomu automobil, jehož řidič z místa nehody odjede. Motiv nebezpečného řízení na silnicích se v seriálu vyskytne třikrát. Obyvatelka satelitu, která je nemocná rakovinou, spáchá sebevraždu drastickou silniční nehodou. Smířlivost a kolektivita nakonec vedou k tomu, že všechno dobře dopadne a všechno se vyřeší -- Česká televize sugeruje divákovi, že "všichni jsme konec konců tak nějak jedna rodina". Možná, že Česká televize považuje za svůj úkol jako veřejnoprávní instituce namísto toho, než sociální a politické problémy medializovat, problémy omlouvat, národ stmelovat a sdělovat mu, že problémy ve společnosti se občas vyskytnout mohou, ale vždycky jejich řešení dopadne dobře a všichni se mají v naší obstojné demokracii v podstatě fajn.

0
Vytisknout
9763

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2011