Čína si svého Snowdena popraví

20. 4. 2016 / Karel Dolejší


Čínský občan a počítačový technik Chuang Jü, který údajně předal 150 000 souborů obsahujících státní tajemství nejmenované cizí mocnosti, skončí na popravišti ZDE. Země, jež se stala prvním útočištěm "whistleblowera" Edwarda Snowdena, netrpí nejmenšími pochybnostmi, jak přistupovat k podobným případům, pokud se jí přímo týkají.


Chuang Jü pracoval pro úřady v Sečuanu v obdobné pozici jako Snowden v NSA - a poté co místo musel opustit, údajně pro špatné pracovní výkony, z hněvu se rozhodl pomstít. Kontaktoval zahraniční organizaci na internetu a předal jí tajemství týkající se vojenských a finančních plánů čínské komunistické strany. Zatčen byl v roce 2011 kvůli podezření, jež vzbudily časté cesty do Hongkongu a náhlé zbohatnutí.

Kritici jakéhokoliv režimu ovšem nemohou být posuzováni podle stalinské zásady o "napomáhání nepříteli" aplikované u každého, kdo si dovolí vyjádřit nesouhlas. Poněkud jinou věc představuje situace, kdy se nejedná o "údajného" zrádce a napomahače nepříteli, ale spolupráce je zřetelně doložena. Disidentem je ten, kdo jde ve vlastní společnosti s kůží na trh, nikoliv ten, kdo z uražené ješitnosti vstoupí do služeb libovolné strany či mocnosti, protože si jej více cení. Význam činu není možno posuzovat jen podle toho, proti čemu má být údajně namířen, ale také podle faktu, pro co se dotyčný pozitivně vyslovuje - faktickými činy, nebo i vlastními výroky.

Radikální kritici režimů starající se zejména, ne-li výlučně jen o to, proti čemu se postavit, mívají tradičně komplikované osudy. Revolucionáři evropského Jara národů v roce 1848 zhusta končili ve službách armády osmanské monarchie, mnohem a mnohem brutálnější a politicky zaostalejší než ty, proti nimž sami povstali. V důsledku pomáhali potlačovat kolegy v jiné zemi, jejichž boj měl mnohem akutnější a přesvědčivější důvody, než jejich vlastní prohraný zápas. Bismarck si v 60. letech 19. století proti Rakousku držel v zásobě české radikální nacionalisty, kteří tak dávno před Leninem předvedli, co znamená být užitečným idiotem. Dnes posloucháme z Moskvy nabádavé rady muže, který na Panama Papers reaguje výzvou k rezignaci britského premiéra, ale samozřejmě se slůvkem nezmíní o faktu, že ve stejné kauze je srovnatelně namočena také hlava země, jejíž problematické "pohostinnosti" bez rozpaků využívá.

Mezi radikály roku 1848 a Snowdenem je mnohem intimnější pouto, než se na první pohled může zdát. Nejen že jsou obě srovnávané strany vposledku motivovány výlučně negativně a jsou de facto ochotny kvůli penězům nebo uznání spolupracovat s kýmkoliv. Obě také představují krystalicky čistý případ antipolitické vzpoury, která se nebouří jen proti režimu, ale také proti samotné logice etiky důsledků. Ohánějí se osobním přesvědčením, ale bez sebemenší starosti o to, co v reálném světě skutečně způsobí. V takové logice nalézáme i někdejší příznivce Miloše Zemana, kteří ho podporovali "proti pravici", aby byli zcela předvídatelně svědky toho, jak "jejich" kandidát prosazuje mnohem a mnohem (ultra)pravicovější agendu než slepě nenáviděná vláda, kterou považovali za absolutně nezbytné svrhnout - bez ohledu na to, co přijde po ní.

Nedávno zemřel kamarád, s nímž jsme v 90. letech zakládali český nevládní neziskový sektor. V této zlomové době proslul výrokem, jenž představuje koncentrovaný výraz adolescentní převahy "rebelování bez příčiny" nad úvahou o jakékoliv pozitivní motivaci. "Možná nevíme co chceme, ale rozhodně víme co nechceme," pronesl během sepisování budoucích stanov nejmenovaného spolku. Později stihl svým životem nade vší pochybnost prokázat, že velmi dobře věděl nejen proti čemu vystupuje, ale také, co stojí za to prosazovat a čemu chce vlastně pomáhat.

Někteří jiní se ovšem za hranice egocentrického adolescentního negativismu nedostanou, ani kdyby se dožili sto padesáti let.

0
Vytisknout
2784

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2016