Bez dělnictva, bez náboženství pokroku, či bez obojího: Budoucnost levicového projektu

13. 1. 2017 / Karel Dolejší


Maciej Kisilowski v článku "How Eastern Europe blew up the West" (Jak Východní Evropa vyhodila Západ do povětří) ZDE analyzuje maďarský a polský projekt "iliberální demokracie" z pohledu marketingové strategie.


Podle Kisilowského se politici jako Orbán či Kaczyński rozhodli zaměřit na alianci dělnictva se sociálními konzervativci. Výhodou tohoto spojení je například fakt, že hodnotově k sobě mají obě skupiny mnohem blíže, než dělnictvo a levicová inteligence - tedy prvky, které se měly spojit jak v tradičním reformistickém, tak v tradičním revolučním levicovém projektu.

Následně došlo k optimalizaci produktu pro tohoto spotřebitele. Tzn. z "balíčku" původní liberálně demokratické nabídky bylo ořezáno všechno to, co ve skutečnosti dělníci nechtějí: Důraz na lidská práva, práva menšin, ekologie atd. Izolacionistická politika "iliberálních demokratů" sotva povede k nějakému výraznějšímu rozvoji ekonomiky, Kisilowski však upozorňuje, že místo nadřazování se nad jiné na základě výše příjmu je také možné vytahovat se na menšiny a marginály - Čech by mohl dodat, že kupříkladu na bezdomovce - a existují solidní výzkumy naznačující potenciál takového přístupu. Takže ekonomika sice bude pod "iliberálními demokraty" spíše stagnovat, ale jiné benefity to mohou cílovému spotřebiteli kompenzovat, přinejmenším po určitou dobu.

Že si dělníci v zásadě nepřejí ve společnosti nic "pokrokově" měnit byl závěr, k němuž dospěla Nová levice v 60. letech. Připište fakt, že důraz levicové politiky se někdy od 80. let přesunul z tradičního dělnického elektorátu na menšiny - a můžete vidět, že tradiční pokrokářská aliance byla vlastně velmi dlouho neuvěřitelně křehká.

Lačnost, s níž dělnické vrstvy sáhly po produktu inovovaném populisty, naznačuje, že konvertovat tyto lidi zpět k politickému náboženství pokroku by bylo opravdu nesmírně složité, pravděpodobně i nemožné. Kisilowski vyzývá levici k její vlastní inovační aktivitě, ale klíčovou otázkou zůstává, jak velký prostor jí ještě vůbec v politice zbyl.

Škodolibá radost levicových radikálů nad porážkou liberální levice, s níž od blairizace Labour Party vedou nenávistné ústupové boje, není ani tak krátkozraká jako přímo zaslepená. Protože a) o dělnictvo přišli reformní i radikální levičáci společně, b) obě skupiny progresivistů čelí masovému příklonu voličů k reakcionářství, což je ve veřejném prostoru těžce izoluje.

To že příklon dělnictva ke konzervativnímu pohledu na svět diagnostikovali první pozorní analytici nalevo od středu před padesáti lety signalizuje, že jde o široce založený trend, ne o nějakou dočasnou aberaci. A ovšem ideologizující interpretace tradičních levicových komentátorů, kteří ze zmíněných změn zuřivě obviňují "postmodernismus", jenž měl podle nich podkopat víru v lineární pokrok, těžko sloučit s daty z 60. let. "Proletáři" přestávali věřit v pokrok dávno, velmi dávno před tím, než postmodernismus vůbec překročil hranice architektury a stal se filosofizujícím proudem. Ani poté jeho vliv na manuálně pracující nelze tak docela přeceňovat. Mnozí samozvaní soudci postmodernistů, kteří se počítají mezi intelektuály, ve skutečnosti základní teoretické spisy nečetli, nebo je přinejmenším nečetli pořádně. Že se jimi neprokousali soustružníci nebo svářeči, na to si můžete klidně vsadit. Jejich velice nepříznivé názory na pokrok nemají s teoretickým vlivem postmodernistů na západní kulturu absolutně nic společného.

Když odložíme představu, že po "vyvrácení" postmodernismu, katastrofě liberální levice a praktické zkušenosti s konzervativními xenofobními populisty se lidé na Západě pokorně vrátí na cestu radikální levice z roku 1950, zbývá odpovědět na otázku, jakému koncovému spotřebiteli chce levice svůj produkt vlastně nabízet a jaké má vyhlídky.

Základních variant je několik. Pokud by záměrem bylo udržet si segment manuálně pracujících, který v nepříliš vzdálené době tak či tak zdevastuje robotizace, levice by se musela sama stát konzervativní. Jinak řečeno to znamená soupeřit se sociálními konzervativci na jejich vlastní půdě o to, kdo nabídne lákavější "tradiční" vizi budoucnosti. Osobně bych si v takovém případě už ve střednědobé perspektivě vsadil na sociální konzervativce. Imitace totiž netáhnou.

Zaměřit se na vzdělanější levicové příznivce, ať už městské liberály nebo radikálnější vrstvy především mezi intelektuálním prekariátem a studenty, znamená rozejít se definitivně s dělníky a dostat se na půdu systematicky menšinové politiky. Aliance s národnostními a náboženskými menšinami a přistěhovalci může být relativně nadějnou perspektivou v západních zemích, třebaže přináší značné problémy z hlediska hodnotové soudržnosti takového projektu. Ale v podmínkách Střední a Východní Evropy, kde převládá etnická homogenita a podíl nových přistěhovalců je také velmi malý, jde i v takovémto případě ještě o mnohem menšinovější politickou menšinu než řekněme v Německu či ve Francii.

Nepochybuji, že v nejbližší době převládne přístup nejpřesvědčenějších, kteří prohlásí, že je třeba vydržet, než dělnictvo prohlédne lest xenofobně konzervativních populistů a vrátí se k víře pravé. Terminální krize kapitalismu, kterou Karl Marx někdy od roku 1860 předpovídal zhruba jednou za pět let, zůstává úběžníkem levičácké eschatologie, není však pravděpodobné, že by oslovila širší společenské vrstvy toužící po kapitalismu tradičním a národním, "bez cizáků".

Pokusy obnovit historickou alianci levicové inteligence s námezdně pracujícími se mohou ukázat jako kvadratura kruhu. Nebo přinejmenším mají mizivou šanci uspět na půdě "pravověrné" levicové ideologie, jejímž opuštěním věřící radikálové vysvětlují historickou porážku.

Vyzývá-li Kisilowski pokrokáře k inovaci, může se brzy ukázat, že se tu nevystačí s pouhou optimalizací stávajícího produktu, kterou už provedli "iliberální demokraté". Novou širší politickou alianci by bylo možno vytvořit jedině na půdě, která nerozdělí elektorát tak zásadně a fatálně, jako postoj k liberálně levicové agendě několika posledních dekád.

0
Vytisknout
4179

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2017