Jak stárnutí přetváří senzorimotorické učení

3. 6. 2026

Ačkoliv jsou tyto změny v motorické kontrole široce zdokumentovány, do jaké míry ovlivňují také senzomotorické učení (tj. adaptaci pohybů na základě informací z prostředí), zůstává nejasné.

Výzkumníci z University of California-Berkeley a Carnegie Mellon University se nedávno rozhodli lépe porozumět dvěma odlišným typům senzomotorického učení, označovaným jako explicitní a implicitní učení. Jejich článek publikovaný v časopise Nature Human Behavior shrnuje dřívější poznatky v oboru a zároveň představuje výsledky nových experimentů.

Projekt vznikl z dlouhodobé záhady v literatuře o motorickém učení. Některé studie naznačovaly, že stárnutí zhoršuje motorické učení, jiné hlásily jen malé změny a některé dokonce zaznamenaly zlepšení u starších dospělých.

Když zkoumali dřívější studie zaměřené na senzomotorické učení v pozdní dospělosti, autoři výzkumu si uvědomili, že často zahrnují jen malý počet účastníků. Navíc mnoho dřívějších prací považovalo motorickou adaptaci za jeden proces, místo aby zohledňovalo její implicitní a explicitní rozměry.

Existuje zvlášť důležitý rozdíl mezi implicitním učením – automatickým, nevědomým přenastavením pohybu – a explicitním učením, které zahrnuje záměrné strategie a vědomé řešení problémů.

Výzkumníci zde předpokládali, že stárnutí ovlivňuje explicitní a implicitní vzdělávací systémy odlišně. Tyto rozdíly by mohly potenciálně vysvětlit, proč dřívější studie shromáždily protichůdné výsledky.

Nejprve provedli rozsáhlý systematický přehled a metaanalýzu trvající několik desetiletí výzkumu a více než 2 300 účastníků. Za druhé provedli sérii nových, efektivnějších experimentů speciálně navržených k izolaci implicitních a explicitních forem učení.

Pro posouzení senzomotorických dovedností lidí výzkumníci obvykle žádají účastníky, aby splnili jednoduché úkoly, které zahrnují pohyb směrem k cíli, zatímco to, co vidí, je jemně zkreslené. Například když účastníci pohybují myší a klikají na konkrétní objekt na obrazovce, kurzor může být jemně otočen, takže už neodráží skutečnou pozici jejich ruky.

Tým zjistil, že většina předchozích studií hodnotila pouze celkový výkon lidí v úkolech senzomotorického učení. To ztěžovalo určit, zda spoléhají na explicitní nebo implicitní strategie učení.

Aby výzkumníci dále prozkoumali, jak se explicitní a implicitní senzomotorické učení mění s věkem lidí, navrhli nový behaviorální experiment. Jejich experiment byl speciálně navržen tak, aby izoloval adaptaci dovedností prostřednictvím explicitních strategií od implicitního senzomotorického učení.

Výzkumníci zjistili, že většina starších dospělých, kteří se jejich experimentů účastnili, měla potíže najít účinné strategie, jak přizpůsobit své pohyby na základě vizuálních změn. Tento efekt byl zvláště patrný, když úkol, který plnili, vyžadoval, aby si účastníci pamatovali konkrétní souvislosti mezi podnětem a správnými odpověďmi.

Překvapivě ¨však starší dospělí konzistentně vykazovali zvýšenou implicitní adaptaci. Tyto experimenty společně ukázaly, že stárnutí neovlivňuje senzomotorické učení jednotně. Místo toho se zdá, že stárnutí oslabuje explicitní strategické procesy a zároveň podporuje implicitní přehodnocení.

Zatímco explicitní senzomotorické učení upadalo, implicitní rekalibrace (tj. automatická složka motorického učení) má tendenci se s věkem zlepšovat. Tento objev potvrdila jak metaanalýza, tak nové behaviorální experimenty.

Pozoruhodné je, že pozorování týmu podporují vznikající psychologické teorie senzomotorického učení. Tyto teorie naznačují, že implicitní adaptace není poháněna pouze signály vizuálních chyb, ale že také odráží integraci četných smyslových podnětů a proprioceptivních procesů (tj. pocit polohy vlastního těla v prostoru).

Zdroj v angličtině: ZDE