18. 2. 2016 / Bohumil Kartous
Bylo mi asi deset nebo jedenáct let, když jsme s kamarádem pojali skvělý nápad: vezmeme lupu a budeme pomocí čočky "smažit" žížaly. Přišlo nám to jako skvělý experiment, zajímavější než jen založit pomocí lupy ohýnek. Shodou okolností šel okolo jeho otec, u něhož se náš experiment nesetkal s ani sebemenším pochopením. Dal nám velmi důrazně najevo, že to, co děláme, je sprosté týrání bezbranného tvora. Aby pojistil výchovný dopad, sdělil to o mému otci, takže se situace opakovala. Možná proto jsem nikdy nikoho nezavraždil...
Václav Dušek vyzývá k tomu, aby se s nezletilci, kteří se dopustí násilného zločinu, jednalo obdobně. Ano, ve čtrnácti i šestnácti letech je člověk dostatečně vyspělý na to, aby chápal, že vražda nebo šikana jsou naprosto zrůdné, neakceptovatelné, odsouzeníhodné. Jsou připraveni k tomu takové souvislosti chápat dokonce dávno před tím. problém ale spočívá v tom, zda je skutečně někdo připravil, zda to měli možnost pochopit, zda se někdo staral o to, aby mohli skutečně a v pravém slova smyslu dospívat.
Neexistuje omluva pro šikanu či vraždu a každý by se z toho měl určitým způsobem zpovídat. Je ale nutné určit, kdo a jakou měrou. každý čtrnáctiletý či šestnáctiletý, který se něčeho podobného dopustí, nese svůj díl viny. Nikdy ale ne celý, zdaleka ne. Nejde tolik o svéprávnost, jde o svébytnost. Nihilismus ve smyslu totální ignorace výchovy dětí není jejich vlastní vinou...
Diskuse