Putinovská "Nacinterna" v perspektivě: Ruská misie evropské ultrapravice žije - a vrací se domů

3. 1. 2017 / Karel Dolejší


Bulharský politolog Christo Grozev publikoval včera na svém blogu analytický dokument získaný hackery z emailu ruské ambasády v Athénách ZDE (doc) s rozsáhlým vlastním komentářem. Analýza pochází z jara 2014, jejím autorem je Alexandr Dugin a adresáta představoval kremelský thinktank RISS.


Osmistránková analýza je věnována evropské ultrapravici a jejímu potenciálu v ruském programu destabilizace Evropy. Jak Grozev upozorňuje, text obsahuje celou řadu věcných a popisných tvrzení, která jsou nicméně kombinována i s nesmyslnými konspiračními teoriemi (protirusky orientované ultrapravicové skupiny "řízené CIA a Mosadem").

Než shrnu obsah dokumentu, doplním širší kontext veřejného působení jeho autora, Alexandra Dugina, který Grozev opomenul. Důležitost tohoto kontextu se stane zřejmou ve druhé polovině článku.

V roce 1985 na bázi oficiální sovětské historické společnosti Viťaz vzniklo nacionalistické a ultrapravicové hnutí Pamjať. Přes existenci četných vnitřních frakcí existoval vždy jednotící ideologický motiv založený na velebení padělku někdejší carské Ochranky, "Protokolů sionských mudrců". Odtud konspirační teorie o existenci mezinárodního "židozednářského spiknutí" proti Rusku a jeho historické misi Třetího Říma. Zmíněné spiknutí je Pamjatí již víc než tři dekády představováno jako výlučný důvod všech ruských vnitřních problémů. Mělo také nést odpovědnost za revoluce z let 1905 a 1917 i za stalinismus. Brežněvovská stagnace byla podle Pamjati samozřejmě vyvolána snahou židozednářů podřídit SSSR vládě nadnárodního kapitálu. To co běžně naleznete v prostředí dnešní americké ultrapravice - frázi "sionistická okupační vláda" (Zionist Occupation Government, ZOG) - je běžným tématem "analýz" Pamjati už od Gorbačovových dob ZDE.

Politická ideologie Pamjati kombinuje fašismus se samoděržavím a účelovou interpretací pravoslaví vypůjčenou z nacistických zdrojů.

Alexandr Dugin se stal členem hnutí Pamjať v roce 1987. Setrval v jejím vedení do roku 1989, než odešel kvůli osobním sporům ZDE. Poté se angažoval na mnoha frontách - kromě jiného se stal spoluautorem programu Komunistické strany Ruské federace ZDE.

Během pozdější spolupráce s ultrapravicovým ideologem a vydavatelem listu Zavtra Alexandrem Prochanovem se Dugin dostal do blízkosti Eduarda Limonova, v jehož Národně bolševické straně působil v letech 1994-1998 ZDE.

Eduard Limonov v roce 1974 coby "disident" emigroval ze Sovětského svazu v rámci místní obdoby čs. akce Asanace ZDE. Přes Izrael dorazil do USA, kde nějaký čas živořil, než se v roce 1980 přestěhoval do Francie. Během pobytu zde navázal úzkou spolupráci s představiteli "Nové pravice", Alainem de Benoistem a Jeanem-Francoisem Thiriartem ZDE. Belgický nacionální socialista a "fašistický maoista", poradce palestinského Fatáhu a obdivovatel rumunského diktátora Nicolae Ceuasescu Thiriart jej později, v roce 1991, vyšle nazpět do Ruska. Limonov odjíždí s misií, která má napodobit manévr německého generálního štábu s Leninem: Rusko, nejslabší článek nově zrozených liberálních demokracií, se má stát místem, kde se ultrapravice konečně poprvé prodere k moci a odtud rozšíří nazpět do Evropy ZDE.

V roce 1993 s finanční podporou Thiriarta zakládá Limonov Národně bolševickou stranu. Mezi prvními jejími členy bude Alexandr Dugin.

Později, po politickém rozchodu s Limonovem, Dugin udržuje rozsáhlé kontakty na Západě, k nimž se dostal právě přes Limonova. Nejen že do Ruska přijíždějí "legendární" postavy evropské ultrapravice jako Thiriart či Léon Degrelle, ale Dugin také masivně publikuje v zahraničí anglické, německé a italské texty věnované klasickým ultrapravicovým autorům meziválečné a poválečné éry: Evolovi, Schmittovi, národně bolševickému proudu německého nacismu. Politický rozchod s kontroverzní postavou "emigranta" Limonova mu ovšem pomohl stejně, jako halasná podpora Putina. Jeho vliv rostl: A jak podrobně dokládá německý politolog a historik Andreas Umland, postupně se propracoval z okrajové postavy v personu s masivním formálním i neformálním vlivem na ruské elity, včetně Kremlu.

