Trumpův útok na ABC

30. 5. 2026 / Fabiano Golgo

To není náhoda. To je metoda.

Brendan Carr, Trumpův šéf FCC, tvrdí, že šlo o vyšetřování politik diverzity a možného porušení antidiskriminačních pravidel. Tato obhajoba je průhledná. Vždycky se najde nějaká procedura, nějaký papír, nějaká povinnost, nějaký „veřejný zájem". Autoritářská moc dnes jen málokdy řekne: umlčíme vás, protože jste urazili vůdce. Řekne: přezkoumáme vaše licence, protože máme otázky ohledně souladu s pravidly.

ABC tvrdí, že požadované dokumenty poskytla. Tvrdí také, že jí FCC před vydáním příkazu nedala najevo, že by její spolupráce byla nedostatečná. Požádala o šedesátidenní prodloužení lhůty, aby mohla žádosti připravit řádně. Komise to odmítla bez vysvětlení. Tohle nevypadá jako seriózní regulace. Vypadá to jako úřední past nastražená tak, aby politicky nepohodlná televize musela okamžitě běhat kolem papírů, právníků a rizika ztráty licencí.

Trump tím vysílá jednoduchý vzkaz: kdo se mi vysmívá, může přijít o klid. Možná nepřijde o licenci. Možná soudy nakonec FCC zastaví. Možná celý proces potrvá déle než Trumpovo prezidentství. Ale to není hlavní. Hlavní je zastrašení. Proces je trest. Nejistota je trest. Náklady jsou trest. Titulky o ohrožených licencích jsou trest. A ostatní televize se mají dívat a pochopit.

To je podstata trumpismu ve státní správě: nikoliv okamžitý zákaz, ale disciplinace. Nikdo nemusí zavírat redakce. Stačí jim dát najevo, že prezident má v ruce úřady, úřady mají v ruce licence a licence mají v ruce peníze. Televizní stanice nejsou charitativní spolky. Jsou to podniky. Když se nad jejich licencemi objeví mrak, začnou se ptát právníci, finanční ředitelé, investoři a inzerenti. A v tu chvíli už cenzura nemusí mluvit. Mluví rozvaha.

ABC není žádná revoluční tiskárna v podzemí. Je to součást Disneyho impéria. Právě proto je tento případ tak výmluvný. Pokud se vláda odváží takto zatlačit na jednu z historických amerických televizních sítí, vlastněnou jednou z nejmocnějších mediálních korporací světa, co by udělala s menším médiem, které nemá armádu právníků? Co by udělala s lokální televizí? S nezávislým rádiem? S webem, který nemá Disneyho miliardy?

Disney se navíc už jednou před Trumpem sklonil. V roce 2024 ABC uzavřela s Trumpem dohodu v jeho žalobě kvůli výroku George Stephanopoulose a souhlasila s patnáctimilionovým příspěvkem na budoucí Trumpovu prezidentskou knihovnu a milionem dolarů na právní náklady. To nebylo jen právní vyrovnání. Bylo to veřejné gesto slabosti. Trump se z něj nepoučil, že je třeba přestat. Poučil se, že tlak funguje.

To je u Trumpa vždycky stejné. Když mu instituce ustoupí, neuklidní se. Posune hranici. Když zaplatíte, přijde znovu. Když se omluvíte, požádá o víc. Když mu dáte prst, nevezme ruku. Vezme celý vysílací čas.

A Carr mu v tom slouží. Šéf FCC se nechová jako nezávislý regulátor. Chová se jako politický vykonavatel prezidentovy mediální vendety. Jeho řeči o „veřejném zájmu" znějí stále méně jako právní argument a stále více jako úřednický překlad Trumpova vzteku. Trump křičí na mítinku nebo na sociální síti, Carr přidá hlavičkový papír.

Tady nejde jen o Jimmyho Kimmela. Kimmel je spouštěč, ne podstata. Podstatou je snaha přenastavit americký mediální systém tak, aby každá velká síť musela počítat s možností administrativní odvety. Prezident už nemusí telefonovat majiteli a řvát do sluchátka, jak se to dělalo za starých časů. Má regulátora. Má vyšetřování. Má licenci. Má veřejný zájem. Má slova, která znějí neutrálně, a úmysl, který neutrální není ani trochu.

FCC má samozřejmě právo dohlížet na vysílací licence. Ale právo dohledu není právo na politickou pomstu. Povinnost sloužit veřejnému zájmu neznamená povinnost sloužit prezidentovu egu. A pokud se pojem „public interest" používá k tomu, aby se vytvořil tlak na televizní síť kvůli materiálu, který prezident a jeho rodina považují za urážlivý, pak už nejde o regulaci. Jde o zneužití moci.

Tohle je přesně okamžik, kdy se ukáže, zda americké instituce ještě mají vlastní páteř. Trump se nesnaží jen kritizovat média. To by bylo jeho právo. Nesnaží se jen přesvědčit diváky, že ABC je zaujatá. To by byla politika. On se snaží použít stát k tomu, aby média za kritiku platila. To je rozdíl mezi politikem a autokratem. Politik nadává na novináře. Autokrat pošle úřad.

Trump je dítě televize, které vyrostlo v muže toužícího televizi ochočit. Televize mu dala slávu, rytmus, jazyk, publikum i iluzi, že realita je jen další díl jeho show. Nyní se snaží udělat z federální regulace dálkové ovládání. Když se mu nelíbí program, nechce přepnout kanál. Chce přepnout stát.

V demokracii může prezident televizi nenávidět. Může ji kritizovat. Může ji žalovat. Může ji zesměšňovat. Ale nesmí použít regulační úřad jako kladivo na její vysílací licence, protože se mu nelíbí vtip moderátora.

Tohle není spor o ABC. Je to spor o to, zda se americký stát stane osobním advokátem uraženého prezidenta. A zatím se chová přesně tak.