Z Facebooku:
O sabinování
12. 8. 2017 / Karel Dolejší
Karel Sabina byl jak známo český kolaborant z doby národního obrození, jenž donášel dokonce i na svého blízkého příbuzného (švagra) - výměnou za úplatu, která mu umožnila udržet si jím preferovaný životní styl.
Na počátku 90. let jsem poznal jistého Jakuba Poláka. Zpočátku jsem ho pozoroval na pražských akcích organizace s názvem Levá alternativa - Hnutí za demokratický a samosprávný socialismus. V roce 1992 se ale dotyčný nechal uplatit směšnou částkou 30 000 korun z pokladny tehdejší KSČ(M), kterou zprostředkoval poradce tehdejšího předsedy strany Jiřího Svobody Radim Valenčík. Na oplátku přivedl na konferenci mladé levicové organizace své nezletilé nohsledy, kteří na místě zaplatili členské příspěvky a pak hlasovali pro zvolení jistého Vratislava Votavy do čela organizace.
Pod vedením tohoto Votavy, který se do té doby nejpamátněji
vepsal do povědomí členů Levé alternativy tím, že se v Mírovém klubu
Johna Lennona porval právě s Polákem, Levá alternativa uzavřela volební
koalici s komunisty. To tuto vznikající organizaci v následujících
letech zničilo.
V jiné menší organizaci s názvem Demokratická levice, kde jsem býval místopředsedou, se povedlo tehdejším komunistům provést v zásadě totéž, jen s drobnými variacemi.
Z minulých
událostí se člověk obyčejně snaží vyvodit nějaké poučení do budoucna a
víc je neřešit. Pro mě je takové poučení mnoho let jasné: Vyhnout se
důsledně jakýmkoliv - jakýmkoliv - vstřícným krokům vůči komunistické
straně, protože jediné, co po nich následuje, je pokus o nepřátelské
převzetí partnerské organizace.
Tento úsporný přístup mi ovšem už
dlouho systematicky narušuje mj. heroizace Jakuba Poláka ze strany
proponentů českého "anarchismu", jmenovitě Ondřeje Slačálka.
Kolaborant Sabina rozhodně nebyl "radikální demokrat", třebaže se jej
jedna část generace osmašedesátníků snažila ze zoufalství vylíčit právě v
tomto smyslu, ale především bezzásadový kolaborant. A také Jakub Polák
byl podobným typem podlého, opovrženíhodného zrádce. Je to jeden z lidí v
mém životě, kterým opovrhuji snad ze všech nejvíce. Poznal jsem později
řadu intrikánů a spiklenců schopných zradit důvěru druhých, ale řekněme
pro jednoduchost, že dokonce i o Štěpánu Kotrbovi mám o dost lepší
mínění než o Polákovi.
Když předevčírem Slačálek v jedné diskusi
olajkoval nadávky na mou adresu, zapřemýšlel jsem, zda mi vůbec stojí za
to takové věci sledovat. Zda se mám zabývat člověkem, který z mého
pohledu ztělesňuje vývojové stadium, jímž jsem prošel nejpozději před
deseti-patnácti lety. A dospěl jsem k závěru, že jde o naprostou ztrátu
času.
Dozvídám se, že se teď Slačálek veřejně chlubí tím, že jsem
ho na Facebooku zablokoval. Budiž.
Nemuset číst intelektuálně nepoctivé a
zideologizované příspěvky je ovšem mnohem spíš velikým ziskem pro mě.
Ulevilo se mi už prostým faktem, že zastydlého "anarchistu" prostě
nemusím dál řešit - že se mohu zabývat přítomností, nikoliv zmrzlou a
stále přítomnou minulostí, která se zachytila na absudním vývojovém
stadiu obhajoby zrádce.
Že nemusím řešit základní nemoc české
občanské společnosti, kterou je mytologizující prolhanost a naprostý
nedostatek sebereflexe i jakýchkoliv zásad.
Nečekám teď desítky lajků ani pochvalné komentáře. Upřímně, je mi docela jedno, co sem případně připíšete. Na mou duši. Jen jsem vydal svědectví. Jak s ním naložíte, je jedině na vás.
Diskuse