***

K samotnému dokumentu publikovanému Grozevem. Analýza označuje krajní pravici za prvek na evropské politické scéně, který může sehrát roli v sovětských dobách zastávanou krajní levicí a přitáhnout podporu 15 - 30 % voličů. Podle Dugina - který se ovšem ve veřejných textech vyjadřuje mnohem kulantněji a vliv na ultralevici nevzdává - krajní levice v řadě témat uzavřela kompromisy s liberály a proto je de facto součástí západního establishmentu.

Poté co v protikladu s vlastní "Čtvrtou politickou teorií" a řadou článků vyřadil krajní levici z oblasti příštího ruského zájmu podává Dugin podrobnou charakteristiku evropské ultrapravicové scény. Poněvadž v době vzniku textu s ní byl sám v intimním kontaktu již nejméně 20 let, zná ji samozřejmě velice dobře.

Dugin hovoří o třech odlišných skupinách: Křesťanských ultrapravičácích orientovaných na USA a Izrael, neonacistech rozdělených zhruba napůl, pokud jde o postoj k Rusku, a konečně o "nové pravici".

Zde se ovšem Dugin, který o sobě píše v třetí osobě, představuje jako liška chválící vlastní oháňku. Cituji:

"Noví praví se objevili v 70. letech na základě předcházejícího nacionál-komunitaristického hnutí Belgičana Jeana Thiriarta "Mladá Evropa" (50. - 60. léta). V základu této verze krajně pravých je ideologie rozpracovaná filosofem Alainem de Benoistem a jeho skupinou GRECE.

  • Geopolitika (Souše proti Moři)
  • Europeismus (Evropa jako samostatný geopolitický pól)
  • Radikální antiamerikanismus (USA jako jádro civilizace Moře, zatímco Evropa se vztahuje k civilizaci Souše; odtud zájem o eurasianismus)
  • Intelektualismus: M. Heidegger, C. Schmitt, E. Jünger - filosofie konzervativní revoluce
  • Tradicionalismus (Guénon, Evola), solidarita s protiamerickým islámem, zejména s Íránem
  • Antimoderna (proti současnému světu)
  • Antikatolictví a antiprotestantismus (jakožto směry, které připravily Modernu)
  • Filogermanismus
  • Antikapitalismus, sympatie k nedogmatickému socialismu (nacionálbolševismus)
  • Proti emigraci (jako základu liberální diktatury), ale ne proti emigrantům
  • Antirasismus
  • Antiindividualismus
  • Proti národní buržoazní Vládě za Svaté impérium
  • Rusofilie (jednoznačně za RF a Putina)
  • Proti stejněpohlavním svazkům, homosexualismu
  • Čtvrtá politická teorie"

Zde stručně řečeno předkládá Dugin z velké části vlastní ideologickou pozici, tak jak ji zformuloval ve svých ruských publikacích i textech roztroušených od 90. let po západoevropských neonacistických a neofašistických serverech. Nabízí Kremlu svůj osobní vliv zhruba na polovinu evropské ultrapravice, která se - jak tvrdí - v zásadě podle něj řídí. Konkrétně má jít o polovinu relativně čerstvého hnutí identitářů a o hlavní ideology francouzské Národní fronty, rakouských Svobodných a italské Ligy Severu. Pokud jde o Německo, zmíněn je M. Ochsereiter, později masivně preferovaný ruskými státními médii coby "nezávislý" publicista.

***

Christo Grozev ve svém komentáři k Duginově textu ZDE předkládá tvrzení, že Dugin a jeho chlebodárce miliardář Malofějev používají evropskou ultrapravici cynicky, čistě instrumentálně. Nejsou prý takovými fanatickými šílenci, jak se někteří domnívají, ale spíše cynickými manipulátory.

Snad Grozev považuje za takticky prohnané snažit se zasít nedůvěru mezi centrum vznikající "Nacinterny" v Moskvě a evropské ultrapravičáky. To ovšem nic nemění na faktu, že po více jak dvou dekádách úzké spolupráce s Duginem jeho evropští soukmenovci velice dobře vědí, že k nim srdcem rozhodně patří. Grozevem publikovaný dokument spíše ukazuje, že Dugin stále se hlásící k Thiriartovi svým způsobem pokračuje v misii, se kterou v roce 1991 do Ruska přijel Limonov. Aby projekt prodal v Kremlu, musí tomu ovšem odpovídat také jeho stylizace a vhodně umístěné důrazy.

"Ne, Dugin a spol. nejsou pravoslavní, byzantinští blázni. Jsou důvtipní, snaživí manipulátoři Západu. A Západ je naprosto nepřipraven," uzavírá Grozev.

V tom má ovšem bulharský autor bohužel plnou pravdu.

0
Vytisknout
2980

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2017