Je tolerance k "cizím" projevem "depolitizace"?

11. 8. 2015 / Karel Dolejší

Historik Matej Ivančík v článku "Odpolitizovaná spoločnosť" ZDE tvrdí, že způsob, jakým se dnes ve veřejné rozpravě hovoří o uprchlících, je "odpolitizovaný". Opravdu jsou ale apely na toleranci a obyčejnou lidskou solidaritu s uprchlíky projevem "depolitizace"?

Podle Ivančíka je chybou, že se debata o uprchlících točí kolem pojmu "tolerance", jde údajně o projev depolitizace veřejného prostoru. Emancipační hnutí 60. let, tvrdí Ivančík, formulovala požadavky v politické a sociálně ekonomické rovině. A tak by se, implikuje autor, mělo postupovat i dnes.

Jenže je možné takový přístup obhájit v konfrontaci s fakty?

Předně, srovnávat emancipační hnutí 60. let se současnou uprchlickou krizí je metodologicky zásadně pochybené. Martin Luther King nebyl uprchlík, ale rozený Američan, kterému formálně bylo ze základního zákona státu již přiznáno, že náleží do stejné společnosti, jako privilegovaní běloši. Logicky se tedy domáhal toho, aby toto náležení mělo důstojnou podobu, aby jako občan, kterým již byl, nebyl subsumován do jakési podřadné kategorie. Občanství nebylo upíráno, stačilo žádat o jeho naplnění. Člověk, který měl občanské povinnosti, žádal, aby měl také občanská práva a oprávnění.

Pokud byste se pokusili obdobně formulovat problém s uprchlíky, stanete se kvůli svatému boji s "depolitizací" nejlepšími spojenci xenofobů. Protože uprchlíci nemají v naší společnosti žádné občanství, které by mohlo být naplněno. Není z čeho vyjít, na čem nárok založit. Debata tedy skončí "argumentem", že "sem nepatří", takže nemají ani žádná práva. Pojetí politického občanství, které historicky pomohlo Afroameričanům a dalším diskriminovaným, uprchlíkům leda zpečetí ortel. Protože oni občany nejsou, teprve usilují o to, aby se jimi vůbec mohli stát. A to ještě ve veliké většině případů nikoliv v této společnosti, ale tam, kde je méně nevraživosti a xenofobie. Přes ČR i přes Slovensko jich naprostá většina pouze projíždí.

Za druhé, ne všechny výdobytky emancipačního hnutí v USA měly podobu prostého naplnění sociálního občanství ve smyslu T. H. Marshalla. Například afirmativní akce nevycházela z rovnosti před zákonem, ale šlo naopak o typ skupinového privilegia. Zde se zcela samozřejmě sahalo k argumentaci zahrnující etnickou identitu a komunitní potřeby, ne prostou rovnost v rámci občanství. Nebudu se zde pouštět do debaty o tom, nakolik opatření typu afirmativní akce byla oprávněná, zda skutečně v této podobě prospěla, atd. Podstatné zde je, že šlo o skupinové privilegium. To ale neodpovídá charakterizaci emancipačního hnutí menšin, kterou Ivančík použil.

Za třetí, boj o "konfesní" toleranci, jak to na jednom místě označuje Ivančík, vlastně zrodil moderní demokracie. Jde o starší a také hlubší vrstvu demokratické tradice než je ta, která zná jen politická a ekonomická oprávnění. Zde je Marshallovo pojetí velmi přesné. Ekonomická a sociální práva jsou tím, co přišlo až úplně naposledy. U Hegela v dialektice pána a raba najdeme zcela samozřejmě boj o uznání jako to úplně nejzákladnější. Bez uznání není žádného, ani teoretického nároku. Kdo si nevybojuje nebo komu není poskytnuto uznání, tomu se nic nepřizná.

Diskuse o toleranci v souvislosti s uprchlíky a pokusy apelovat na "depolitizovaný" humanismus jsou zcela logickým přístupem k situaci, kdy se sice bavíme mezi sebou o lidech v rámci "naší" společnosti, ale tito lidé zde nejsou a nebylo jim přiznáno náležení k této společnosti v žádném, ani nejformálnějším smyslu. Nejsou ani účastníky debaty, nemohou v ní sami usilovat o uznání. Je logické argumentovat mimo logiku nároku, protože nárok následuje teprve po uznání.

Kdyby byla v hysterické atmosféře dnešních dnů možná racionální debata, věci by se daly formulovat velmi prostě. Jenže tak tomu bohužel naprosto není.

Evropské společnosti nemůžou přijmout úplně všechny, kdo se pokoušejí přijít odjinud. Logicky ale těm, kdo prchají před válkou či politickým útlakem, má být přiznáno právo azylu, šance požádat později o občanství, naučit se jazyk atd. Poněkud jinak je tomu s obchodním modelem, v němž se africká vesnice složí na cestovné a vyšle několik mladších mužů nebo žen pracovat do Evropy, aby za to posílali peníze nazpět. Tohle není nic hodného podpory, evropské společnosti musejí hledat způsob, jak podobné způsoby "podnikání" včas odhalit a zastavit.

Jenže protože jsme stejně jako Slovensko převážně tranzitní zemí, není vůbec na nás, abychom tohle posuzovali. Existují i jistá práva a nároky nesouvisející s tím, zda je někdo občanem ČR nebo nikoliv. Uprchlíci mají právo žádat o azyl v některé evropské zemi a Češi jim tom nesmějí bránit. Teprve v cílové zemi se rozhodne, který z nich nárok na azyl má a který nikoliv. To je vše.

Českému státu v souvislosti s průjezdem uprchlíků vznikají jisté marginální náklady, ještě o něco vyšší by možná vznikly, kdyby na svém území zřídil koridor pro bezpečný průjezd žadatelů o azyl do Německa. Tyto náklady nejsou ale odůvodnitelné z perspektivy uzavřené "národní" společnosti. Pokud je chcete obhájit, musíte argumentovat, že i ti, kdo nejsou občany státu, zde mají jistá práva, prostě proto, že jde o lidské bytosti. Argumentace tolerancí je zcela namístě. Češi a Slováci, kterým světoobčanství nic neříká, by přesto měli tolerovat tyto marginální náklady spojené s "neobčany".

Pokusy přeložit úplně každý společenský problém do jazyka socioekonomických nároků a velmi úzce chápané politiky na nich založené je příslovečnou proměnou každého problému v hřebík jen proto, že sami držíte v ruce oblíbené kladivo. Jenže jazyk socioekonomických nároků není žádným univerzálním politickým jazykem, nikdy jím nebyl a myslím, že ani v budoucnosti se jím nestane.

0
Vytisknout
2932

Diskuse

Obsah vydání | 13. 8. 2015